Skrytá historie diplomacie, která sice ztroskotala, ale která zároveň přináší poučení pro budoucí vyjednávání

O diplomatických jednáních, která mohla ukončit válku na Ukrajině

18. 4. 2024

čas čtení 30 minut

V časných ranních hodinách 24. února 2022 ruské letectvo udeřilo na cíle po celé Ukrajině. Současně se do země ze severu, východu a jihu valila pěchota a obrněná ruská technika. V následujících dnech se Rusové pokusili obklíčit Kyjev.

Byly to první dny a týdny invaze, která mohla vyústit v porážku Ukrajiny a její podmanění Ruskem. Při zpětném pohledu se zdá být téměř zázrakem, že se tak nestalo. Co se stalo na bojišti je poměrně dobře známo. Méně pochopitelná je souběžná intenzivní diplomacie, do níž se zapojila Moskva, Kyjev a řada dalších aktérů a která mohla vyústit v urovnání sporu již několik týdnů po zahájení války, uvádějí ve Foreign Affairs Samuel Charap a Sergej Radčenko.

Do konce března 2022 se na základě série osobních jednání v Bělorusku a Turecku a virtuálních jednání prostřednictvím videokonference podařilo vypracovat takzvané Istanbulské komuniké, které popisovalo rámec mírového urovnání. Ukrajinští a ruští vyjednavači poté začali pracovat na textu smlouvy a dosáhli podstatného pokroku směrem k dohodě. V květnu se však rozhovory přerušily. Válka pokračovala a od té doby stála obě strany desítky tisíc životů.

Co se vlastně stalo? Jak blízko byly strany k ukončení války? A proč se jim nikdy nepodařilo dohodu uzavřít?

Abychom tuto často přehlíženou, ale kritickou epizodu války osvětlili, prozkoumali jsme návrhy dohod, které si obě strany vyměnily a jejichž některé podrobnosti nebyly dříve zveřejněny. Vedli jsme také rozhovory s několika účastníky rozhovorů i s úředníky, kteří v té době působili v klíčových západních vládách. Prověřili jsme také řadu současných i novějších rozhovorů a prohlášení ukrajinských a ruských představitelů. Většina z nich je k dispozici na YouTube, ale nejsou v angličtině, a tudíž nejsou na Západě moc známé. Nakonec jsme podrobně prozkoumali časovou osu událostí od začátku invaze až do konce května, kdy rozhovory zkrachovaly. Když jsme si všechny tyto střípky poskládali dohromady, zjistili jsme, že byly překvapující - a mohly by mít významné důsledky pro budoucí diplomatické úsilí o ukončení války.

Někteří pozorovatelé a představitelé (včetně ruského prezidenta Vladimira Putina) tvrdili, že na stole byla dohoda, která by válku ukončila, ale Ukrajinci od ní odstoupili kvůli kombinaci tlaku svých západních patronů a vlastních domněnek o slabosti ruské armády. Jiní význam rozhovorů zcela odmítli a tvrdili, že strany pouze procházely jednáním a získávaly čas na přeskupení sil na bojišti nebo že návrhy dohod byly neseriózní.

Ačkoli tyto interpretace obsahují jádro pravdy, více věci zastírají, než osvětlují. Neexistuje žádná “kouřící zbraň”; tento příběh se vzpírá jednoduchým vysvětlením. Navíc takové monokauzální výklady zcela opomíjejí skutečnost, která se při zpětném pohledu zdá být mimořádná: uprostřed bezprecedentní agrese Moskvy Rusové a Ukrajinci téměř finalizovali dohodu, která by ukončila válku a která by poskytla Ukrajině mnohostranné bezpečnostní záruky, čímž by jí vydláždila cestu k trvalé neutralitě a posléze i k členství v EU.

Konečná dohoda se však ukázala jako nedosažitelná z řady důvodů. Západní partneři Kyjeva se zdráhali nechat se vtáhnout do jednání s Ruskem, zejména do takového jednání, které by pro ně znamenalo nové závazky k zajištění bezpečnosti Ukrajiny. Nálada ukrajinské veřejnosti se zostřila po odhalení ruských zvěrstev v Irpinu a Buči. A s neúspěchem ruského obklíčení Kyjeva získal prezident Volodymyr Zelenskyj větší jistotu, že s dostatečnou podporou Západu může válku vyhrát A konečně, ačkoli snaha stran vyřešit dlouhodobé spory o bezpečnostní architekturu nabízela vyhlídku na trvalé řešení války a trvalou regionální stabilitu, byla příliš uspěchaná a mířila příliš vysoko.

Dnes, kdy se vyhlídky na jednání zdají být nejasné a styky mezi znepřátelenými stranami téměř neexistují, se historie rozhovorů z jara 2022 může zdát jako odvádění pozornosti. Putin a Zelenskyj však všechny překvapili vzájemnou ochotou zvážit dalekosáhlé ústupky, které by vedly k ukončení války. V budoucnu by mohli všechny překvapit znovu.

UJIŠTĚNÍ, NEBO ZÁRUKA?

Čeho chtěli Rusové invazí na Ukrajinu dosáhnout? Dne 24. února 2022 pronesl Putin projev, v němž invazi zdůvodnil zmínkou o vágním cíli "denacifikace" země. Nejrozumnější interpretace "denacifikace" byla taková, že Putin usiloval o svržení vlády v Kyjevě, případně o zabití nebo zajetí Zelenského.

Přesto několik dní po zahájení invaze začala Moskva sondovat důvody pro kompromis. Válka, od které Putin očekával, že bude procházkou růžovým sadem, se již ukázala být něčím jiným, a tato brzká otevřenost k jednání naznačuje, že se již zřejmě vzdal myšlenky na přímou změnu režimu. Zelenskyj, stejně jako před válkou, projevil okamžitý zájem o osobní setkání s Putinem. Ten ale odmítl jednat přímo se Zelenským, Putin však jmenoval vyjednávací tým. Role prostředníka se ujal běloruský prezident Alexandr Lukašenko.

Rozhovory začaly 28. února v jedné z Lukašenkových rozlehlých venkovských rezidencí u obce Ljaškaviči, asi 30 km od bělorusko-ukrajinské hranice. Ukrajinskou delegaci vedl Davyd Arakhamia, parlamentní lídr Zelenského politické strany, a jejími členy byli ministr obrany Oleksij Reznikov, prezidentův poradce Mychajlo Podoljak a další vysocí úředníci. Ruskou delegaci vedl Vladimir Medinskij, vysoký poradce ruského prezidenta, který dříve působil jako ministr kultury. Jejími členy byli mimo jiné také náměstci ministrů obrany a zahraničních věcí.

Na první schůzce Rusové předložili soubor tvrdých podmínek a fakticky požadovali kapitulaci Ukrajiny. Jak se však pozice Moskvy na bojišti nadále zhoršovala, její postoje u jednacího stolu byly stále méně náročné. Proto se 3. a 7. března uskutečnilo druhé a třetí kolo jednání, tentokrát v běloruských Kamjanukách, hned za polskými hranicemi. Ukrajinská delegace předložila vlastní požadavky: okamžité zastavení palby a zřízení humanitárních koridorů, které by umožnily civilistům bezpečně opustit válečnou zónu. Zdá se, že právě během třetího kola rozhovorů Rusové a Ukrajinci poprvé zkoumali návrhy případné dohody. Podle Medinského šlo o ruské návrhy, které Medinského delegace přivezla z Moskvy a které pravděpodobně zrcadlily požadavek Moskvy na neutrální status Ukrajiny.

V tomto okamžiku se osobní jednání na téměř tři týdny přerušila, ačkoli se delegace nadále setkávaly prostřednictvím Zoomu. Při těchto jednáních se Ukrajinci začali soustředit na otázku, která se měla stát ústředním bodem jejich představy o konci války: bezpečnostní záruky, které by zavazovaly ostatní státy přispěchat na obranu Ukrajiny, pokud by na ni Rusko v budoucnu znovu zaútočilo. Není zcela jasné, kdy Kyjev tuto otázku v rozhovorech s Rusy nebo západními zeměmi poprvé nastolil. Ale 10. března ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba, který byl tehdy v turecké Antalyi na jednání se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem, hovořil o "systematickém a udržitelném řešení" pro Ukrajinu a dodal, že Ukrajinci jsou "připraveni diskutovat" o zárukách, které chtěli získat od členských států NATO a Ruska.

Kuleba měl zřejmě na mysli mnohostranné bezpečnostní záruky, což je ujednání, v jehož rámci se konkurenční mocnosti zavazují k zajištění bezpečnosti třetího státu, obvykle pod podmínkou, že zůstane neangažován u žádného z ručitelů. Ukrajina má s podobnou dohodou trpkou zkušenost. V roce 1994 podepsala takzvané Budapešťské memorandum, připojila se ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní a souhlasila s tím, že se vzdá svého tehdy třetího největšího jaderného arzenálu na světě. Na oplátku Rusko, Spojené království a Spojené státy slíbily, že na Ukrajinu nezaútočí. V rozporu s rozšířenou mylnou představou však signatáři dohody v případě agrese proti Ukrajině požadovali pouze svolání zasedání Rady bezpečnosti OSN.

Plnohodnotná ruská invaze - a trpká realita, že Ukrajina sama vede existenční válku - přiměla Kyjev najít způsob, jak agresi ukončit a zároveň zajistit, aby se již nikdy neopakovala. Dne 14. března, právě když se obě delegace setkaly prostřednictvím Zoomu, Zelenskyj na svém kanálu Telegram zveřejnil zprávu, v níž vyzval k "normálním, účinným bezpečnostním zárukám", které by nebyly "jako ty budapešťské". V rozhovoru s ukrajinskými novináři o dva dny později jeho poradce Podoljak vysvětlil, že Kyjev usiluje o "absolutní bezpečnostní záruky", které by vyžadovaly, aby "signatáři... nestáli stranou v případě útoku na Ukrajinu, jako je tomu nyní. Místo toho by se [aktivně] podílely na obraně Ukrajiny v konfliktu".

Požadavek Ukrajiny, aby nebyla opět ponechána napospas osudu, je zcela pochopitelný. Kyjev chtěl (a stále chce) mít pro svou budoucí bezpečnost spolehlivější mechanismus, než je dobrá vůle Ruska. Získat záruky by však bylo obtížné. Naftali Bennett byl v době, kdy jednání probíhala, izraelským premiérem a aktivně zprostředkovával jednání mezi oběma stranami. V rozhovoru s novinářem Hanochem Daumem zveřejněném na internetu v únoru 2023 vzpomínal, že se snažil Zelenského odradit od toho, aby se zasekl na otázce bezpečnostních záruk. "Existuje takový vtip o chlápkovi, který se snaží prodat Brooklynský most kolemjdoucímu," vysvětloval Bennett. "Řekl jsem mu: 'Amerika vám dá záruky? Zaváže se, že za několik let, pokud Rusko něco poruší, pošle vojáky? Po odchodu z Afghánistánu a tak? Řekl jsem: 'Volodymyre, to se nestane'."

Abych to uvedl na pravou míru: pokud Spojené státy a jejich spojenci nebyli ochotni poskytnout Ukrajině takové záruky (například v podobě členství v NATO) před válkou, proč by to dělali poté, co Rusko tak demonstrovalo svou chuť zaútočit na Ukrajinu? Ukrajinští vyjednavači vypracovali odpověď na tuto otázku, ale nakonec své západní kolegy, kteří se vyhýbají riziku, nepřesvědčili. Kyjev zastával stanovisko, že Rusko by bylo také garantem, což by znamenalo, že Moskva v podstatě souhlasila s tím, že ostatní garanti budou povinni zasáhnout, pokud Kreml znovu zaútočí. Jinými slovy, pokud by Moskva souhlasila s tím, že jakákoli budoucí agrese proti Ukrajině by znamenala válku mezi Ruskem a Spojenými státy, nebyla by ochotna znovu zaútočit na Ukrajinu o nic více, než by byla ochotna zaútočit na spojence v NATO.

PŘELOM

V průběhu března pokračovaly těžké boje na všech frontách. Rusové se pokusili dobýt Černihiv, Charkov a Sumy, ale neuspěli. V polovině března se útok ruské armády na Kyjev zastavil a ruská armáda utrpěla těžké ztráty. Obě delegace pokračovaly v jednáních prostřednictvím videokonference, ale 29. března se vrátily k osobnímu setkání, tentokrát v tureckém Istanbulu.

Zdálo se, že se jim podařilo dosáhnout průlomu. Po jednání obě strany oznámily, že se dohodly na společném komuniké. Podmínky byly rámcově popsány během tiskových prohlášení obou stran v Istanbulu. My jsme však získali kopii úplného znění návrhu komuniké s názvem "Klíčová ustanovení smlouvy o bezpečnostních zárukách Ukrajiny". Podle účastníků, s nimiž jsme hovořili, Ukrajinci z velké části vypracovali návrh komuniké a Rusové předběžně přijali myšlenku použít jej jako rámec pro smlouvu.

Smlouva předpokládaná v komuniké by označila Ukrajinu za trvale neutrální nejaderný stát. Ukrajina by se zřekla jakéhokoli záměru vstoupit do vojenských aliancí nebo povolit cizí vojenské základny či jednotky na svém území. Komuniké uvádí jako možné garanty stálé členy Rady bezpečnosti OSN (včetně Ruska) a dále Kanadu, Německo, Izrael, Itálii, Polsko a Turecko.

V komuniké se rovněž uvádí, že pokud by se Ukrajina stala terčem útoku a požádala o pomoc, všechny garanční státy by byly povinny po konzultacích s Ukrajinou a mezi sebou poskytnout Kyjevu pomoc při obnovení její bezpečnosti. Pozoruhodné je, že tyto závazky byly formulovány mnohem precizněji než v článku 5 NATO: zavedení bezletové zóny, dodávky zbraní nebo přímý zásah  vojenskými silami ručitelského státu.

Ačkoli by Ukrajina byla podle navrhovaného rámce trvale neutrální, cesta Kyjeva ke členství v EU by zůstala otevřená a garanční státy (včetně Ruska) by výslovně "potvrdily svůj záměr usnadnit Ukrajině členství v Evropské unii". To nebylo nic výjimečného: v roce 2013 Putin vyvíjel intenzivní tlak na ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, aby odstoupil od asociační dohody s EU. Nyní Rusko souhlasilo s "usnadněním" plného vstupu Ukrajiny do EU.

Ačkoli zájem Ukrajiny na získání těchto bezpečnostních záruk je zřejmý, není jasné, proč by Rusko na něco takového přistoupilo. Jen několik týdnů předtím se Putin pokusil zmocnit hlavního města Ukrajiny, svrhnout její vládu a nastolit loutkový režim. Zdá se přitažené za vlasy, že by se najednou rozhodl souhlasit s tím, aby se Ukrajina - která je nyní díky Putinovým vlastním činům vůči Rusku nepřátelštější než kdykoli předtím - stala členem EU a aby její nezávislost a bezpečnost garantovaly mimo jiné Spojené státy. A přesto z komuniké vyplývá, že právě to byl Putin ochoten akceptovat.

Můžeme se jen dohadovat, proč to byl schopen akceptovat. Putinova blesková válka selhala; to bylo jasné už začátkem března. Možná byl nyní ochoten snížit své ztráty, pokud dosáhne svého dlouhodobého požadavku: aby se Ukrajina zřekla svých aspirací na členství v NATO a nikdy neumístila na svém území síly NATO. Pokud by nedokázal ovládnout celou zemi, mohl by alespoň zajistit své nejzákladnější bezpečnostní zájmy, zastavit krvácení ruské ekonomiky a obnovit mezinárodní pověst své země.

Komuniké obsahuje i další ustanovení, které je při zpětném pohledu ohromující: vyzývá obě strany, aby se v průběhu příštích deseti až patnácti let snažily spor o Krym vyřešit mírovou cestou. Od roku 2014, kdy Rusko poloostrov anektovalo, Moskva nikdy nesouhlasila s diskusí o jeho statusu a tvrdila, že jde o ruský region. Tím, že Kreml nabídl jednání o jeho statusu, mlčky připustil, že tomu tak není.

BOJE A JEDNÁNÍ

Poznámky, které pronesl 29. března vedoucí ruské delegace Medinskij, znějí optimisticky. Medinskij vysvětloval, že jednání o smlouvě o neutralitě Ukrajiny vstupují do praktické fáze a že - s přihlédnutím ke všem složitostem, které představuje skutečnost, že smlouva má mnoho potenciálních garantů - je možné, že ji Putin a Zelenskyj v dohledné době podepíší na společném summitu.

Rusko mezitím upustilo od snahy dobýt Kyjev a začalo stahovat své vojáky z celé severní fronty. Náměstek ruského ministra obrany Alexandr Fomin oznámil toto rozhodnutí 29. března v Istanbulu a označil je za snahu "vybudovat vzájemnou důvěru". Ve skutečnosti bylo stažení vynuceným ústupem. Rusové přecenili své schopnosti a podcenili ukrajinský odpor a nyní svůj neúspěch vydávali za diplomatické opatření, které mělo usnadnit mírová jednání.

Toto však mělo dalekosáhlé důsledky. Posílilo Zelenského odhodlání, odstranilo bezprostřední hrozbu pro jeho vládu a ukázalo, že Putinovu vychvalovanou vojenskou mašinérii lze na bojišti zatlačit, ne-li porazit. Uvolněním komunikačních linek vedoucích do Kyjeva také umožnilo rozsáhlou vojenskou pomoc Západu Ukrajině. A konečně ústup připravil půdu pro hrůzné odhalení zvěrstev, kterých se ruské síly dopustily na kyjevských předměstích Buča a Irpin.

Zprávy z Buči se začaly objevovat na titulních stranách novin počátkem dubna. Dne 4. dubna Buču navštívil Zelenskyj. Následující den vystoupil prostřednictvím videozáznamu v Radě bezpečnosti OSN a obvinil Rusko ze spáchání válečných zločinů v Buči a přirovnal ruské síly k teroristické skupině Islámský stát. Zelenskyj vyzval Radu bezpečnosti OSN, aby Rusko vyloučila.

Pozoruhodné však je, že obě strany pokračovaly v nepřetržité práci na smlouvě, kterou měli Putin a Zelenskyj podepsat během summitu, který se měl konat v poměrně blízké budoucnosti.

Strany si aktivně vyměňovaly návrhy a podle všeho je začaly sdílet s dalšími aktéry. Důkladně jsme prozkoumali dva z těchto návrhů, jeden, který je datován 12. dubna, a druhý z 15. dubna, o němž nám účastníci rozhovorů řekli, že byl posledním, který si strany vyměnily. Jsou si do značné míry podobné, ale obsahují důležité rozdíly - a oba ukazují, že komuniké nevyřešilo některé klíčové otázky.

Za prvé, zatímco v komuniké a v návrhu z 12. dubna bylo jasně uvedeno, že ručitelské státy budou nezávisle rozhodovat o tom, zda přijdou Kyjevu na pomoc v případě útoku na Ukrajinu, v návrhu z 15. dubna se Rusové pokusili tento klíčový článek zvrátit tím, že trvali na tom, že k takové akci dojde pouze "na základě rozhodnutí odsouhlaseného všemi ručitelskými státy" - což poskytuje pravděpodobnému útočníkovi - Rusku - právo veta. Podle zápisu v textu Ukrajinci tento pozměňovací návrh odmítli a trvali na původní formulaci, podle níž měli všichni ručitelé individuální povinnost jednat a nemuseli předtím dosáhnout konsensu.

Za druhé, návrhy obsahují několik článků, které byly do smlouvy přidány na naléhání Ruska, ale nebyly součástí komuniké a týkaly se záležitostí, o nichž Ukrajina odmítla jednat. Tyto články požadují, aby Ukrajina zakázala "fašismus, nacismus, neonacismus a agresivní nacionalismus" - a za tímto účelem zrušila šest ukrajinských zákonů (zcela nebo částečně), které se obecně zabývaly spornými aspekty historie sovětské éry, zejména rolí ukrajinských nacionalistů během druhé světové války.

Je snadné pochopit, proč se Ukrajina bránila tomu, aby Rusko určovalo její politiku v oblasti historické paměti, zejména v kontextu smlouvy o bezpečnostních zárukách. A Rusové věděli, že tato ustanovení by Ukrajincům ztížila přijetí zbytku smlouvy.

Je však také možné, že tato ustanovení měla Putinovi umožnit zachovat si tvář. Například tím, že donutil Ukrajinu zrušit zákony, které odsuzovaly sovětskou minulost a ukrajinské nacionalisty, kteří za druhé světové války bojovali proti Rudé armádě, mohl Kreml tvrdit, že dosáhl svého deklarovaného cíle "denacifikace", i když původním významem této fráze dost možná bylo nahrazení Zelenského vlády.

Nakonec zůstává nejasné, zda by tato ustanovení znamenala porušení dohody. Hlavní ukrajinský vyjednavač Arakhamia později jejich význam bagatelizoval. Jak uvedl v rozhovoru pro ukrajinský televizní zpravodajský pořad v listopadu 2023, Rusko "do poslední chvíle doufalo, že nás [může] přimět k podpisu takové dohody, že [přijmeme] neutralitu. To bylo pro něj zásadní. Bylo připraveno ukončit válku, pokud bychom podobně jako Finsko [během studené války] přijali neutralitu a zavázali se, že nevstoupíme do NATO".

Předmětem intenzivních jednání byla také velikost a struktura ukrajinské armády. K 15. dubnu zůstávaly obě strany v této otázce poměrně vzdálené. Ukrajinci chtěli mírovou armádu o síle 250 000 osob; Rusové trvali na maximálním počtu 85 000 osob, což bylo podstatně méně než stálá armáda, kterou měla Ukrajina před invazí v roce 2022. Ukrajinci chtěli 800 tanků; Rusové by povolili pouze 342. Rozdíl mezi doletem raket byl ještě markantnější: 280 kilometrů, tedy asi 174 mil (ukrajinské stanovisko), a pouhých 40 kilometrů, tedy asi 25 mil (ruské stanovisko).

Rozhovory záměrně obešly otázku hranic a území. Zjevně šlo o to, aby Putin a Zelenskyj o těchto otázkách rozhodli na plánovaném summitu. Je snadné si představit, že by Putin trval na tom, aby si udržel celé území, které jeho síly již obsadily. Otázkou je, zda by se Zelenskyj nechal přesvědčit, aby s tímto záborem souhlasil.

Navzdory těmto podstatným neshodám návrh z 15. dubna naznačuje, že smlouva by byla podepsána do dvou týdnů. Připouštím, že se toto datum mohlo posunout, ale ukazuje to, že oba týmy plánovaly rychlý postup. "V polovině dubna 2022 jsme byli velmi blízko dokončení války mírovou dohodou," vyprávěl jeden z ukrajinských vyjednavačů Oleksandr Čalij při veřejném vystoupení v prosinci 2023. "[Týden] poté, co Putin zahájil svou agresi, dospěl k závěru, že udělal obrovskou chybu, a snažil se udělat vše pro to, aby s Ukrajinou uzavřel dohodu."

CO SE STALO?

Proč byly tedy rozhovory přerušeny? Putin tvrdí, že západní mocnosti dohodu zhatily, protože měly větší zájem na oslabení Ruska než na ukončení války. Tvrdil, že Boris Johnson, který byl v té době britským premiérem, předal Ukrajincům jménem "anglosaského světa" vzkaz, že musí "bojovat s Ruskem, dokud nebude dosaženo vítězství a Rusko neutrpí strategickou porážku".

Reakce Západu na tato jednání byla skutečně vlažná. Washington a jeho spojenci byli hluboce skeptičtí ohledně vyhlídek na diplomatickou cestu vzešlou z Istanbulu; komuniké koneckonců obešlo otázku území a hranic a Rusko a Ukrajina měly jiný názor i v dalších zásadních otázkách.

Bývalý americký úředník, který se v té době zabýval politikou vůči Ukrajině, nám sdělil, že Ukrajinci návrh smlouvy s Washingtonem konzultovali až po vydání komuniké, přestože smlouva by pro Spojené státy znamenala nové právní závazky - včetně závazku jít do války s Ruskem, pokud by znovu napadlo Ukrajinu. Už jen kvůli této podmínce by smlouva nebyla pro Washington výhodná. Místo přijetí istanbulského komuniké a následného diplomatického procesu tedy Západ zvýšil vojenskou pomoc Kyjevu a zvýšil tlak na Rusko, mimo jiné prostřednictvím stále přísnějšího režimu sankcí.

Vedení se ujala Velká Británie. Již 30. března se zdálo, že Johnson není nakloněn diplomacii, a prohlásil, že místo toho "bychom měli pokračovat v intenzifikaci sankcí s průběžným programem, dokud z Ukrajiny neodejdou všechny [Putinovy] jednotky". Dne 9. dubna se Johnson objevil v Kyjevě - jako první zahraniční lídr, který jej navštívil po stažení Ruska z hlavního města. Zelenskému údajně řekl, že si myslí, že "jakákoli dohoda s Putinem bude pěkně špinavá". Jakákoli dohoda, vzpomínal, "by pro něj byla určitým vítězstvím: když mu něco dáte, prostě si to nechá a pak se připraví na další útok". Arakhamia loni způsobil poprask, když se zdálo, že Johnson nese odpovědnost za zmařená jednání. "Když jsme se vrátili z Istanbulu," řekl, "Boris Johnson přijel do Kyjeva a řekl, že s [Rusy] nepodepíšeme vůbec nic - pojďme prostě dál bojovat."

Putin od té doby opakovaně uváděl Arakhamijovy výroky, aby obvinil Západ ze ztroskotání rozhovorů a demonstroval podřízenost Ukrajiny Západu. Bez ohledu na Putinův manipulativní obrat Arakhamia poukázal na skutečný problém: komuniké popisovalo mnohostranný rámec, který by vyžadoval ochotu Západu diplomaticky jednat s Ruskem a zvážit skutečné bezpečnostní záruky pro Ukrajinu. Ani jedno nebylo v té době pro Spojené státy a jejich spojence prioritou.

Američané se ve svých veřejných vystoupeních nikdy nechovali k diplomacii tak odmítavě jako Johnson. Nezdálo se však, že by ji považovali za ústřední bod své reakce na ruskou invazi. Ministr zahraničí Antony Blinken a ministr obrany Lloyd Austin navštívili Kyjev dva týdny po Johnsonovi, většinou proto, aby koordinovali větší vojenskou podporu "Strategie, kterou jsme zavedli - masivní podpora Ukrajiny, masivní tlak proti Rusku, solidarita s více než 30 zeměmi zapojenými do tohoto úsilí - má skutečné výsledky," jak se Blinken vyjádřil na následné tiskové konferenci:

Přesto je tvrzení, že Západ donutil Ukrajinu odstoupit od jednání s Ruskem, nepodložené. Naznačuje, že Kyjev neměl v této věci žádné slovo. Je pravda, že nabídky vojenské podpory ze strany Západu musely posílit Zelenského odhodlání a zdá se, že nedostatek západního nadšení skutečně utlumil jeho zájem o diplomacii. V konečném důsledku však Zelenskyj při svých jednáních se západními představiteli nedával přednost snaze o diplomacii s Ruskem s cílem ukončit válku. Spojené státy ani jejich spojenci nevnímali silný požadavek, aby se angažovali v diplomatickém procesu. V té době, vzhledem k velkým sympatiím veřejnosti na Západě, mohl takový tlak ovlivnit politiku Západu.

Zelenskyj byl také nepochybně rozhořčen ruskými zvěrstvy v Buči a Irpinu a pravděpodobně chápal, že to, co začal označovat za ruskou "genocidu" na Ukrajině, učiní diplomacii s Moskvou ještě politicky náročnější. Přesto zákulisní činnost na návrhu smlouvy pokračovala a ve dnech a týdnech po odhalení ruských válečných zločinů se dokonce zintenzivnila, což naznačuje, že zvěrstva v Buči a Irpinu byla pro rozhodování Kyjeva druhořadým faktorem.

Svou roli zjevně sehrála i nově nabytá důvěra Ukrajinců, že mohou válku vyhrát. Ruský ústup z Kyjeva a dalších velkých měst na severovýchodě a vyhlídka na další zbraně ze Západu změnily vojenskou rovnováhu. Optimismus ohledně možných zisků na bojišti často snižuje zájem válčící strany o kompromisy u jednacího stolu.

Koncem dubna Ukrajina skutečně přitvrdila ve svém postoji a požadovala stažení Ruska z Donbasu jako podmínku jakékoli smlouvy: "Smlouva s Ruskem je nemožná - lze přijmout pouze kapitulaci," jak se 2. května vyjádřil Oleksij Danilov, předseda ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany.

A pak je tu ruská strana příběhu, kterou je obtížné posoudit. Byla celá jednání dobře zinscenovanou šarádou, nebo měla Moskva vážný zájem na urovnání konfliktu? Ochladl Putin, když pochopil, že Západ dohody nepodepíše, nebo že ukrajinská pozice přitvrdila?

I kdyby Rusko a Ukrajina překonaly své neshody, rámec, který v Istanbulu vyjednaly, by vyžadoval souhlas Spojených států a jejich spojenců. A tyto západní mocnosti by musely podstoupit politické riziko tím, že by se zapojily do jednání s Ruskem a Ukrajinou a daly v sázku svou důvěryhodnost tím, že by garantovaly bezpečnost Ukrajiny. V té době a v uplynulých dvou letech ve Washingtonu a evropských hlavních městech nápadně chyběla ochota buď realizovat náročnou diplomacii, nebo se zavázat k tomu, že v budoucnu budou Ukrajinu bránit.

Posledním důvodem neúspěchu rozhovorů je, že vyjednavači upřednostnili rámec poválečného bezpečnostního uspořádání před ukončením války. Obě strany přeskočily zásadní otázky ohledně zmírňování konfliktu a místo toho se snažily vytvořit něco jako dlouhodobou mírovou smlouvu, která by vyřešila bezpečnostní spory, jež byly po desetiletí zdrojem geopolitického napětí.

Tato historie naznačuje, že budoucí rozhovory by měly probíhat paralelně, přičemž praktické otázky o ukončení války a širší otázky by se měly řešit odděleně.

MĚJTE NA PAMĚTI

Dne 11. dubna 2024 Lukašenko, první zprostředkovatel rusko-ukrajinských mírových rozhovorů, vyzval k návratu k návrhu smlouvy z jara 2022. "Je to rozumný postoj," řekl v rozhovoru s Putinem v Kremlu. "Byla to přijatelná pozice i pro Ukrajinu. Oni s touto pozicí souhlasili."

Putin se k němu přidal: "Samozřejmě, že souhlasili."

Ve skutečnosti však Rusové a Ukrajinci nikdy nedospěli ke konečnému kompromisnímu textu. Šli však v tomto směru dále, než se dosud předpokládalo, a dosáhli zastřešujícího rámce možné dohody.


Celý text v anglickém originále ZDE

0
Vytisknout
4937

Diskuse

Obsah vydání | 22. 4. 2024