Hitlerova zahraniční politika po nástupu k moci

18. 4. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 7 minut
 

Pokračuji v četbě Hitlerova životopisu od Volkera Ullricha.

Hitlerovou prioritou poté, co se stal kancléřem, bylo ovládnout Německo. Zahraniční politika byla tak nějakou dobu stranou jeho zájmu. Ministrem zahraničí zůstal Neurath, bez velkých změn pokračoval i diplomatický sbor. To byl jeden z faktorů, který v západních mocnostech vyvolal dojem, že všechno je v pořádku.

 

Kromě toho byl ve Francii a Británii po první světové válce vlivný pacifismus, obě země měly vážné ekonomické potíže a také mohly nástup Hitlera vnímat jako nijak výjimečnou součást širšího trendu nástupu autoritářství v Evropě. Jisté je, že Hitler se války velmi bál, proto hodně a přesvědčivě (dokázal oklamat dokonce i exilové vedení sociální demokracie) mluvil o míru, jakmile se po likvidaci opozice i koaličních partnerů plně pustil do zahraniční politiky.

Hlavní nebezpečí viděl ve společném preventivním úderu Francie a Polska proti Německu. Goebbels s odstupem několika let konstatoval, že kdyby byl francouzským premiérem po nástupu Hitlera k moci, zakročí ihned proti Německu vojensky už jen na základě toho, co je psáno v Mein Kampfu.
 
Vyzbrojení Německa bylo ovšem v Hitlerově logice cestou k míru. Ten měl být postaven na rovnoprávném uznání země v mezinárodní politice, na uznání jejích „oprávněných“ nároků. Cílem zahraniční politiky nacistů bylo spojenectví s Itálií, případně s Británií, a dobré vztahy s Ruskem. 

Hitler dokázal dělat vstřícná rétorická gesta ovšem i vůči Francii. Všechno se to ale nějak zamotalo. Už na podzim 1933 Hitlerovo Německo opouští jednání o odzbrojení a také Společnost národů.

Hitler si to nechává schválit ve volbách a referendu. Dosahuje drtivého vítězství (podobně jako později v roce 1935 v referendu o budoucnosti Sárska). V té době na jeho straně stojí už i dělníci. Německo mělo díky zbrojení a na dluh ostatně už v roce 1936 dosáhnout plné zaměstnanosti. Hitler před dělníky řeční nejen o míru, ale také o tom, že sám je dělníkem, že nemá ani bankovní účet, ani akcie. Je dělníky milován. O svém skutečném životě v luxusu se nezmiňuje.   

Velké překvapení je smlouva mezi Německem a Polskem o neútočení. Německo se ovšem nevzdalo možnosti revidovat východní hranice (Hitler zejména toužil po Pobaltí). V důsledku této smlouvy se Sovětský svaz cítil nucen hledat spojenectví se západními mocnostmi. Hitlerova první zahraniční cesta vedla nikoli do Polska, ale do Benátek za Mussolinim. Zde jednali díky Mussoliniho znalosti němčiny sami mezi čtyřma očima. 

Mussolini byl znechucen Hitlerovou primitivní agresivitou. Jablkem sváru byl osud Rakouska, které považovalo Itálii za svého hlavního spojence proti nebezpečí německé expanze. Hitler se pak bez ohledu na Itálii pokusil v Rakousku o puč, jenže ten proběhl v podání rakouských nacistů tak amatérsky – byť došlo k vraždě kancléře Dollfusse – že se od něj musel nakonec distancovat. Mussolini mu to nevěřil a vyjadřoval se o Německu s despektem.

Svou vlastní armádu Hitler překvapil požadavkem na vybudování celkem 36 divizí, tedy více než pětkrát více, než umožňovala versailleská smlouva, a k tomu zavedením povinné vojenské služby. Armáda se bála reakce Francie. Hitler bez ohledu na to své požadavky prosadil jako zákon, čímž zrušil definitivně versailleský systém. Reakcí západních mocností (Francie a Británie) bylo uzavření aliance s Itálií v dubnu 1935 v italském městě Stresa na břehu Lago Maggiore. Mussolini mluvil o spálených mostech a rozdrcení Německa.

Protiněmeckou alianci podrývala hned od začátku Británie, která se snažila separátním jednáním dostat Hitlera do mezinárodního systému bezpečnostních garancí. To byl také důvod, proč ustoupila jeho nátlaku a souhlasila speciální smlouvou s vybudováním německé vojenské flotily až do úrovně 35 procent síly té britské. Hitler to vnímal jako triumfální bod na cestě k dohodě s Británií o rozdělení moci: vy moře, my kontinent.

Hitler v diplomatických jednáních mohl mnoho lidí oklamat už jen tím, že byl zároveň realista i fantasta. Dokázal jednat velmi realisticky a opatrně, ačkoli postupem času, jak mu všechno vycházelo, u něj začala převažovat fantasmagorická potřeba světovlády a pocit neomylnosti a vyvolenosti.

V květnu 1935 Hitler vystoupil v parlamentu s tak dokonalým mírovým projevem, že mu začali věřit i mnozí jeho protivníci. Přitom už myslel na Habeš a Porýní. Mussolini dostal od Francie zelenou k válce v Habeši, Británie sice protestovala, ale nezasáhla. Válka začala v říjnu 1935 a byla od začátku vedena naprosto zločinně, např. použití plynu proti civilistům. Hitler to zpočátku hrál na obě strany, oběma posílal zbraně, ale nakonec využil možnosti postavit Mussoliniho na svou stranu proti západním mocnostem. Tím byla aliance ze Stresy definitivně pohřbena. Pokud jde o Rakousko, kompromis vypadal takto: zůstane samostatné jako německý satelit.

Re-militarizace Porýní byla mnohem vyšší hra a Hitler s tím dlouho váhal. Došlo by tak k porušení dohod z Locarna z roku 1925. Nakonec se navzdory odborníkům z diplomacie a armády rozhodl pro ráznou akci. Jedním z důvodů byla i zhoršující se nálada v německé veřejnosti na přelomu let 1935-1936. Hitler byl stále extrémně oblíbený, NSDAP ale už zdaleka tolik ne. Když se lidem něco nelíbilo, věřili, že kdyby Hitler věděl, už by zjednal nápravu, ale neví, protože ho obklopují nehodní lidé. Rázná akce v Porýní měla národ zase pozvednout a sjednotit.

Ministr armády Blomberg byl v den (začátek března 1936) akce bledý jako stěna. Francii stačila síla jediné divize na to, aby Hitlerův pokus zmařila a ponížila ho před očima celého světa. Nestalo se. 

Zejména Británie odmítala vojenskou akci. Německý lid propadl v jásot a nadšení nad tím, co jeho vůdce dokáže. Všechno mu vychází! Porýní byl zlomový bod. Nyní byl zpochybněn předpoklad, že západní mocnosti budou ochotny garantovat bezpečnost menších zemí proti německé agresi. Hitler díky úspěchu uvěřil ve svou neomylnost, ve svou vyvolenost prozřetelností. Volby, které se konaly o pár týdnů později, byť nešlo o volby svobodné, férové, dost možná reflektovaly skutečné naladění společnosti: 98,8 procent voličské podpory pro NSDAP.

0
Vytisknout
2087

Diskuse

Obsah vydání | 23. 4. 2024