Arabové a Izraelci se spojují proti Íránu

9. 8. 2024

Nikdy předtím, dokonce ani při zrodu Izraele v roce 1948, se nepřátelé Izraele nechovali s takovou záměrnou brutalitou jako Hamás při invazi do Izraele 7. října. Nejedná se o pohraniční potyčku s arabským sousedem, kterých bylo v průběhu let tolik. Jednalo se o přímý teroristický útok bez předstírání, že by bylo možné skutečně porazit Izrael nebo okupovat izraelské území na více než několik hodin; a i když byl proveden Araby, byl nařízen a dodán Íránem.

Základní realitou izraelsko-arabských záležitostí je, že jakmile se odvěcí nepřátelé Arabů, Peršané a do jisté míry Turci, zaměřili na vměšování se do arabských záležitostí a do jisté míry i na zastrašování arabských mocností, Izrael se okamžitě stal logickým spojencem Arabů.

Z důvodů, jejichž vysvětlení by vyžadovalo mnoho analýz, se řada západoevropských zemí přesvědčila, že mají s arabským světem nějaké logické pouto. Lawrence, Wilfrid Scawen Blunt a Gertrude Bellová byli ostentativními arabskými stoupenci, ale ve skutečnosti jedinou zkušeností, kterou Británie s Araby měla, byla v meziválečných letech s mandátním územím Palestina, které bylo vyhlášeno ještě před tím, než vzniklo, a území bylo vyrváno Osmanům, aby se zároveň stalo "domovinou židovského lidu" a aby práva místních Arabů nebyla "ohrožena".

Kromě toho a jednostranných vztahů Británie s Egyptem, pokud jde o Súdán a Suezský průplav, neměla Británie žádné zvláštní povolání k jednání s Araby. Francouzi tak učinili a středomořské pobřeží Alžírska bylo považováno za provincii samotné Francie po více než sto let před smlouvou o udělení nezávislosti Alžírsku v roce 1962. Francouzské nadšení pro Araby přišlo dlouho po rozsáhlých potížích s pacifikací severní Afriky i po 1. světové válce v Maroku a krvavé válce v Alžírsku (přibližně milion mrtvých) a bylo inspirováno především ambicemi generála de Gaulla využít pozic, kde by mohl uplatnit politický vliv jak proti Rusům, tak proti Anglosasům. To ho vedlo k neúspěšným pokusům vychýlit rovnováhu sil mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy, k vměšování se do válek ve Vietnamu a Biafře a dokonce k pokusům prosadit odtržení Québecu od Kanady.

Arabské mocnosti nikdy nechovaly žádnou velkou náklonnost k Palestincům, kteří byli ve skutečnosti prostě Araby, kteří koexistovali, jakkoli neklidně, s Židy na území ohraničeném Libanonem, Sýrií, Jordánskem a Egyptem. Z postavení Palestinců však udělali podivuhodnou záležitost především proto, aby odvrátili pozornost arabských mas od špatné vlády, které se většině z nich dostávalo od jejich vůdců.

Jakmile se politické okolnosti změnily a Palestinci to přehnali, když odmítli izraelské nabídky státnosti, arabské mocnosti se v podstatě vypořádaly s hrozbou agresivního Íránu a navzdory obvyklým formalistickým gestům chování Egypta a zejména Saúdské Arábie odhaluje, že tyto vlády jsou stěží méně nadšené z ničení teroristického potenciálu Hamásu, než je tomu u Izraele samotného.

Nikde jsem nezaznamenal téměř žádné uznání prohlášení premiéra Benjamina Netanjahua před Kongresem Spojených států, že Izrael za nevyřčených podmínek zničí íránskou jadernou vojenskou kapacitu.

To, co probíhá od října, je válka mezi Íránem a Izraelem, ve které jsou Arabové neutrální. Je nepředstavitelné, že by kterákoli evropská země mohla přirozeně upřednostňovat Írán před Izraelem v otázce práva Izraele na existenci jako židovského státu.

Velká část oficiální Evropy je ve stavu oficiálně schváleného otupení, které se ve jménu vyhnutí se obecnější válce na Středním východě maskuje jako afektovaná neutralita mezi, jak Netanjahu přesně prohlásil před americkým Kongresem, "civilizací a barbarstvím".

Po dlouhou dobu si Evropa namlouvala, že má na Palestince značný vliv. Dnes je mnohem jasnější než po mnoho let, že Palestinci za Arafata nechtěli mír, protože pak by byli jen vůdci další zaprášené malé obskurní země, a ne mezi hlavními politickými osobnostmi na světě. Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) se stala korupcí prolezlým vilejšem, který brzdil snahu o vytvoření palestinského státu, kterou údajně prosazoval.

Bude nemožné dohodnout se na mírových podmínkách s lidmi, kteří dohodu nechtějí, a dokud bude Írán platit účet a Hamás, Hizballáh a Húsiové budou šťastní, že budou potravou pro děla v prosazování íránského imperialismu proti Arabům, nebude existovat jiná cesta k míru, než úplné vyhlazení palestinského teroristického aparátu a to, že na Írán bude uvalena válka, kterou tak dlouho rozpoutával proti Izraeli téměř bez přímé odvety.

Izraelci nedávno zničili hlavní ropnou rafinerii v Jemenu a mohli by snadno udělat totéž Íránu, kromě íránského jaderného vojenského potenciálu. Zdá se, že Írán vypustil Hamás proti Izraeli, aby se pokusil zabránit podpisu dlouho očekávané mírové dohody mezi Izraelem a Saúdskou Arábií.

Často je to téměř nerozeznatelné, ale dokonce i na Blízkém východě získávají půdu pod nohama síly civilizace, arabské a izraelské, a čím tvrdší budou rány zasazené Íránu a jeho teroristickým loutkám, tím dříve konečně nastane mír v tomto trýzněném regionu. Je zklamáním a scestím, že legendární evropská kancléřství mají takové potíže tuto skutečnost ocenit.

Zdroj v angličtině: ZDE