Fáze nula nadcházející války

13. 9. 2024

Válka na Ukrajině trvá již třetím rokem od druhé ruské invaze a válka na Blízkém východě hrozí, že přeroste ve velký regionální konflikt mezi Izraelem a Íránem. Čína a Rusko zbrojí rychlostí a rozsahem, za nimiž Spojené státy a jejich evropští spojenci nadále zaostávají, pokud jde o obranné výdaje a obrannou výrobu. Rusko a Čína jsou de facto spojenci, když otevřeně vyhlásily partnerství "bez limitů", které tvoří jádro nové "osy diktatur", podporované a posilované Íránem a Severní Koreou. Čína, která překonala Spojené státy jako výrobní velmoc, pokračuje v ucházení se o regionální hegemonii v Indo-Pacifiku, protože pracuje na rozbití mocenské rovnováhy v Asii. Rusko pokračuje ve svém revizionistickém kurzu ve snaze znovu zpochybnit uspořádání po studené válce a obnovit své impérium ve východní Evropě. Spojené státy jsou zároveň politicky rozdělené, ohrožované zevnitř i zvenčí. A zatímco NATO si udržuje politickou podporu Ukrajiny, Evropa zůstává rozdělená, pokud jde o chuť riskovat, přičemž země vzdálenější od východního křídla se zdráhají utrácet peníze na přezbrojení.

Během posledních dvou desetiletí Amerika vynaložila obrovské zdroje na vedení plánovaných válek, které na strategické úrovni vyústily v neúspěch. Velké projekty "budování státu" a "budování národa", které prosazovaly po sobě jdoucí administrativy, demokratické i republikánské, vyčerpaly naše národní zdroje, zmenšily národní armádu do té míry, že jsme schopni bojovat pouze na jednom velkém bojišti, zredukovaly a konsolidovaly naši obrannou průmyslovou základnu tak, že již nemáme kapacitu vyrábět zbraně a munici rychle a ve velkém měřítku, a především podkopaly důvěru veřejnosti, že naši lídři jsou schopni účinně zajistit naši bezpečnost a obranu, a to za přijatelnou cenu. Zdá se, že během dvou desetiletí globální války proti terorismu a "zámořských pohotovostních operací" jsme zapomněli na základní pravdy velmocenské politiky, tj. že tvrdou moc nelze ničím nahradit a že v konfliktu mezi téměř rovnocennými státy vojenské schopnosti země v konečném důsledku závisí na její výrobní kapacitě, rezervách lidské síly a lidském kapitálu, neboť bez nich nebude mít žádný národ potřebnou odolnost k odstrašení a v případě potřeby k porážce svých nepřátel.

Po více než deset let politická komunita ve Washingtonu hovořila o nové éře "strategického soupeření" mezi velmocemi. Tento výklad je plný normativních tvrzení o obraně "mezinárodního řádu založeného na pravidlech", jako by rétorika založená na hodnotách mohla zastínit náš rostoucí deficit tvrdé moci. Možná je to jeden z důvodů, proč se naše politické elity a naše klíčové dokumenty národní bezpečnosti záměrně vyhýbají používání slov na "v", jako je "válka". Realita je však taková, že Spojené státy a jejich spojenci se neúčastní strategického soupeření; spíše jsme již ve fázi nula vleklého konfliktu s Ruskem a Čínou, kdy protivníci utvářejí terén v reálném čase a prostoru, stejně jako prostřednictvím kybernetických a vlivových operací. Této výzvě čelíme uprostřed značných omezených zdrojů a se zmenšenou obrannou průmyslovou základnou. Dnes mají Spojené státy armádu příliš malou na to, aby bojovaly ve válce na dvou bojištích, a naše výdaje na obranu jsou asi poloviční oproti tomu, co jsme v průměru utratili během studené války.

Máme nedostatek, pokud jde o národní odolnost, a jsme zranitelní vůči škodlivým aktérům, kteří zneužívají naši kritickou infrastrukturu prostřednictvím kybernetických útoků. Rusko učinilo významný pokrok v některých aspektech vojenské technologie, zejména v hypersonice a jaderném ponorkovém pohonu. Asi před deseti lety Čína předstihla Spojené státy s největším námořnictvem na světě; v současné době buduje každé dva roky ekvivalent celého britského královského námořnictva. Rusko uvedlo celou svou ekonomiku do válečného stavu a obnovilo své obrněné jednotky v míře, která mu umožňuje nasadit více než tisíc tanků ročně, a to jak renovovaných, tak nově vyrobených. Současně Čína a Rusko vyrábějí své zbraňové systémy a munici za zlomek ceny amerického obranného průmyslu. Americký přístup k nákupu zbraní, který upřednostňoval stále dokonalejší a schopnější systémy, které si služby mohou koupit pouze v omezeném počtu, nám nedal jinou možnost, než – jako v případě, kdy jsme pomáhali bránit Izrael před jeho nedávným útokem Íránem – střílet municí za miliony dolarů na bezpilotní letouny, jejichž výroba stojí několik tisíc dolarů.

Spojené státy potřebují generační investici do obrany, úsilí, které bude vyžadovat, aby příští administrativa formulovala jasnou vizi vítězství – nikoli v normativních termínech a hodnotách (zvýraznil KD), ale takovou, která bude přímo hovořit o geopolitice, našem ekonomickém blahobytu a bezpečnosti naší vlasti. Potřebujeme strategii, která vrátí priority národní bezpečnosti do naší hospodářské politiky, bude přímo hovořit o imperativu re-shoringu našich kritických výrobních a dodavatelských řetězců a především bude založena na jasné artikulaci hierarchie našich národních zájmů. Ti, kteří kritizují zvýšení výdajů na obranu, tvrdí, že americká veřejnost nepodpoří další vojenské výdaje, ale pravdou je, že až do dnešního dne nikdo veřejnosti jasně nevysvětlil, jak nebezpečným se mezinárodní systém stal a co je v sázce. Potřebujeme, aby se naši lídři jasně vyjádřili k realitě, že Rusko představuje chronickou hrozbu pro transatlantickou bezpečnost a že Čína představuje existenční hrozbu pro Spojené státy a jejich spojence v Evropě i Asii, protože se snaží vybudovat systém globálního vládnutí založený na její ekonomické a vojenské síle. Dokud se tyto otázky nedostanou do popředí americké veřejnosti, žádný "příklon k Asii" nebo "Čína na prvním místě" nebo jakýkoli jiný podobný strategický trik nám neposkytne cestu vpřed, která by mohla zachovat a bránit životně důležité národní bezpečnostní zájmy Spojených států, udržet naši vlast v bezpečí a udržet náš přístup ke zdrojům po celém světě.

Zdroj v angličtině: ZDE