Kladivo na zdravotně postižené

13. 9. 2024 / Petr Haraším

Náhle z vedlejší kanceláře stejné paní pracovnice pracovního úřadu Úřadu práce a sociálních věcí Ministerstva práce a sociálních věcí vedeného nominálním sociálním lidumilem ministrem Mariánem Jurečkou zadunělo: „Máňó, je tady další žadatel. Co se to dnes děje? To je simulovaná invaze bandy simulantů, nebo co?“. 

Tak tatínek je po mrtvici a chce přidat na příspěvku, drtil hlas z vedlejší místnosti omítku nad mojí hlavou v kanceláři nářků. Ale tuhle tatínek přišel, ruce a nohy slouží, vidí a slyší, zadrnčel hrot kopí osudu vržený sociální specialistkou směrem k užaslému synovi, který se marně snažil zaparkovat zlobivý invalidní vozík v bariérovém prostředí místního bezbariérového úřadu chytaje přitom hroutícího se plně zdravého otce rodu. 

To nemá smysl ani podávat, svištěl z kanceláře kolegyně Máně za již rychle mizícím úplně naloženým invalidním pištícím vozíkem otce se synem nenaložený Mariánův sociálně upřímný ortel. Já v záchvatu tradičního hrdinství nedbaje na orlovského „Sudvěje v nohavici“ rychle mrskl podepsanou žádostí o úřednický stůl, naskočil na vodícího psa a rža ia vyjel práskaje bílou holí z klientské maštale českého sociálního systému vstříc vůni vyrabovaného uhelného regionu pražských hodnotových knihoven a nezávislých mediálních domů.

Dodnes, kdy po dvou létech neukončeného Procesu jsem již mnohé pochopil, mi stále v uších tinnitově šumí a hučí varovná slova. „Přišel jste, slyšel jste, zanechte všech nadějí“. Leč já ubohý nebohý nedbal verdiktu zkušené osoby zaražené hluboko v křesílku na skřípavých kolečkách. Opravdu to mám převzít a zahájit s vámi discipli… Proces, pokračovalo skřehotavé žbluňkání odněkud z hloubi posudkového křesla. Vždyť na vás se posudkový lékař ani nepodívá, nemáte šanci, my už jsme odhalili jiné diverz… žadatele, kteří chtěli zbohatnout na poctivě pracujících, dopadla tvrdá pěst dobře vyškolené úřednické třídy přímo mezi mrkající nevidomé oči.

A měla pravdu, znalá údernice. Simulantská inflační lavina se poslední dobou plně rozlezla po všech rozích a koutech morální republiky sociálního smíru, jak dokládají zcela příšerné příběhy chování posudkových komisí. Plejáda posudkových zločinů krytých sociálním ministerstvem, lidovým ministrem a premiérem třepotajícím vějířem barevných karet, prosím bděte: naprostá hrůza adaptační teorie sociálního inženýrství zde, zhoršením ke zlepšení a snížení zde, i ty kancléři? zde, beznohý už utíká zde. 

Jedno mají tyto příběhy šílenství žadatelových nočních můr společné. Jde o zneužití slova adaptace na zdravotní postižení vedoucí k prachmizerné výši příspěvku na péči, v lepším případě. V horším případě směřuje záměrně nesprávný výklad termínu adaptace na zdravotní postižení rovnou k odebrání příspěvku s laskavým úsměvem posudkových katů. 

Hlavním záměrem posudkového řízení v naší republice může být (a dle mého i je) zarytá snaha ušetřit finanční náklady na nejslabších zdravotně postižených, a to za zneužití všech dostupných prostředků, poslanců na houby, krkolomných postupů a krkavčí péče státního aparátu, popis zde, trapná reakce zde. 

Jsme tedy až po krk uvízlí v situaci, kdy na jedné straně stojí životem zkoušený povětšinou bezprizorný zdravotně postižený, jenž pln legitimního očekávání vyvěrající z právního prostředí, metodik posuzování, sociálního šetření a vlastních sdělení, na které nikdo nebere zřetel, očekává minimálně respekt, důstojnost a něco té umolousané spravedlnosti. 

Přičemž na druhé straně číhá kyji těžce vyzbrojená státní mašinérie pocházející dle projevů dozajista z tuhé černi minula, co na spravedlnost z vysoka. A to už se zvídavý zdravotně postižený nepídí po zásadní novince, jež se zove fikce souhlasu, kdy se státní orgán schválně a nekonečně loudá. Kdyby se byl pídil, dopídil by se k poznání, že fikce souhlasu je dopřána jiným zájmovým uskupením. Zdravotně postižení si na fikci souhlasu nekonečných a záměrně protahovaných posudkových řízení holt malinko počkají, však mají času dost.

Kdysi byl a dnes stále je zdravotně postižený až na posledním místě finančního potravinového řetězce atomizované společnosti. Kdysi byly prioritou holubice míru klovajíce atomovými zobany imperialistické štváče, dnes postižené s radostí štveme na oltář finančních machinací několika oligarchických rodin nahrazující zoufalost ústředních výborů strany zoufalostí slabých vlád a úlisných ministrů. 

Pročež se může jevit, že dřív se v Rusku dočkají spravedlnosti a práva tamní političtí vězni, než v české sociální mizérii neoliberalismu pro každého zdravotně postižení dojdou spravedlivého zacházení před zbožštělými posudkovými komisemi. 

Posudkové komise nechybují, nezpovídají se, neomlouvají se. Za špatná rozhodnutí nenesou žádnou odpovědnost, nečiní pokání, naopak tváří se jako pravidelní konzumenti Šalamounova lejna nekonečné moudrosti. Posudkové komise berou zákon jen jako takové doporučení, kterým se nemusí až tak jako zrovna moc řídit. I sebevětší prasárna posudkového lékaře tudíž projde, a pokud si postižený zdravotně postižený na zmršený výkon posudkového šamana dovolí v odvolání poukázat, nastupuje zapšklá pomstychtivost a tvrdý posudkový trest ve vší vážnosti stvrzený posudkovou komisí plnou posudkových šamanů. 

Ostatně, kdo neomylný by uznal vlastní omyl působící jinému zlo? Nic a nic, dál je týrán a bahnem vláčen sprostý žadatel koloběhem táhnoucího se posudkového martyria. Posudkové komise, pokud se k nim trápený žadatel nakonec propracuje po dlouhotrvajícím ostrém maratonu, kolegu posudkového lékaře nedají, vždyť patří mezi ně, a tudíž má pravdu svatou a jeho posudek je shledán vážením tím pravým. 

Ti naivní věřící, kteří ještě nepadli na české cestě za vlastním právem u posudkových Lipan, smějí poté vyzvat na donkichotský ordál samotné ministerstvo u správního soudu, tedy pokud jsou ještě naživu, a nikoli u bran smrti. Smrt má větší slitování než posudkový diktát České republiky. 

Tučně honorované odborné právní zastoupení Ministerstva práce a sociálních věcí se k žadatelově zoufalé žalobě slušivě vyjádří, stvrdí rohem a kopytem slušivost a neomylnost postupů ministerstvem zřízených a ministerstvem řízených posudkových sborů, přičemž shovívavě pohlédne dolů na amatérského právem nepolíbeného červa, co nešťastně nemaje prostředků neznaje sesmolil žalobu bez právních fines a kliček.

Posudkové zločiny humanitní

Naděje vložené do žádosti o zvýšení příspěvku na péči pravidelně nezvratně končí u posudkově kouzelného slůvka adaptace na zdravotní postižení. S tímto přímo magicky posudkově zdatným zaklínadlem posudkový lékař a následně posudková komise dokáží vykouzlit obrovský údiv i v tak notně otrlé české společnosti a odmítnout veškeré nároky zdravotně postiženého občana. 

Nevidíte? Jste adaptován. Neslyšíte? Jste adaptován. Chybí ruka, dvě? Jste adaptován. Noha, dvě? Jste adaptován. 

Dodejte cokoli a odpověď z posudkové komise zní, žadatel je na svůj zdravotní stav již adaptován, a proto tu i onu základní životní potřebu zvládá v přijatelném standardu, což nakonec hodí na péči rozpočet neplundrujících kýžených 880 Kč měsíčně. 

Takto lze beztrestně postupovat až do naprostého vyčerpání strany žadatele. Jak upřímně napsala velice udivená advokátka zastupující oběti trestných činů: „Suchému konstatování žalované, že žalobce je již adaptován na své onemocnění považuji za nemravné a doslova nehumánní. Byť by se jednalo o argumentaci ad absurdum, nelze neuvést fakt, že podobnou argumentací by nebylo potřeba příspěvek na péči vyplácet nikomu, protože každý je schopen do jisté míry adaptovat na problémy vyplývající ze zdravotního stavu či tělesného a mentálního postižení. Adaptace pochopitelně neznamená, že posuzovaný v tomto případě žalobce nepotřebuje konstantní pomoc druhé osoby“.

Z nějakého dosti podivného důvodu si posudkový lékař, posudkové komise a ministerstvo záhadně pletou termín adaptace na zdravotní postižení a schopnost či naopak neschopnost zvládat základní životní potřeby. Jinak řečeno, na vlastní zdravotní stav může být zdravotně postižený adaptován, ostatně, co jiného zbývá, ale vůbec sakra nic to nemění na stavu, zda zvládá či nezvládá dané dílčí aktivity bez pomoci, každodenně a pravidelně, natož v nějakém standardu, a navíc ještě přijatelném.

Z metodického pokynu Ministerstva práce a sociálních věcí jasně vyplývá, že se k adaptaci na zdravotní postižení smí ledva tak přihlédnout. Vždyť v definici o zvládání základních životních potřeb se adaptace na zdravotní postižení nesměle krčí až na posledním místě ze všech. Leč nikoli, posudkový moloch si na adaptaci postavil výnosnou živnost k odmítání jakýchkoliv žadatelových nároků u příspěvku na péči. 

V onom metodickém nařízení delšího rozsahu (30 stran) lze nalézt termín „adaptace na zdravotní postižení“ jen třikrát. Jednou v obecné formulaci, jednou u problematiky kochleárních implantátů a jednou u problematiky z mentální oblasti. Ani v zákonech, novelách, vyhláškách a přílohách o sociálních službách či příspěvku na péči slůvko adaptace na zdravotní postižení příliš nefiguruje. Pokud jsem dobře pátral, nemohu zaručit, nevidomým zrakem, našel jsem jeden osamocený výskyt termínu adaptace na zdravotní postižení. Ovšem a kupodivu v posudkovém elaborátu se to adaptacemi na zdravotní postižení naopak hemží od shora až dolů.

Další podobný oříšek je termín přijatelný standard. Tam se toho vleze a nacpe. Posudkový lékař i posudková komise může s ohledem na rozsáhle definovaný přijatelný standard umořit každý oprávněný nárok žadatele uniklý bedlivé pozornosti adaptace. Definice: Přijatelným standardem se rozumí zvládání příslušné základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný, obvyklý a akceptovatelný, a který umožňuje, aby potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby. 

Obě podmínky (kvalita a samostatnost) musí být splněny současně. No jejda, to je prostoru pro kreativní myšlení a následné výmluvy. Vždyť tolik slov se dá tak pěkně vyložit a ohnout, jak se tomu, kdo má nakonec pravdu, hodí. A pravdu má posudkový orgán a jeho konečné řešení. Kvalita, způsob, běžný, obvyklý, akceptovatelný, umožňuje, potřeba, zvládnuta … s tím se dá ve správných rukou a se správným záměrem napáchat fakt hodně dobra v neprospěch zdravotně postižených. 

Judikatura sice hovoří o tom, že pokud posuzovaná osoba pro zvládnutí určité základní životní potřeby pomoc jiné osoby vyžaduje, nelze hovořit o tom, že by ji zvládala v přijatelném standardu. Není-li zaručen přijatelný standard, pak nelze hovořit o zvládání příslušné základní životní potřeby. Leč posudková komise moc dobře ví, co přistižený zdravotně postižený smí, a co naopak nesmí vyžadovat v otázce každodenní pomoci jiné fyzické osoby a s tím přijatelným standardem jsme si to už snad dostatečně vyjasnili.

Ďábelská kombinace aktu adaptace na zdravotní postižení a kreativního výkladu přijatelného standardu umožňuje odhalit, odsoudit a přísně potrestat každého zarytého zdravotně postiženého simulanta a patřičně jej finančně zruinovat v rámci celospolečenského dobra, pochopitelně za potlesku davů.

A kdyby to snad bylo málo, tak do konečného rozhodnutí dá posudková komise pro jistotu desetinásobku raději ještě další větu, třeba následující. Posudková komise nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, které nevyplývají z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. O tom, co vyplývá, nebo naopak nevyplývá a co je to dohled, pomoc a péče čile rozhoduje pouze posudkový bůh, žádný jiný výklad se nepřipouští.

Politiky nad zákonem postavené a neomylné posudkové orgány si myslí, že dohled a usměrnění při sebe obslužných činnostech nepředstavují každodenní nezvládané základní životní potřeby zdravotně postižených. Správní soud vzkazuje, že toto je zcela v rozporu s judikaturou. Správní soud především nesouhlasí se závěrem posudkových komisí, dle nichž preventivní dohled či kontrola jiné osoby jsou v této souvislosti bez dalšího nerozhodné. Posudkové komise sdělují soudům, že si mohou žvanit co chtějí, že jsou zvyklé a poslední slovo mají vždy ony.

Jiná mazaná posudková komise s klidem nadřazeného v klíčovém rozhodnutí uvede jen část souvětí z metodiky, protože se jí to hodí ke splnění cíle. Druhou část, která je plně ve prospěch posuzovaného pachatele žadatele omylem zapomene dodat a doufá, že se na to nepřijde. 

Právní zastoupení ministerstva mhouří oči a jen směle kývne ve stanovisku ke správnímu soudu. Konstatuje totiž spolu s posudkovou mocí, že preventivní dohled z důvodu případného rizika pádu na kluzkém povrchu při celkové hygieně nelze považovat za neschopnost zvládat tuto základní životní potřebu. „Tak přísaháme, soudruhu ministře,“ slušelo by se dodat, aby byla groteska úplná. 

Nevidomý žadatel však do úmoru hledal až našel, kde zádrhel. A odhalil, jak záludně za pomoci nečestných praktik postupují posudkové instituce. Ona věta je poněkud delší i širší, poněvadž zní: „Preventivní dohled z důvodu případného rizika pádu na kluzkém povrchu při celkové hygieně seniora nebo dítěte nelze považovat za neschopnost zvládat tuto ZŽP, pokud jinak všechny aktivity zvládá“. 

Citováno z metodiky Ministerstva práce a sociálních věcí alias šéfa všech posudkových komisí a lékařů. Jedinou touto manipulací dokáže přistižený pachatel státního teroru zdravotně postiženou oběť ukřižovat. A to je jen jedna z velkého repertoáru nečestných prasáren posudkové služby, která se nijak neostýchá obdobných postupů využít v nespravedlivém boji proti slabším.

Ze sociálního šetření, co má být rovno zdravotnické dokumentaci a lékařskému posudku, leč fakt není, si posudkový lékař a následně i posudková komise vyzobávají pečlivě sladké laskominy. Co se nehodí, to nekomentují, ač by měli, to, co jde přímo proti jejich připraveným závěrům, neváhají překroutit k obrazu svému. Podá-li zkoumaný zdravotně postižený nebo jeho rodina při sociálním šetření pomocný prst (že i přes obrovské zdravotní trauma posuzovaný něco trošku, kapánek, maličko a s odřenýma ušima zvládne, nikoli pravidelně bez pomoci zvládá), náhle posudkový lékař, který nevěří ničemu z žadatelova tvrzení, zbystří a věří, že nepohyblivý děda běhá po nocích maraton a nevidomá bába škrtí Lich Kinga ve Warcraftu, a neváhá sežrat zdravotně postiženého i s celou pečující rodinou.

Nyní má oblíbená oblast významu zcela prioritního. Metodika, zákony, posudkový lékař, posudkové komise, ministerstvo a soudy udělali z otázky kolem uznávání dílčích aktivit každé ze základních životních potřeb doslova kovbojku, na kterou by s opravdovou kuráží koukal Sergio Leone a na harmoniku tklivě foukal Ennio Morricone. V nastalém galimatyáši se nevyzná prakticky nikdo, ani sám Pánbůh by to nedal. Strany příspěvkového sporu si vykládají problematiku počtu zvládaných a nezvládaných dílčích aktivit každá jinak a každá správně.

Na začátku byla věta (už jsem poučen). Tahle právě ta. „Pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z dílčích aktivit, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ Nic složitého, nic těžkého, vyznání vypadá na první pohled příznivě pro zdravotně postižené žadatele o státní příspěvek. Ale na druhý pohled?

Nezvládáš-li jednu dílčí aktivitu základní životní potřeby, nezvládáš celou základní životní potřebu, takto chápou vyjádření zdravotně postižení plní naděje. Jenže, zvládáš-li jednu dílčí aktivitu, zvládáš celou základní životní potřebu, oponuje temná strana posudkové síly. Cože, jakože, protože, a to prosím račte ihned lidsky vysvětlit, jsou tady lidé! 

Jeden soud hned káže všem a dí následující. Pokud posuzovaný zvládá všechny dílčí aktivity, zvládá i odpovídající základní životní potřebu. Hmmm, to je fakt moudré, na to by jen tak někdo nepřišel. Nic, popojedem, je to ještě kus. Teprve pokud nezvládá žádnou z dílčích aktivit dané základní životní potřeby, je třeba bez dalšího dospět k závěru o nezvládnutí odpovídající základní životní potřeby. Dobře on, a pak, že nemáme odvážné soudní zřízence. Nic, popojedem, cesta je dlouhá a trnitá. 

Pokud posuzovaný nezvládá jednu nebo více dílčích aktivit, je třeba brát ohled na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Ops, fakt jako? Že bych zřízence přecenil, nebo snad nedocenil? Divný, jako téměř pár let se zdravotně postižený trmácí sociálním šetřením, přísahaje na knihu svatou, co a jak zvládá a nezvládá, protože mu zdravotní stav naházel klacky pod nohy. 

Dodal veškerou zdravotní dokumentaci od kolébky do hrobu. Sepsal tuny žádostí, odvolání a stížností, aby se soud nakonec vyjádřil, že je potřeba brát ohled na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, když nezvládá jednu a více dílčích aktivit základních životních potřeb? 

Jako fakt? Jako jak jako? Jakou příčinu? Jako velký třesk? Zánik dinosaurů, nebo snad necudné laškování Evy a Adama s hadem v Ráji? Nic, popojedem, čeká nás finále. I přes nezvládnutí jedné či více dílčích aktivit lze podle okolností dospět k závěru, že posuzovaný odpovídající základní životní potřebu zvládá, pokud zvládá alespoň jednu aktivitu. Máme ho! Už se peče, už se vaří, už se smaží, simulant jeden nevidomá, užírat státní perníček se mu zachtělo? Nic, nikam nejedem, dojeli jsme dojeli.

A jak jinak, kdo by to čekal, tenhle idiotský soudní výrok s oblibou zneužívají posudkové komise v hojné míře, i když moc dobře ví, že je to totální koko… nonsens. Jak totiž konstatoval další soud: “Z tohoto důvodu je nutné odmítnout výklad Krajského soudu v Plzni viz výše, podle jehož logiky by pro učinění závěru o schopnosti zvládat základní životní potřebu postačilo, aby posuzovaná osoba zvládla toliko jednu dílčí aktivitu. Tento závěr je v přímém rozporu se zněním zákonného ustanovení a nelze jej dovodit gramatickým, teleologickým ani historickým výkladem."

 Pché, zákonné ustanovení, na co a k čemu, říká si posudková honorace. Víte vy, co nám s tím „gramatickým historickým tetelele“ akorát můžete a kam? Dál nerušeně rozhodují posudkoví tak, že, když žadatel pachatel zvládá jednu z deseti aktivit, přičemž devět nezvládá, tak zvládá. A šup s tím do konečného rozhodnutí. Pokud se ti to milý zdravotně postižený nelíbí, támhle máš správní soud, přejeme ti hodně štěstí a držíme palec.

Co napsat na samotný smutný závěr? Asi už raději nic moc. Napsáno bylo dost až příliš, a přitom zásadně málo, aby to stačilo na nějakou změnu k lepšímu. Ministerstvo Práce a sociálních věcí si myje špinavé pracky, poslanci se dušují, že přidali, ač naopak ubrali a organizace k tomu určené se ani nijak nesnaží neblahý stav alespoň napravit. Prý to nejde a co máme jako dělat a jak?

Dál u nás tedy sviští a svištět bude Kladivo na zdravotně postižené odhalující nevinné a usvědčující žadatele o příspěvek na péči ze simulantství. Skřipec, palečnice a španělská bota byly mistrně nahrazeny adaptací, přijatelným standardem, pomocí, jež se nezohledňuje, ale rozporuplné a nejednoznačné právní zákruty zůstaly. Smrt v ohni, pravda, už nehrozí, ale život pro zdravotně postižené v bídě, nejistotě a chudobě je zajištěn dlouhodobě ne-li až do konce existence.

Haraším Petr Orlau

Komentář nevidomého ze světa obhroublé posudkové honorace