Z krajanského sjezdu v Brně bude událost roku. Ta nejlepší možná a ve všech ohledech
22. 5. 2026 / Jiří Hlavenka
čas čtení
11 minut
Jeden z mých mnoha strýců z matčiny strany si vzal místní Němku (Břeclav byla německá asi z 12%, z 5% pak židovská; zajímavé pak je, že můj rodný Mikulov byl z drtivé většiny německo-židovský), přihlásil se k německé národnosti a po válce byl vyhnán. Odešel do Mnichova, jak říkal "s jednou bramborou v kapse", založil tam úspěšnou sklářskou firmu ("Německo po válce byl ráj pro skláře, jediná tabulka tam nebyla celá") a pracoval i pro legendárního bavorského předsedu vlády Franze-Josefa Strausse, údajně jako jeho osobní tajemník. (Nemám ale potvrzeno z dalších zdrojů).
Když
jsem se dozvěděl o sjezdu krajanského spolku v Brně, přivítal jsem to s
velkou radostí - ale myslel jsem si, že půjde o spíše lokální událost, o
které se bude vědět v Brně-Střed a do Žabovřesk už ta zpráva
nedoputuje. Mýlil jsem se. Tím, že si to vzaly za své hlavní letošní
téma extrémistické síly v zemi (jiné ostatně nemají) se ze sjezdu stane
možná hlavní letošní událost v Česku. Ta, která nezapadne. Která ukáže,
že se sešli sousedé, ze kterých se kteří vlastně už dlouho mají dobré
sousedské vztahy a stávají se z nich postupně zase přátelé. Že stráví
pár dní kultivovanými diskusemi, kulturním životem, vzdají úctu všem
obětem válečného konfliktu a rozjedou se domů. Ukáže se nejen to, že
extrémisté u nás nemají nic jiného na programu než vyvolávat nenávist a
že úpadek hlavní vládnoucí strany (tzv. "hnutí" s názvem ANO) je jasný a
nezadržitelný. Viktor Orbán se dívá a smutně mává.
Jasně,
na setkání si pár set nešťastných lidí, u kterých se podařilo tok hněvu
nasměrovat k sudetoněmeckému tématu (na který už za ta léta dávno
zapomněli) si tam zuřivostí poslintá mikiny, ale jen tím ukáží, jak
marginální jsou. Brno setkání přivítá.
Je
možné, že mezi dnešními sudetskými Němci jsou lidé, kteří touží po
"revanši", mají v sobě stále zlobu a křivdu, i za své předky? Jistěže
ano. A je možné, že mezi dnešními Čechy a Moraváky jsou lidé, kteří též
cítí obrovskou křivdu a zlobu, i za své předky? Jistěže ano. A je možné,
že mezi sudetskými Němci jsou lidé, jejichž předkové za protektorátu
ubližovali - a mezi našimi občany lidé, kteří ubližovali během divokého
odsunu? Samozřejmě že ano.
Ale
právě proto se to koná. Právě proto. Aby bylo vidět, že naprostá
většina takto nesmýšlí - ani na jedné straně - a aby i tato zloba, která
je mnohdy jen předsudečná, postupně mizela.
Událost
je pozitivní v úplně všech ohledech. Ukazuje - ne poprvé, ale, řekl
bych, nejvýrazněji - že i naše země dospěla ke smíření a odpuštění mezi
dávnými nepřáteli a protivníky. Tedy se značným zpožděním po západní
Evropě, kde přece existovali nesmiřitelní nepřátelé, doslova na život a na smrt,
po staletí, zejména mezi Německem a Francií. S milióny mrtvých. Ale i
mezi jinými zeměmi - evropských válek a konfliktů se nedopočítáme.
Každá
válka i každý menší ozbrojený konflikt za sebou nechává nespočet
tragédií. Mrtví, nejen vojáci, ale i ženy, děti, senioři. Zničené
majetky, budované po staletí. Rabování, znásilňování. Ohromující
bezpráví.
A
přece je tu krásná lidská schopnost odpustit. Nezapomenout, ale říci
si, že to je minulost, za námi, i když máme ještě čerstvá traumata v
sobě (usmíření mezi např. Francií, Německem a Velkou Británií nastalo
velmi krátce po válce, kdy rány byly skutečně ještě velmi živé!).
Odsuďme viníky - jednotlivě. Omluvme se - kolektivně. V západní Evropě
se to podařilo s úspěchem, který je přímo učebnicový.
Česká
republika se ale bohužel stala na čtyřicet let nesvobodným státem,
ruskou gubernií. Možná si to už dnes neuvědomujeme, ale jeden z hlavních
propagandistických pilířů režimu (a bolševismu vůbec) stál na neustálém
vyvolávání nenávisti, na vykreslování "tamtěch" jako zlovolných,
zavilých nepřátel. Bolševický režim mnoho legitimity neměl, ale pokud ji
odvodil od toho, že náš malý národ chrání před zlouny ze Západu, hned
to bylo lehčí. A "sudeťáci" měli svoji pozici v Rudém právu
předplacenou.
Válka
trvala šest let, bolševický režim čtyřicet. To nemohlo nezanechat stopy
- pokud do lidí čtyřicet let něco tlačíte horem spodem, zůstane to tam.
Kdesi hluboko, spíš "v srdci než v hlavě". To se dostává ven těžko -
ale musíme se o to pokoušet.
Sám
jsem byl bezprostředně po nabytí svobody v roce 1989 účastníkem
rozhovorů s lidmi, se kterými jsem v Mikulově vyrůstal - skutečně tam
byl silný strach, že Němci teď zase přijdou a vezmou si nazpět svoje
domy a majetky. (A taky troška nečistého svědomí; pokud bydlíte v
kradeném, tak vás to přece jenom trochu hryže). Nedalo se to vysvětlit.
Strach nevysvětlíte.
Odpůrci říkají, že se prý nemají "jitřit staré rány". Ale staré rány jde také léčit - ostatně
o tom je odpuštění. Přihlaste se, komu někdo v životě neublížil.. A
byli jste schopní odpustit, nebo nad tím aspoň mávnout rukou? Věřím, že v
drtivé míře ano.
Největší kolektivní obětí
druhé světové války byl židovský národ. Z celkového počtu obětí (tedy
mrtvých osob) nacismu u nás tvořili Židé tři čtvrtiny, přestože jejich
podíl na obyvatelstvu byl v nízkých jednotkách procent. Hrůznost této
genocidy stěží co dokáže překonat; a přesto i zde došlo ke zřetelnému
usmíření.
Je
dobré to právě teď zmínit víc do detailu. Izrael (coby židovský stát)
ústy tehdejšího premiéra Begina označoval Německo za "zemi vrahů" a i v
Německu, tedy v zemi jasného viníka holocaustu, v roce 1952 naprostá
většina obyvatel (v průzkumu skoro 90%) odmítala dohodu s Izraelem,
která by obsahovala i odškodnění. Ale čas rány zaceluje - musí je ovšem
pomáhat i politici a další lídři.
Už
ve zmíněném roce 1952 podepsaly obě země dohodu, která obsahovala i
odškodnění - přesto, že 90% německé populace bylo proti! (Dokázali by to
politici nyní?). Přesto země navázaly oficiální diplomatické styky až
mnohem později. A přelomový byl až rok 1960, kdy se setkal Konrad
Adenauer s Davidem Ben-Gurionem (oba šéfové vlád), kteří navázali tzv.
"nemožné přátelství", jak bylo označováno a opět svým příkladem přispěli
k tomu, že postupně vztahy mezi hlavním viníkem a hlavní obětí dospěly
až do stavu prakticky kompletního usmíření.
Když
jsme u jitření starých ran.... Těch, které nejsou vůbec staré, ale
opravdu živé, pocházejí u nás z bolševického režimu. Ten také vraždil,
ale zejména ničil osudy patnácti miliónů obyvatel státu. Nesvoboda,
postupné hospodářské zbídačování, nespravedlnost na každém kroku,
pronásledování na mnoha úrovních, zákazy studia, morální devastace
národa.
Pokud
někdo hovoří o jitření starých ran, nemohl by se laskavě věnovat těm,
které jsou opravdové, nedávné a stále živé? Toho se ovšem od
nejextrémnějších odpůrců sjezdu krajanského sdružení nedočkáme. A víme
proč.
Zaznívá
otázka Benešových dekretů - že je chtějí zrušit a k čemu to povede.
Aha, tak tady nám čouhá jak sláma z bot: vlastně o žádné "jitření ran"
nejde, ale že se tu hraje na velice vděčnou strunu strachu o majetečky.
Nejlépe
se straší něčím, co neexistuje, protože neexistenci nelze vyvrátit: jak
"dokážete", že něco nehrozí? Můžete jen dokázat, že něco hrozí, ale
neexistenci dokázat nelze. Vděčná karta, na kterou s chutí hrají.
Přitom
jde jen o jednu věc: společně konstatovat, že Benešovy dekrety byla
sviňárna, protože jednoznačně uplatnily kolektivní vinu za zločiny
jednotlivců. Byť velkého počtu jednotlivců, ale pořád jednotlivců. Říci
si, že tohle byla opravdu ohavnost - a dál se k tomu nevracet.
Mám opravdu radost v srdci
z toho, že se sjezd krajanského sdružení koná - symbolicky a jednou! - v
České republice, a samozřejmě zejména z toho, že se koná v "mém" Brně,
na jižní Moravě. Je to důležitá připomínka, že mnohonárodnost Brna i
Jižní Moravy byla příčinou velkého rozkvětu města i regionu, že pomohla
zrodit řadu legendárních osobností z oblastí vědy, podnikání i kultury,
osobností německých, moravských i židovských. A také důsledkem, že Brno
vlastně jako první město v zemi odvážně před dvanácti lety problematiku
uchopilo: Smířením a každoročním Meeting Brno. Nebojím se říci, že v
Brně toto už máme vyřešeno, potkáváme se, vídáme se a vítáme se řadu
let. (Je to zásluha několika lidí, kteří dnes už v politice spíše
nejsou, tehdy město vedli). A usoudili, že je správná doba udělat i
tento - nepochybně docela odvážný - krok. Tentokrát bez zřetelné podpory
městských politiků (Jihomoravský kraj je v podpoře zřetelnější, a díky
za to), ale bez pokusu o zákazy či sabotování.
Jsou
věci, které se vlastně "neříkají", ale už to vyřkl David Macek (jedna z
nejvýraznějších postav v této věci), že je vlastně Okamurovi vděčný -
tak to můžu jenom zopakovat.
Extrémistům
vlastně skutečně patří "díky", že krajanský sjezd vytáhli na světlo a
udělali z něj, nebojím se říci, událost roku. To má svůj velký význam -
smíření bude mít celorepublikový dopad, budou o něm přemýšlet možná
milióny lidí, pro které to vlastně nebylo téma, přesto že jde o jednu z
nejvýznamnějších událostí nedávné historie. Jistě: u lidí, kteří s sebou
neustále nosí svou nádobku s tekutým hněvem, to bude jen další zastávka
na dlouhé trase nenávisti. S tím neumíme nic udělat; pokud by nepřišlo
toto setkání, našli by si zastávku jinou. Ale jsem naprosto přesvědčený,
že pro vysoce převažující část populace, a zejména té mladé, to bude
mít pozitivní efekt v reflexi a poznání veledůležité části našich dějin.
(Foto je moje; potřeboval jsem udat březnovou fotku kvetoucí Trnky obecné a do pozitivní nálady se to hodí)
177
Diskuse