Asadův pád v Sýrii: Nenechme se ukolébat naivními představami

10. 12. 2024 / Daniel Veselý

Za prvé tu máme varování známá z nedávných dějin. Připomeňme si, že afghánští a arabští fundamentalisté vyzbrojení a financovaní CIA a pákistánskou tajnou službou ISI, kteří v Afghánistánu bojovali proti sovětským okupačním vojskům, představovali inkubátor pro budoucí Nemesis USA a jejich klientů v podobě bin Ládinovy Al Káidy a Tálibánu. Usáma bin Ládin se - obdobně jako nyní vrchní velitel HTS Džawláni - v rozhovoru s Robertem Fiskem v roce 1993 jevil jako reformistická, ba přímo mírumilovná figura. 

A já mám zcela zásadní problém věřit slibům a ujištěním zakladatele syrské odnože Al Káidy a bývalého činitele Islámského státu, který se nyní stylizuje do role syrského Zelenského. Spojené státy na jeho hlavu už dříve vypsaly odměnu 10 milionů dolarů, což dnes americké úřady přehodnocují, aby jejich nový klient v Damašku nevypadal jako terorista na útěku před spravedlností. Ministerstvo zahraničí USA v roce 2018 zařadilo Džawláního HTS na seznam zahraničních teroristických organizací - i tuto nemilou skutečnost je rovněž zapotřebí diplomaticky doladit.

Nyní se opět hojně hovoří o brutalitě Asadova režimu, nicméně povědomí o zločinech a zvěrstvech HTS v Idlíbu včetně systematické diskriminace žen a dívek je minimální. Koneckonců nový volební proces v Sýrii by měl probíhat za dohledu nezávislých mezinárodních pozorovatelů, pokud bychom naše postoje vůči demokratizačnímu procesu v Sýrii brali vážně, a neměl by se stát geopolitickým nástrojem při prosazování vlivu toho kterého mocenského bloku, jak to kupříkladu činí Evropská unie při posuzování regulérnosti volebního procesu v Gruzii, Moldávii nebo Rumunsku.

Džawláni a jeho HTS prozatím přirozeně nebudou cenit zuby, když se ucházejí o přízeň Západu. Znenadání tito misogynové hovoří o toleranci a diverzitě, zapuzujíce svou temnou džihádistickou minulost, aby mohl být jejich režim legitimizován na mezinárodní scéně a aby získal potřebné finanční prostředky, záruky, investice a bezpochyby i zbraně. 

Připomeňme si, jak dopadla Libye v roce 2011 poté, co USA, Velká Británie a Francie pod hlavičkou NATO ze vzduchu aktivně asistovaly tamním “rebelům”, kteří na zemi bojovali proti vojsku Kaddáfího režimu? Libye, jež se po náletech NATO a změně režimu stala eldorádem pro obchod s uprchlíky, je od té doby padlým státem zmítaným konflikty, nestabilitou a chaosem, který islamističtí rebelové rozšířili do severní Afriky. 

Za druhé, HTS není homogenním uskupením, má své názorové frakce, a jisté tření mezi saláfistickými militanty je patrné už dnes. Podle listu New York Times Džawláního veřejný odklon od rigidní saláfistické ideologie narazil na nesouhlas hardlinerů v HTS, přičemž tenze v tomto islamistickém seskupení se mohou postupem času prohlubovat. Jinými slovy: dogmatické džihádistické podhoubí skupiny, jež nyní sestavuje novou vládu v Damašku, snadno může zažehnout bratovražedný boj islamistů o moc, podobně jako v první polovině 90. let v Afghánistánu, kdy se do sebe pustili mudžáhidové vyzbrojení a podporovaní USA, kteří zemi proměnili v zónu teroru.   

Samozřejmě platí, že by si Syřané o osudu své země měli svobodně a bez jakýchkoli omezení rozhodovat sami, a to bez zásahů vnějších aktérů. Asadovo vládnutí by se neobešlo bez podpory Ruské federace a Íránu, přičemž mocenské vakuum teď vyplní lzrael, Turecko a Spojené státy. 

Islamisté neovládli celou Sýrii, když části jejího území i nadále okupuje Izrael, Turecko a USA. Tel Aviv, jemuž saláfisté z HTS vyjadřují silnou náklonnost, posunul své tanky do nárazníkové zóny se Sýrií a jeho pozemní jednotky v rozporu s mezinárodním právem vstoupily na syrské území. Izrael také v Sýrii bombarduje strategické zbraňové systémy, včetně raket země-vzduch, země-země, řízených střel, protileteckých systémů apod., které by mohly padnout do rukou “extrémistů”. Čas ukáže, zda si Izrael ve svém sousedství nevypěstoval svého Frankensteina podobně jako Washington v antisovětských mudžáhidech v Afghánistánu. 

Turecký prezident Erdogan si chce rozšířením svého vlivu v Sýrii naplnit své dávné tužby o zašlé slávě otomanské éry, zatímco jím podporovaní spojenci HTS v řadách Syrské národní armády (SNA) útočí v kurdských oblastech na severu Sýrie. Ankarou posvěcené útoky na syrské Kurdy jsou nebezpečné a destabilizující, uvážíme-li, že Kurdové vždy představovali efektivní bojovou sílu proti Islámskému státu (Daeš), jenž je v Sýrii i nadále aktivní a může potenciální rozbroje v rámci vlády sestavované HTS využít k vlastnímu prospěchu. Pokud nebude syrský politický proces demokratický a inkluzivní, což bez začlenění syrských Kurdů nebude možné, nová vláda v Damašku bude mít vážný problém s PR.  

Poměrně velkou neznámou je ve vztahu k nové realitě v Sýrii stanovisko nastupující Trumpovy vlády, již tvoří bizarní směsice neokonzervativních jestřábů a izolacionalistů, třebaže ti jsou v jasné menšině. Írán je po Asadově pádu společně s Ruskem další poraženou zemí (přestože Kreml s HTS jedná o osudu svých vojenských základen v Sýrii), když přišel o svého tradičního spojence v Damašku a zároveň o zásobovací trasy se zbraněmi a vojenským materiálem pro Hizballáh.

Protiíránští jestřábi v Trumpově týmu, jako jsou Marco Rubio či Mike Waltz, by mohli využít oslabenou pozici Teheránu na Blízkém východě k vystupňování maximálního tlaku Trumpova Bílého domu proti režimu ajatolláhů, což by s velkou chutí podpořila i Netanjahuova vláda, která by tuze ráda zasadila svému arcinepříteli smrtelnou ránu. Tvrdší americko-izraelský postup proti Íránu by dozajista rozmělnil reformistické tendence prezidenta Pezeškjána a jeho vstřícnější postoj vůči Západu; naopak by vedl k posílení pozice íránských hardlinerů, kteří by nakonec uspíšili výrobu jaderné zbraně a učinili Blízký východ ještě nebezpečnějším místem.