Carville, jehož vzhled by mohl patřit staroměstskému šprýmaři, hlas chraplavý jako staré harmonium, a přece - nebo právě proto - jeden z nejvlivnějších mozků  Demokratické strany. Narodil se v Louisianě, kde se politika mísí s voodoo a každý volební slib voní gumbo. Proslavil se jako architekt vítězství Billa Clintona v roce 1992, kdy zvoláním „Je to ekonomika, hlupáku!“ přetavil lidový hněv v prezidentský mandát. Od té doby je Carville živoucím mýtem: polobůh strategie, polodémon televizních debat, který na CNN kouří slova jako doutníky a baví se vlastními hříčkami. Jeho přezdívka „Ragin’ Cajun“ (Zuřící Cajun) neodkazuje jen na vztek, ale na jakousi alchymii, s níž mění politické olovo v zlato - nebo aspoň v pozlátko.

Carvilleův nejnovější manifest, otištěný v New York Times, by se dal shrnout do věty: „Prohráli jste bitvu, proto vyhrajete válku.“ Demokraté, bez kontroly nad Kongresem, Bílým domem nebo soudy, prý nemají co ztratit - jen čas. A tak radí: Nechte Trumpa, ať se sám uškvaří ve vlastní pýše. Nechte republikány, ať zakopnou o vlastní nenávist k potratům, daňovým rájům a kulturním válkám. Až jejich popularita klesne „na 40 či 30 procent“, demokraté mají zaútočit „jako smečka hyen“.

Přirovnává to k Aliho slavnému zápasu s Foremanem v Zairu roku 1974, kde Ali „tancoval“ po provazech ringu, nechal soupeře mlátit do vzduchu, a pak - v osmém kole - udeřil. 

Abychom pochopili Carvilleovo zoufalství, musíme pochopiti demokraty. Strana, jež kdysi sjednotila dělníky a intelektuály, dnes připomíná tlupu zmatených poutníků: Bez vůdce, bez jednotného hlasu. Joe Biden, muž jehož největší předností je, že není Trump, je přechodným správcem, ne lídrem. Kamala Harrisová, navzdory Carvilleovu proroctví, zůstává herečkou hledající roli. A zatímco republikáni ovládají soudy a státy, demokraté třeští oči, jako by hledali kompas v mlze.

Carvilleův plán je v jádru nostalgický sen. Sen o době, kdy stačilo být „rozumným středem“, kdy republikáni byli jen rivalové, ne kult smrti a lží. Jenže Trump není George H. W. Bush. Je to šarlatán, který prodává vzdušné zámky a jehož voliči žijí v realitě alternativních faktů. Demokratická základna, mladší a progresivnější, už nechce čekat. Chce revoluci, ne taktické zdřímnutí.

I ona slavná boxerská metafora kulhá. Ali čekal, protože věděl, že Foremanova síla je konečná. Trumpova síla však pramení z nekonečného zdroje: z hněvu, který živí sociální sítě, z peněz temných donorů, z kultu osobnosti. Představa, že tento oheň vyhasne sám, je jako čekat, až hurikán přestane foukat, protože se unaví.

Carville, věčný Ragin’ Cajun, už má svou odpověď. Zůstává otázka, zda ji uslyší ti, pro které je politika už jen hlukem v digitální poušti.