Trump - jako jed našich duší, našich snů, naší něžnosti, naší historie….
5. 3. 2025 / Pavel Veleman
čas čtení
5 minut
“Svoboda neznamená mít nespoutané ruce. Být svobodný znamená mít nespoutanou mysl”
(Volodymyr Zelenskyj)
Také
Vás, moji věrní čtenáři - tak psychicky a fyzicky deptá ten
současný antihumánní převrat, který se valí světem velkých i
malých dějin? (S dovolením jsem si zde vypůjčil termín z geniální
eseje Milana Šimečky.) Mne tak moc, že se těžko soustředím
na svoji práci a mám také stále silnější pocit, že “vysoké
zlo” se ihned propisuje do chování bezprostředního okolí v
“nižším zlu”.
V
mládí jsem často přemýšlel, jak mohla například česká
společnost vydržet mezní zlo, které pro mne představuje
například zavraždění židovského obyvatelstva. Jak s tím
po válce mohli žít, když se dozvěděli, jak skončili třeba
sousedé v domě? A oni vlastně žili běžný život.
Dnes
už to vím. Jen malá část společnosti se psychicky ničí, má
pocit viny, stydí se za současnost a chce třeba více šířit
humánní pozice na svém pracovišti. V mém případě jako
sociální pracovník. Alespoň v těch svých, malých dějinách
přepnout na větší empatii a soucit.
Jenže
je Vás třeba na pracovišti do deseti a co ta většina, kterou tak
potřebuji mít podobně naladěnou? Pro tu se nic nemění, velké
dějiny mohou jít jak chtějí, jejich každodennost v zaměstnání
při svých stále se opakujících úkonech se nikdy nezmění.
Žádné zděšení a následující třeba potřeba dobra v jejich
úkonech, snaha překročit sebe sama a být v těchto opravdu zlých,
společenských časech schopný třeba slevit ze svých
maximalistických nároků na lidi v ohrožení. Ne, to nikdy, spíše
naopak - ty velké dějiny jim sedí na zádech občas také, leč
úplně opačně - snaží se vyrovnat tvrdosti velkých dějin ve
svých malých dějinách. A já mám pracovní mat - odchod.
Ryzi
fachidiotismus pomůže totiž přežít v dobré tělesné i duševní
kondici vždy, vše a všude. Hlavně se moc nezamýšlet a vše
plnit podle letité šablony, jak jsem zvyklý dlouhá léta. Žádný
soucit. To tak - ještě se v této době se měnit.
Dobře
těm pro nás nepochopitelným bláznům a magorům, kteří pomáhají
tak emočně, zbrkle, invazivně až ironicky směrem k nám - všem
těm zbytečným, nenapravitelným, neschopným jedincům a rodinám.
Zlatý Trump - konečně se vidí, kam jsme jako Evropa s tou svou
dobrotou došli!
Vše
vykonávají bez emocí, bez tolik úlevného humoru, úředně
peskují na banalitách, nikdy v komunikaci nespadnou do
lidštiny, vždy držet pevně vykolíkované byrokratické pole, tam
jsou v diskursu doma a jiné hřiště nepřipustí. Vše mimo čas a
prostor doby. Mrtvolnost dávno překonaného úředního jazyka v
otázce sociální - je pro ně profesionalita. Vždy jen hájení a
obstarávání vlastních výhod a svého, uzoučkého rodinného
hnízda… Trumpismus malých dějin.
Snad
ani nesledují systémové, nejspíše nachystané ponížení v
přímém přenosu prezidenta Ukrajiny, která již více než tři
roky vede statečnou válku proti zločinným agresorům. Nevidím to
zděšení v jejich chůzi ulicí cestou do kanceláře, vždy přesně
vystajlované postavy. Vše stále stejné, tak jaký byl víkend?
Krásně jsem si vyčistil na chatě hlavu…
Ty
si nějaký smutný, Pavle?
Jsem,
a moc…Nejen to opravdu mafiánské chování postavené pouze na
zločinné převaze, bez sebemenší duše, etiky, mravních norem
mne hluboce zasáhlo.
Bezbřehá
povýšenost totálního tupce, který se dožaduje úcty a stále
jen počítá své plácky vlivu, přesně jak v “Kmotrovi”,
vyšperkované totálně servilním okolím, kteří soutěži o
přízeň “Dona Donalda” jako psíci - to není hodno USA mých
dětských představ, které jsem nasával z vysílání “Hlasu
Ameriky” se svým dědečkem snad od šesti let!
Ten
pátek v Oválné pracovně - bylo největší “kopnutí a
výsměch” celým generacím jednoho velkého snu a přesvědčení
českých mužů a žen za železnou oponou, kteří si pod lavicí
četli zakázané rodokapsy, chodili do kina na westerny, když byl
statečný “kinař” a hltali ten trochu infantilní svět, kde
silnější se vždy zastávají slabších a který je tak spojen s
USA v české kulturní historii generací mých prarodičů, rodičů
a mládí mojí generace.
Ještě,
že to neuvěřitelné ponížení neviděli dva stateční čeští
muklové padesátých let: Spisovatel Jiří Stránský a tehdy
sedmnáctiletý skautik/převaděč, můj příbramský soused - pan
František Zahrádka. Oba dlouhá léta prožili společně v
lágrech, na uranu a oba se sešli v konci života u kultovního
seriálu “Zdivočelá země”, kde právě tato víra o americké
svobodě, jako nezničitelné DNA duše tohoto národa - držela nad
vodou životy tisíců otroků těchto koncentráků, aby vývoz
uranu do SSSR byl dobře ošetřený byznys ďábelské mocnosti,
která měla v ruce ty správné karty…
Vždy
jde přece o nerosty, že? Budeme vrtat, bejby!
Držme
ještě více při sobě.
Březen
2025
3149
Diskuse