19. 3. 2025
Více než tři roky po počáteční invazi jsou ruské jednotky zabředlé do války, která, pokud nedojde ke ztrátě vnější podpory na straně Ukrajiny nebo Ruska, se pravděpodobně potáhne ještě roky bez významného průlomu.
S chmurnou vyhlídkou na příměří na obzoru stojí za to se ptát: Jak velkou hrozbu bude Rusko představovat pro Ukrajinu a její sousedy, až tato válka skončí?
Ukrajinský odhodlaný odpor, povzbuzený dodávkami zbraní od sympatizujících států, si na invazi Rusů vyžádal ohromující daň. Celkový počet ruských ozbrojených sil byl na začátku roku 2022 odhadnut Ústřední zpravodajskou službou na 850 000, přičemž počáteční invazní síly byly odhadnuty na 190 000.
Téměř o tři roky později, na konci roku 2024, odhadl tehdejší ministr obrany Lloyd Austin ruské ztráty na 700 000 zabitých nebo zraněných. Odhaduje se také, že Rusko ztratilo přibližně 14 000 obrněných vozidel, včetně 1 400 tanků a více než 3 700 bojových vozidel pěchoty. Ztráty letadel k červenci 2024 zahrnovaly nejméně 82 letadel s pevnými křídly – především stíhaček a útočných letounů – a 131 vrtulníků. Ruská Černomořská flotila utrpěla ve válce těžké ztráty, ztratila křižník s řízenými střelami, ponorku, nejméně tři velká vyloďovací plavidla a několik malých hlídkových plavidel.
Navzdory nesmírně těžkým ztrátám a nedostatku skutečného pokroku Rusko bojovalo dál. Sáhlo hluboko do svých rezerv, vyřadilo tanky a obrněná vozidla ze zásob z dob studené války, rozšířilo své odvody a verbovalo z věznic, nebojových vojenských jednotek a dalších nekonvenčních zdrojů personálu.
Rusko také uzavřelo dohody s Čínou, Severní Koreou a Íránem o vojenském vybavení – a nejméně 11 000 severokorejských vojáků vstoupilo do války na ruské straně.
Všechny tyto snahy přinesly minimální výsledky. Ruská armáda dnes čítá přibližně 1,5 milionu příslušníků, ale nejedná se o sílu schopnou prolomit patovou situaci a dobýt Kyjev. Frontová linie je stále v podstatě tam, kde byla před dvěma lety. Zbraně a dodávky z Číny, Severní Koreje a Íránu nedokázaly nic změnit a často je skutečně sužují vážné konstrukční nedostatky a obecně nízká kvalita.
Severokorejští vojáci utrpěli v urputných bojích těžké ztráty, což podtrhuje nedostatek odpovídajícího výcviku pro moderní válku a odráží lhostejnost ruských velitelů k jejich životům.
Pokud by Rusko přijalo příměří na Ukrajině, téměř jistě by to znamenalo pouze dočasné přerušení bojů. Ruský prezident Vladimir Putin investoval příliš mnoho ze své vlastní reputace a reputace Ruska jako celku, než aby se jí vzdal. Příměří by využil jako operační přestávku k reorganizaci svých sil a vyčkával by na příležitost k opětovnému útoku. Putinův věk a zdraví by také pravděpodobně hrály roli v tomto kalkulu, protože válka je pro něj hluboce osobní a chtěl by vidět vítězství, než zemře.
Putin by jednoduše počkal na okno zranitelnosti v ukrajinské obraně, než by znovu zaútočil. To by bylo obzvláště nebezpečné pro Ukrajinu, protože i kdyby její zpravodajské služby zjistily hromadění sil a jasný záměr zaútočit, nemohla by udeřit jako první, aniž by Rusku poskytla velké propagandistické vítězství.
Další možností je příměří následované útokem na NATO. V tomto scénáři Putin odloupne část ruské armády a přeorientuje ji na Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Putin, zapřisáhlý sovětský revanšista, by mohl zahájit útok na kterýkoli z baltských států, nebo dokonce na všechny tři.
Malá velikost každého státu, jak geograficky, tak z hlediska obranných sil, by učinila ruské vítězství nevyhnutelným. Jedinou významnou hrozbou pro dobytí by byly síly z jiných států NATO umístěné v těchto zemích, které by mohly přispět k obraně – a sloužit jako nástražný drát pro rychlé zapojení zbytku aliance. Válka NATO-Rusko s americkou podporou by byla co do výsledku sporná, početně silnější ruské pozemní síly a geografická hloubka by ztížily NATO vynutit si rychlé ukončení války.
Útok na větší státy NATO je méně pravděpodobný, ale jak ukázala původní invaze v roce 2022, není to nemožné. Polsko, historický protivník a bývalý člen Putinovy láskyplně vzpomínané Varšavské smlouvy, má velké, dobře vycvičené ozbrojené síly. Dalšími možnými cíli jsou Finsko, Norsko nebo Švédsko.
I když se ruské vítězství nad kteroukoli z těchto zemí, s NATO za nimi, zdá extrémně nepravděpodobné, je důležité mít na paměti, že vítězství nad Ukrajinou bylo po tři roky extrémně nepravděpodobné – přesto Moskva ve své válce pokračovala.
Vzdálenější útoky s využitím ruských námořních sil jsou nepravděpodobné. Námořnictvo je ve špatném stavu. Rusko zdědilo většinu sovětského námořnictva po rozpadu SSSR, ale nemělo ani loděnice, ani ekonomické zdroje, aby mohlo pokračovat ve stavbě velkých lodí. Zatímco ruská ekonomika začala v roce 2010 opět růst, nebyla schopna postavit hladinové válečné lodě větší než fregaty. Stavba ponorek pokračovala z velké části v nezmenšené míře, zejména ponorek, které přispívají k ruskému jadernému odstrašení.
Zbytek ruské flotily, zejména ponorky třídy Kilo a Jaseň, stejně jako fregaty a korvety, je z velké části užitečný pouze jako nosiče střely s plochou dráhou letu a protilodní platformy. Převážná část ruského námořnictva není schopna žádné velké a důsledné námořní operace, včetně obojživelných operací.
Z pohledu zvenčí je ruská válka proti Ukrajině definicí šílenství. Putin se zdá být nesvázaný realitou, což ztěžuje předvídání jeho budoucích rozhodnutí. Putinova iracionalita a jeho fixace na obnovení starých sovětských hranic dávají jasně najevo, že se u Ukrajiny nezastaví.
Ruský prezident možná nemá síly na to, aby vyhrál další válku, ale má své důvody pro její zahájení, a to z Ruska v dohledné budoucnosti udělá extrémně nebezpečnou hrozbu pro zbytek Evropy.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse