V Británii zemřel ruský agent Gordievskij, který zřejmě zabránil jaderné válce mezi sovětským blokem a Západem

22. 3. 2025

čas čtení 10 minut
Oleg Gordijevskij  byl nejvýše postaveným důstojníkem KGB, který zběhl do Británie

Vysoký důstojník KGB Oleg Gordijevskij, který právě zemřel ve věku 86 let, více než deset let pracoval pro britskou rozvědku MI6, než se mu podařilo uniknout popravě tím, že byl dramaticky propašován ze Sovětského svazu v kufru auta. Byl nejvýše postaveným důstojníkem KGB, který zběhl do Británie, a jeho nejdůležitějším přínosem jako špiona bylo varování Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana před paranoiou sovětského vedení v době, kdy se svět nebezpečně blížil jaderné válce.

Gordijevskij se poprvé dostal do povědomí MI6 na základě tipu od československého špiona Standy Kaplana, který přeběhl do Kanady. Kaplan se o Gordijevském zmínil jako o starém příteli z akademie KGB, kde společně zpochybňovali směr, kterým se Kreml ubíral. V té době už byl Gordijevskij důstojníkem KGB přiděleným k sovětskému velvyslanectví v Kodani; v roce 1972 příznivě reagoval na delikátní kontakty důstojníků MI6 v dánském hlavním městě poté, co odposlechy telefonních hovorů odhalily, že v telefonátech své ženě do Moskvy vyjadřoval rostoucí znepokojení nad kroky Kremlu, konkrétně zmiňoval invazi do Československa v roce 1968. Když se v roce 1974 vrátil do Moskvy, začal špionáž pro Británii.

 
Pokračoval v tom i poté, co byl - k radosti britské rozvědky - v roce 1982 přeložen do Londýna, kde byl nakonec jmenován rezidentem KGB, tedy jejím vedoucím stanice. V roce 1985 se však na základě udání Aldricha Amese, vysokého důstojníka CIA, který špicloval pro KGB, objevilo sovětské podezření vůči jeho osobě. Gordijevskij byl předvolán k výslechu do Moskvy a po čtyřech měsících, kdy byl bedlivě sledován, uprchl v epizodě, která by mohla pocházet přímo ze stránek špionážní literatury.

Během mnoha let špionáže bylo Gordievského nejcennějším úspěchem ujištění Kremlu, že velké každoroční cvičení NATO v Německu s krycím názvem Able Archer 83 není předzvěstí preventivního jaderného úderu proti Sovětskému svazu. Bylo to období zvýšeného napětí studené války mezi oběma velmocemi, které ještě zhoršovala Reaganova rétorika a paranoia sovětského vůdce Jurije Andropova, jenž se dostal k moci v roce 1982. V roce 1981, kdy byl Andropov šéfem KGB, zahájil operaci Ryan, která vysílala důstojníky KGB do celého světa, aby shromažďovali důkazy o plánech USA na první jaderný úder. Gordijevskij později popsal, jak důstojníci KGB v Londýně dostali příkaz zjistit, zda britské nemocnice  mají zásoby krve, a sledovat okna ministerstva obrany a dalších úřadů ve Whitehallu, zda v nich v noci svítí světla.

Gordijevskij prostřednictvím svých nadřízených z MI6 varoval Thatcherovou, která zase varovala Reagana, že obavy Kremlu z toho, co chystají USA a NATO, jsou opravdové. Vzhledem k tomu, že hierarchie KGB v Moskvě se zdráhala odmítnout Andropovovu paranoiu, bylo na Gordijevském, aby Kreml ujistil, že NATO nemá v úmyslu nasadit proti Sovětskému svazu jaderné zbraně. Později byla Gordijevského další cenná role v ujišťování západních představitelů, zejména Thatcherové, že nový sovětský prezident Michail Gorbačov je skutečný reformátor, kterého je třeba brát vážně.

Gordijevskij se narodil v Moskvě. Jeho otec Anton byl vysoce angažovaný důstojník NKVD, předchůdce KGB, a nadšený stoupenec Stalinových čistek, ale jeho matka Olga, statistička, Olegovi v soukromí naznačovala, že sovětským komunismem pohrdá. Zatímco jeho starší bratr Vasilij budoval kariéru v KGB, Oleg studoval na prestižním Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů.

Následně nastoupil do ruské zahraniční služby a v roce 1961 byl vyslán do Východního Berlína právě v době, kdy se stavěla zeď. V roce 1963 přijal pozvání do KGB a byl vyslán do Kodaně. Po druhém působení tam, kdy byl naverbován MI6, se v roce 1978 vrátil do Moskvy, kde se vrhl na zdokonalování angličtiny a poznávání britské politiky. Pomohl mu nedostatek britských expertů KGB, a tak byl v roce 1982 odměněn vysláním do Londýna.

V Londýně se Gordijevskij pravidelně setkával se svými spojkami z MI6 v bezpečném domě v Bayswateru. Thatcherová o něm byla informována, ale znala jeho identitu pouze jako „pan Collins“. Důstojníci MI6 mu předávali útržky nekvalitních zpravodajských informací -, aby bylo moskevské centrum s jeho prací spokojeno. Mezi informacemi, které předával MI6, byly i materiály o Británii, které viděl v rozsáhlých archivech KGB.

Podle něj obsahoval zprávy o tom, že KGB považovala Michaela Foota za „skutečného agenta“ a budoucímu vůdci labouristů, kterého označovala krycím jménem „agent Boot“, pravidelně vyplácela peníze. Gordievského tvrzení o Footovi, kterým podle něj MI6 věřila, však byla nekonzistentní a podivně zapadala do Footova dlouhodobého odporu vůči Sovětskému svazu a jeho politice. Poté, co Sunday Times v roce 1995 zveřejnily tvrzení, že byl sovětským „vlivovým agentem“, Foot úspěšně zažaloval za pomluvu a získal značné odškodné.

Gordievskij nicméně identifikoval jednu osobu, která měla potenciál způsobit skutečné škody britským zájmům. Byl jím Michael Bettaney, labilní důstojník MI5, který byl vyslán do problémového Severního Irska, kde ho různé traumatické události přivedly k silnému pití a nervovému zhroucení. Zmatený a rozhořčený Bettaney v červnu 1983 nacpal do poštovní schránky v londýnském domě rezidenta KGB Arkadije Guka množství  vysoce citlivých interních dokumentů MI5, včetně jmen vedoucích pracovníků MI5.

Guk měl podezření na past a poradil se s Gordijevským, který byl v té době jeho zástupcem. Gordijevskij sdělil Gukovi, že se zjevně stal obětí léčky, a poté co nejrychleji informoval své nadřízené z MI6. Bettaney se stal prvním důstojníkem MI5, který byl souzen podle zákona o služebním tajemství, a byl odsouzen k 23 letům vězení, zatímco odhalení Guka během procesu umožnilo britské vládě jeho vyhoštění, což příhodně připravilo půdu pro Gordijevského, aby převzal funkci vedoucího stanice KGB v Londýně.

Krátce poté se KGB prostřednictvím Amese dozvěděla, že jeden z jejích vysokých důstojníků je zrádce pracující pro britskou rozvědku. Různá prověřování, spojená s tím, jak dopadla kauza Bettaney, brzy ukázala na Gordievského jako na tohoto špiona.

V květnu 1985 byl předvolán zpět do Moskvy a odvezen do úkrytu KGB, kde byl omámen a vyslýchán. Přestože byl propuštěn, věděl, že je jen otázkou času, kdy bude vyslýchán znovu. Podle předem vypracovaného plánu MI6 měli její důstojníci každé úterý v 19.30 h sledovat jisté moskevské pekařství. V případě nouze se tam měl Gordijevskij dostavit v šedé čepici a s igelitovou taškou s jasným logem supermarketu Safeway.

Kolem něj by pak prošel důstojník MI6 a jedl tyčinku Mars nebo KitKat - signál, který by potvrdil spuštění operace s krycím názvem Pimlico, jejímž cílem bylo propašovat ho z Ruska. V červenci 1985 aktivoval plán tím, že navštívil pekařstv í se svou taškou Safeway a následující den nasedl na vlak do Leningradu (dnes Petrohrad), odkud dalším vlakem odjel do ruského města poblíž finských hranic.

V průběhu mimořádného dne, kdy se týmy KGB snažily vystopovat dvě auta řízená důstojníky MI6 a jejich rodinami, byl nakonec strčen do kufru jednoho z nich. Po nejnapínavějších okamžicích sovětští pohraničníci, jejichž psi byli rozptýleni zápachem špinavých plenek v Gordievského autě, nechali obě vozidla s diplomatickými poznávacími značkami projet. Gordijevskij se objevil ve Finsku a přes Norsko byl letecky přepraven do Británie. V Moskvě byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti za velezradu.

MI6 mu rychle našla dům poblíž Godalmingu v hrabství Surrey, kde byla jeho totožnost chráněna. Byl však bez rodiny a osamělý a trpěl abstinenčními příznaky, které špioni tak často zažívají, jakmile opadne vzrušení z jejich tajného života a zběhnutí. MI6 si byla vědoma nebezpečí, a proto Gordievského vybídla, aby společně s cambridgeským historikem Christopherem Andrewem napsal historii KGB. Kniha The KGB: The Inside Story vyšla v roce 1990 a v následujícím roce Gordievskij vydal knihu Instructions From the Centre (Instrukce z centra), která popisuje, jak on a jeho kolegové z KGB podvedli moskevskou centrálu, aby uvěřila, že jejich zpravodajské zprávy jsou výsledkem drahých obědů s cennými britskými kontakty.

Později téhož roku byl převezen do nemocnice, kde strávil 34 hodin v bezvědomí. Tvrdil, že byl otráven thaliem „nekalými živly z Moskvy“, což se nikdy neprokázalo, ale vedlo ho to ke kritice MI6, že se o něj řádně nepostarala.

Jeho první manželství s Jelenou Akopianovou, důstojnicí KGB, skončilo rozvodem. V roce 1979 se oženil s Lejlou Alijevovou, kterou poznal v Kodani, kde pracovala pro Světovou zdravotnickou organizaci. Měli spolu dvě dcery, Marii a Annu.

Gordiesvky ani jedné ze svých manželek neřekl, že je dvojitý agent, aby je ochránil, kdyby byly vystaveny výslechu v případě jeho dopadení nebo útěku. Leila a jeho dcery byly v době jeho útěku na dovolené v Ázerbájdžánu. Pod tlakem KGB se s ním Leila rozvedla. V roce 1991 jí bylo umožněno, aby se za ním i s dcerami přestěhovala do Velké Británie. Vynucené odloučení a vědomí, že Gordijevskij vedl dvojí život, však znamenalo, že jejich vztah se již nepodařilo obnovit. Brzy se vrátila do Ruska. Jejich dcery, které nepoužívají otcovo jméno, údajně stále žijí v Británii.

Zdroj v angličtině ZDE

3
Vytisknout
3069

Diskuse

Obsah vydání | 25. 3. 2025