26. 3. 2025
O tom, že by mezinárodní právo bylo nenapravitelně poškozeno, zejména v souvislosti s konflikty na Ukrajině a v Gaze, nebo by přinejmenším došlo k jeho značné erozi, se hovoří pravidelně.
Existuje mnoho dalších příkladů, ne všechny jsou spojeny s bezuzdným použitím síly, které, s výjimkou sebeobrany nebo se souhlasem Rady bezpečnosti OSN, se připojuje k dlouhému seznamu selhání práva. Nové je, že samotná disciplína se zdá být na kritickém bodě. Jak řekl prezident Donald Trump: "Kdo zachraňuje svou zemi, neporušuje žádný zákon."
Od 17. století, kdy se vztahy mezi knížaty začaly řídit právem, se mezinárodní právo vždy pohybovalo mezi marnivostí takzvaného právního řádu a křehkostí křehkých institucí, které se zrodily, aby jej podporovaly.
Zákon sám o sobě byl zpochybňován z hlediska užitečnosti, legitimity nebo dokonce existence. Jak by to mohlo být jiné, když deglobalizující se nebo reglobalizující, ale stále propojený svět čelí pravidlům a normám, které, jakkoli se na první pohled mohou zdát bezvadné nebo funkční, lze příliš snadno porušit nebo ignorovat?
Vyhlídka, že se mezinárodní právo stane sede vacante, je jedním z možných důsledků nedávných událostí. Nahromaděné prvky neshod – některé z nich promyšleně vypočítané – a éra omezené spolupráce pravděpodobně zabrání rychlému znovuzavedení mezinárodního právního řádu, který je nezbytný k tomu, aby bylo možné zajistit uplatňování minimálních právních standardů.
Má-li mezinárodní právo žít navždy v rozpadajících se hodnotách hroutícího se řádu, muselo by se přizpůsobit volné a možná ad hoc struktuře. Co by tedy mělo dělat s přísnými pravidly a kodexy, kterým se údajně přizpůsobuje a kterých si váží?
Isaiah Berlin, filozof a historik idejí, kdysi poznamenal, že to nejlepší, v co může lidstvo doufat, je kompromis. Pružný a dvojznačný kompromis, "protože z pokřiveného dřeva lidství nebyla nikdy vytvořena žádná rovná věc".
Organizace spojených národů je založena na chartě, jejíž jedinou působností bylo podle amerického prezidenta Harryho Trumana být základní organizací pro udržení míru po 2. světové válce.
Naproti tomu současný řád, který se do značné míry zakládá na "koaličním přístupu" k multilateralismu, vyžaduje větší flexibilitu či pružnost a notnou dávku tolerance, když velmoci porušují pravidla.
"Především ne příliš mnoho horlivosti!" Talleyrandovo motto znovu rezonuje v době, kdy kolektivně očekáváme od mezinárodního práva příliš mnoho, a ve chvíli, kdy máme tendenci na něj pamatovat jen tehdy, když to potřebujeme.
Stejně jako Hérakleitova řeka, i mezinárodní právo závisí více než kdy jindy na měnící se rovnováze moci mezi "liberálním Západem" a "neliberálním zbytkem".
Je-li cílem obnovit důvěru v mezinárodní právní systém, musí mezinárodní právo nejprve integrovat státy, které byly původně vyloučeny ze stanovování pravidel. Cenou za to je, že závazky se mohou stát obecnějšími ve srovnání se závazky od podobně smýšlejících skupin. Tento inkluzivní přístup je však nezbytný pro zmírnění potenciálních konfliktů vyplývajících z konkurenčních bloků.
Za druhé, mezinárodní řád je v současnosti založen na mezinárodních pravidlech, která ne všechny státy považují za podobná pravidlům mezinárodního práva. Tyto zákony však nejsou jen souborem dohodnutých technických norem, ale autoritativním vyjádřením principů, které definují cíle a směr kolektivní akce.
Mezi základní principy Charty OSN a dalších mezinárodních standardů již patří respektování suverenity, nevměšování a územní celistvosti, stejně jako lidská práva, základní svobody a otevřený mezinárodní ekonomický systém.
V mezinárodním systému jsou také zakotveny principy schopné reagovat na globální komplexní otřesy, jako jsou principy důvěry, rovnosti a solidarity nebo v souvislosti s životním prostředím a rozvojem princip společné, ale diferencované odpovědnosti.
Trvalé mezinárodní řády se obvykle opíraly o nějaký základní konsensus a principy chování mezi národy.
Je nepopiratelné, že tyto principy kvůli jejich protichůdným důsledkům nemohou nabídnout automatická řešení konkrétních problémů. Mohou však sloužit jako kritéria, která je třeba pečlivě zvážit a vyvážit, aby se dospělo k racionálním řešením. Navzdory inherentnímu napětí mezi principy a bezprostředními potřebami mohou být sladěny tak, aby fungovaly v harmonii.
Proč tomu tak je? Protože principy jsou flexibilní v tom, že nepředepisují konkrétní procedurální vzorce nebo podrobné mechanismy akce. Jsou však nezbytné pro vyjednávací možnosti, které otevírají, a konstruktivní dodatky, které nabízejí v mezinárodních pokusech o řešení střetu zájmů.
Tím že umožňují adaptaci jsou schopny ztělesnit protichůdné tendence. Dokonce i v systému OSN plném privilegií a hierarchie jsou mocenské rozdíly zmírňovány tak, aby podporovaly předvídatelnější prostředí, což umožňuje různým aktérům podílet se na rozhodování a mít hlas.
Na princip rovnosti mezi státy je tedy vždy nahlíženo v rámci, který zahrnuje odpovědnost hlavních mocností.
Tyto principy pracují pod povrchem a žijí si vlastním životem. Tolerují výstřednosti, nevyžadují údržbu, na rozdíl od pravidel a norem, které vyžadují "dlouhodobé přemýšlení a akceptování krátkodobých nákladů".
Je zřejmé, že principiální a právní úvahy, jakkoli racionální nebo spravedlivé, nemusí stačit k vyřešení problému mezinárodního práva, kterému v současnosti čelíme.
Euklidovská definice přímky nemusí vždy platit. Taková hranice, jak je vytyčena v účelech a zásadách Charty, by mohla občas překračovat jiné linie ve spletitém vzorci mezinárodní politické akce.
Jsou-li však zásady uplatňovány v jednotlivých případech méně horlivým a obezřetnějším způsobem, mohou ovlivnit vývoj častějších ad hoc dohod a operativních opatření. Problémy spojené s politickým úsudkem zůstanou těm, kdo mají na starosti "záchranu země".
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse