Pavel vrací Hradu duši

7. 4. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 8 minut
30753
 
Každý národ má své morální orientační body - symboly, které ukotvují politiku k principům, ne k moci. Pro Česko je tímto kompasem už po staletí Pražský hrad, pevnost na kopci, kde Tomáš Masaryk, zakladatel Československa, a Václav Havel, hrdina sametové revoluce, přetvářeli vládnutí v projekt svědomí. V posledních desetiletích však světlo Hradu pohaslo. Prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman z něj udělali jeviště pro populistickou show, ideologické vendety a kamarádšofty s Moskvou. Vstupuje Petr Pavel, bývalý generál se sněhobílým knírem a temperamentem utvářeným spíše v zasedacích místnostech NATO než na předvolebních shromážděních. Nekřičí. Netweetuje invektivy. Nesnaží se o titulky rozdmýcháváním kulturních válek nebo bojem s imaginárními nepřáteli. A v dnešní Evropě, kde je demokracie testována od Budapešti po Bratislavu, je to, upřímně řečeno, revoluční. 


 
Nyní voják a státník, prezident Petr Pavel, tiše přenastavuje morální GPS národa - ne velkolepými projevy, ale obnovou něčeho prostého, a přesto revolučního: politiky normality. 

V nedávném rozhovoru v podcastu PoliTalk prezident Pavel nabídl jemnou, ale zničující diagnózu české politiky: politická kultura, řekl otevřeně, „není dobrá – ani na straně vlády, ani opozice.“ Bylo to prohlášení, které by od méně zdrženlivé postavy mohlo působit jako útok. Ale od Pavla to znělo spíše jako pozorování chirurga: klinické, klidné a hluboce znepokojené stavem pacienta.

Pavel se nezastavil. Poukázal na toxickou polarizaci, která infikovala diskurz v českém Parlamentu, kde se vládní a opoziční strany nedokážou dohodnout ani na rozhovoru o národní bezpečnosti, aniž by se navzájem opouštěly. „Být tvrdý,“ řekl, „neznamená být nekomunikativní nebo nekonstruktivní.“ To není jen fráze - je to filozofie vedení. Ta odráží demokratické ideály, za které Masaryk bojoval v první republice a které Havel ztělesnil v postkomunistické transformaci.

Zastavme se zde. Protože nejde jen o českou politiku. Jde o to, jaký druh vedení Evropa - a svět - právě teď potřebuje. Jeho slova odrážejí globální chorobu. Od Washingtonu po Varšavu se politika stala performativním gladiátorským zápasem, kde se rivalové „definují tím, proti čemu jsou,“ jak poznamenal Pavel, ne tím, co podporují. V českém kontextu však tento rozklad bolí dvojnásob.

Za Klause a Zemana se česká politika proměnila v kontrariánský karneval. Klaus popíral klimatickou vědu a démonizoval EU; Zeman se rád hádal s médii, označil muslimské migranty za „anticivilizační“ a proměnil prezidentství v platformu pro osobní spory. Jejich dědictví? Parlament, kde debaty končí hromadnými odchody (jako při nedávné bezpečnostní schůzi, kterou Pavel kritizoval), a strany jako SPD, která NATO označuje za přežitek.

Pavlova odpověď je návrat k tomu, co Havel nazval „žít v pravdě“ - vládnout s pokorou, jasností a respektem k institucím. Když se ho ptali, zda před volbami veřejně podpoří nějakou stranu, s úsměvem odpověděl: „Sděluji to stěží i své ženě.“ Postavte to proti Zemanovi, který otevřeně podporoval proruské kandidáty, nebo Klausovi, který z prezidentství udělal tribunu pro své protievropské tažení.

Pavel je výcvikem voják, ale mluví jako občanský filozof. Na otázku, zda by blokoval ministerské nominace stran s extremistickými nebo protizápadními názory, neodpověděl bombastickým „ano“ nebo „ne“. Řekl, že si promluví s premiérem. Bude hledat konsensus. Bude jednat v „duchu Ústavy“. To je ten druh ústavní pokory, který v mnoha demokraciích dnes bolestně chybí.

Nejostřeji se Pavlův rozchod s předchůdci projevuje v postoji k Rusku. Zeman označoval ruskou anexi Krymu v roce 2014 za „hotovou věc“ a Klaus varoval před „hysterickou rusofobií“. Pavel je však přímočarý: „Zemi, která nás označuje za zrádce a nepřátele, nemůžeme považovat za přítele.“ Jeho varování - zakotvené v kolektivní obraně NATO - odráží Masarykovo přesvědčení, že malé demokracie přežívají jen ukotvené k demokratickým aliancím.

Pavel však není válečný štváč. Lituje, že čeští politici bezpečnost zneužívají jako „předvolební munici“ místo aby hledali konsenzus, jak se to podařilo Polsku. Jeho lék? „Konkrétní debaty“ o investicích do obrany (jako stíhačky F-35) a odmítnutí nechat osobní spory - například ten mezi ministryní obrany Janou Černochovou a náčelníkem generálního štábu Karlem Řehkou - odvádět pozornost od připravenosti. To je generálův recept: disciplína před dramatem.

A pokud jde o širší obraz - obranu, Rusko, Evropu - Pavel není naivní. Ví, kolik je hodin. Nedělá si iluze o Kremlu. „Rusko se nechová jako přítel,“ připomněl posluchačům, že někteří čeští politici stále živí fantazii o normalizaci s režimem, který vnímá Českou republiku jako zrádce starého sovětského pořádku.

Tam, kde někteří lídři vidí národní bezpečnost jako nástroj k bití oponentů, Pavel ji vidí jako posvátnou půdu - místo pro konsensus, nikoli pro dobývání. Setkal se s politickými rivaly jako Andrej Babiš, ne aby získal body, ale aby našel společnou řeč o výdajích na obranu a evropské spolupráci. To ho samo o sobě odlišuje v regionu, kde politika příliš často připomíná hospodskou rvačku.

V roce blížících se voleb, kdy se populistické hlasy mohou znovu pokusit zatáhnout Českou republiku na východ nebo dovnitř, Pavel stojí pevně - ne s hesly, ale se standardy. Trvá na otevřeném dialogu, respektu k institucím a odmítnutí zacházet s politikou jako s válkou jinými prostředky. A tím vrací na Pražský hrad něco vzácného: morální jasnost.

To může znít staromódně. Ale v post-pravdivém věku, kdy někteří lídři okázale pohrdají fakty, institucemi nebo dokonce slušností, je Pavlovo trvání na tom, že bude „majákem etiky“, tiše radikální. Obnovuje prezidentskou tradici nikoli svých bezprostředních předchůdců - Václava Klause s jeho flirtováním s nacionalismem nebo Miloše Zemana, jehož rozdělující rétorika často pošpinila důstojnost jeho úřadu - ale ušlechtilejší linii Hradu.

Na Pavlově vedení je revoluční jeho obyčejnost. Odmítá předjímat ústavní normy a slibuje jmenovat porevolučního premiéra na základě toho, „kdo získá podporu [Sněmovny]“ - ne na základě tajných dohod. Když ho tlačili, zda by blokoval extremisty ve vládě, vyhnul se kulturně-válečnému návnadu: „Budu konzultovat… abychom se vyhnuli veřejným odmítnutím.“ Překlad: Bude usměrňovat, ne diktovat. Pavlův pragmatismus - upřednostňování „kontinuity“ před „neustálými obraty“ - je přímou odpovědí na Zemanovu vrtošivost a Klausovo blokování.

Česko nyní stojí před zkouškou: Odmění voliči Pavlovu normalitu - nebo se vrátí k chaosu Andreje Babiše a SPD? Prezident nemůže tuto volbu diktovat, ale může ji rámovat. Zdůrazňováním „konkrétních témat“ - ekonomické odolnosti, vzdělání, adaptability v EU - obnovuje poslání Hradu: nebýt trofejí pro siláky, ale dílnou vládnutí.

Masaryk a Havel věděli, že přežití demokracie nezávisí na dokonalých lídrech, ale na lídrech, kteří dokonale respektují její pravidla. Ve světě, kde autokrati prodávají lež, že demokracie je „příliš chaotická“, Pavel dokazuje opak: Chaosem je právě neliberalismus. Masaryk věřil, že prezident by měl být morálním kompasem. Havel tento ideál proměnil v poezii. A nyní se Pavel svým vlastním stabilním, neokázalým způsobem snaží žít podle něj.

Světlo Hradu možná nikdy nezazáří tak jasně jako v roce 1989, když Havel na jeho balkóně slíbil „vrátit politice slušnost“. Ale po letech chvějivého plamene je jeho světlo konečně stabilní - vedené prezidentem, který ví, že v turbulentní době je nejradikálnějším činem prostě jednat normálně.

V době, kdy demokracie blikají, Pražský hrad znovu září.

0
Vytisknout
1590

Diskuse

Obsah vydání | 8. 4. 2025