Trumpovo bezpráví vychází ze setby zasazené Bushem-Cheneym

24. 4. 2025

El-Masrí nebyl jedinou osobou, kterou zástupci administrativy prezidenta George W. Bushe a viceprezidenta Dicka Cheneyho omylem poslali do jiné země, aby ji tam mučili. V nechvalně známém případě omylu byl kanadský občan Maher Arar zadržen FBI na letišti JFK v New Yorku, když se vracel z dovolené v Tunisku. Poté byl dva týdny držen na samotce ve Spojených státech, přičemž mu byl odepřen kontakt s právníkem, a nakonec byl odeslán do Sýrie. Tam byl téměř rok mučen, než kanadská vláda konečně zajistila jeho propuštění.

„Administrativní chyba“

Na podobné případy „mimořádné extradikce“ v éře Bushe-Cheneyho jsem si vzpomněl, když jsem četl o deportaci Kilmara Armanda Abrega Garcíi, kterou Trumpova administrativa provedla v březnu 2025, do ponurého vězení v Salvadoru. Kvůli výhrůžkám, které jemu a jeho rodině posílal krutý salvadorský gang Barrio 18, utekl Abrego García z této země už jako mladý teenager. V roce 2011 vstoupil do USA bez dokladů, aby se připojil ke svému staršímu bratrovi, který již byl americkým občanem.

V roce 2019 byl zatčen, když hledal práci jako nádeník u obchodu Home Depot, a předán americkému imigračnímu a celnímu úřadu (ICE), který ho obvinil z členství v dalším salvadorském gangu MS-13. To se ukázalo jako nepravdivé tvrzení, jak uvedl imigrační soudce, který jeho případ projednával. Soudce sice Abregu Garcíovi neudělil azyl, ale přidělil mu status „zadržení před vyhoštěním“, díky němuž byl v této zemi v bezpečí, protože mu v jeho vlasti hrozilo mučení nebo jiné násilí. Tento status mu umožnil legálně zde pracovat. Oženil se s občankou USA a mají spolu tři děti, které jsou rovněž občany USA.

Pak byl 12. března 2025 cestou domů z práce, kde pracoval jako klempíř, náhle zastaven agenty ICE a zatčen. Řekli mu, že jeho status byl zrušen (což nebyla pravda), a okamžitě ho odvezli do různých detenčních center. Nakonec byl deportován do Salvadoru, aniž by mohl využít právní pomoci nebo slyšení před imigračním soudcem. Pokud je známo, je nyní vězněn v CECOT, Centru pro zadržování teroristů, salvadorské věznici nechvalně proslulé špatným zacházením a mučením vězňů. Bylo sice postaveno pro 40 000 vězňů, ale nyní je v něm umístěno mnohem více osob v neustále osvětlených celách, z nichž každá je přeplněna více než 100 vězni (na každého člověka zbývá asi 6,5 čtverečního metru prostoru. Je považována za „jednu z nejnebezpečnějších věznic na západní polokouli“ s „jedněmi z nejnelidštějších a nejubožejších podmínek, jaké jsou známy v jakémkoli vězeňském systému“. Mezi gangy, které jsou údajně v CECOT významně zastoupeny, patří i Barrio 18, tedy právě ta parta, před kterou Abrego García před lety utekl ze Salvadoru.

Trumpovo ministerstvo spravedlnosti nyní přiznalo, že se při jeho deportaci dopustilo „administrativní chyby“, ale zatím ho odmítlo přivést domů. V reakci na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který požadoval, aby vláda usnadnila jeho návrat, ministerstvo spravedlnosti 12. dubna konečně přiznalo okresnímu soudu ve Washingtonu, že „je v současné době držen v centru pro zadržování teroristů v Salvadoru“. Jeho prohlášení pokračovalo: „V tomto zařízení je naživu a v bezpečí. Je zadržován na základě svrchované, vnitrostátní pravomoci Salvadoru.“ Dne 14. dubna 2025 prezident Trump a jeho salvadorský protějšek Nayib Bukele v opovržení vůči nejvyššímu soudu dali novinářům jasně najevo, že Abrego García se do Spojených států nevrátí.

Předtím mluvčí vlády Michael G. Kozak, který se označil za „vyššího úředníka“ v Úřadu pro záležitosti západní polokoule ministerstva zahraničí, nesplnil zbytek příkazu soudkyně Pauly Xinisové: uvést, jaké kroky administrativa podniká (nebo nepodniká) k jeho propuštění. Soudkyně trvala na tom, aby ministerstvo denně poskytovalo aktuální informace o svém úsilí dostat ho domů, což se mu nepodařilo. Jeho prohlášení, že Abrego García „je zadržován na základě svrchované autority Salvadoru“, naznačuje, že úředníci hodlají tvrdit, že - přestože salvadorské vládě platí údajně šest milionů dolarů za vězeňské služby - Spojené státy nemají na jednání Salvadoru žádný vliv. Můžeme jen doufat, že je skutečně stále naživu. Bilance Trumpovy administrativy v oblasti pravdomluvnosti není zrovna povzbudivá.

Mimořádné vydání

Technický termín pro takovéto převozy zadržených osob je „mimořádné vydávání“. „Vydání“ zahrnuje odeslání vězně do jiné země, kde má být vyslýchán, vězněn a případně i mučen. Vydání se stává „mimořádným“, když se uskuteční mimo rámec běžných právních předpisů, jako tomu bylo v případě el-Masrího a Ahara před desetiletími a Abrega Garcíi dnes. Mimořádné vydávání je v rozporu s Úmluvou OSN proti mučení, která výslovně zakazuje posílat někoho do jiné země, aby byl týrán nebo mučen. Porušuje také americké zákony proti mučení. Jak však ukazuje nespočet nezákonných činů Trumpovy administrativy , nezákonnost již není žádnou překážkou pro to, aby si její představitelé dělali, co chtějí.

V den, kdy byl Abrego García vydán, odletěly do Salvadoru dva další lety. Bylo v nich téměř 200 lidí obviněných z členství ve venezuelském gangu Tren de Aragua a byli podobně deportováni na základě zákona o nepřátelích cizinců z roku 1798 bez jakéhokoli slyšení. Jsou to skutečně členové gangu? To nikdo neví, i když se zdá pravděpodobné, že přinejmenším někteří z nich jimi nejsou. Například Jerce Reyes Barrios, venezuelský fotbalový trenér, který v USA požádal o azyl a jehož tetování oslavující slavný španělský fotbalový tým Royal Madrid bylo prohlášeno za dostatečný důkaz jeho členství v gangu a záminku k jeho deportaci.

Dalším nepravděpodobným členem gangu je Andry José Hernández Romero. Je to homosexuální vizážista, který vstoupil na půdu Spojených států loni v srpnu, aby dodržel předem domluvenou schůzku o azylu. Místo toho byl zatčen a držen ve vazbě až do březnových letů společnosti Tren de Aragua. Důkaz jeho členství v gangu? Jeho tetování „Tres Reyes“ neboli „Tři králové“, které bylo běžné v jeho rodném městě ve Venezuele.

Ve skutečnosti bylo všech zhruba 200 deportovaných na těchto letech nelegálně předáno do Salvadoru, což je zjevný odpor vůči soudnímu příkazu zastavit tyto lety nebo vrátit ty, kteří již byli ve vzduchu. Žádnému z těchto mužů se před deportací do salvadorské pekelné díry nedostalo žádného řádného procesu.

Věznění v CECOT hrozí i americkým občanům. Poté, co se ministr zahraničí Marco Rubio setkal s prezidentem Bukelem, ocenily webové stránky ministerstva zahraničí jeho „mimořádné gesto, které dosud žádná země neudělala“, nabídku „ubytovat ve svých věznicích nebezpečné americké zločince, včetně občanů USA a osob s legálním pobytem“. Na tiskové konferenci s Bukelem Trump zopakoval svůj zájem o přepravu „domácích zločinců“ do Salvadoru. Jak poznamenala bývalá federální prokurátorka Joyce Vanceová , „pokud se to může stát Abregu Garciovi, může se to stát každému z nás“.

S Trumpem to nezačalo

Je lákavé považovat druhé funkční období Donalda Trumpa za vládu bezpráví sui generis. Ale bohužel ochota federální vlády beztrestně porušovat federální a mezinárodní právo nezačala s Trumpem. Pokud něco, pak současný úřadující prezident sklízí úrodu autokratických pravomocí ze setby zaseté prezidentem Georgem W. Bushem a viceprezidentem Dickem Cheneym v letech války proti terorismu po útocích z 11. září 2001. V jejich důsledku narychlo přijatý zákon Patriot Act udělil federální vládě rozsáhlé nové pravomoci v oblasti zadržování a sledování. Zákonem o vnitřní bezpečnosti z roku 2002 bylo zřízeno nové ministerstvo, jehož existenci dnes považujeme za samozřejmost.

Jak jsem napsala před více než deseti lety, po 11. září se mučení stalo ve Spojených státech „mainstreamem“. Bushova administrativa si vypěstovala strach z terorismu, aby ospravedlnila zrušení toho, co bylo do té doby v této zemi ustáleným konsensem: že mučení je špatné a nezákonné. Tváří v tvář novému nepříteli, Al-Káidě, argumentovala administrativa tím, že požadavky na slušné zacházení s válečnými zajatci uvedené v Ženevských úmluvách se staly „prapodivnými“. Válečná práva přiznaná dokonce i nacistickým válečným zajatcům za druhé světové války byla zřejmě příliš riskantní na to, aby se vztahovala i na tohoto nového nepřítele.

Již v těchto dnech „zesíleného výslechu“ jsem tvrdila, že akceptování takového bezprávného chování by se mohlo stát americkým zvykem. Navrhovala jsem, že se postupně naučíme snášet jakákoli vládní opatření, pokud nás teoreticky ochrání. A to byl skutečně slib Bushovy vlády: Nechte nás dělat, co potřebujeme, tam na „temné straně“, a my vám na oplátku slibujeme, že vás vždy ochráníme. V podstatě šlo o následující sdělení: pokud nám dovolíte mučit lidi, nebude už docházet k teroristickým útokům.

Samotný fakt, že byli ochotni mučit vězně, byl důkazem, že si to tito lidé musí zasloužit - i když, jak dnes víme, mnozí z nich neměli s al-Káidou ani s útoky z 11. září vůbec nic společného. (A i kdyby do nich byli zapleteni, nikdo, dokonce ani terorista, si nezaslouží být mučen.)

Pokud jste příliš mladí na to, abyste si to pamatovali (nebo jste měli to štěstí, že jste zapomněli), můžete kliknout sem, nebo sem, nebo sem, co válka proti terorismu způsobila svým obětem.

Neustálé vzrušení z toho, co někteří nazývají bezpečnostním divadlem, nás udržovalo připravené na nové nepřátele a připravilo tak půdu pro druhou sadu Trumpových let, v níž se nyní nacházíme. S tímto absurdním divadlem se stále setkáváme pokaždé, když stojíme ve frontě na letišti, vybalujeme si počítače, zouváme boty, třídíme tekutiny do sáčků - to vše proto, abychom si upevnili představu, že nám hrozí strašné nebezpečí a že nás vláda skutečně ochrání.

Bohužel si příliš mnoho z nás zvyklo na myšlenku, že vězni mohou být posláni do nechvalně proslulého zámořského vězení v zátoce Guantánamo na Kubě, odkud možná nikdy nebudou propuštěni. (V lednu 2025 tam ze stovek lidí, kteří tam byli v průběhu let uvězněni, stále zůstává 15 vězňů z války proti terorismu). Nemělo by tedy asi překvapit, že se Donald Trump podruhé chopil Guantánama jako možného místa pro umístění imigrantů, které chtěl z této země deportovat. Koneckonců, tolik z nás si již zvyklo považovat každého, kdo tam byl poslán, za toho nejhoršího z nejhorších, za něco jiného než člověka.

Dehumanizace cílů institucionalizovaného týrání a mučení se ukázala být záminkou i produktem tohoto procesu. Každý režim mučení si vytvoří dehumanizující jazyk pro ty, které označí za legitimní cíle. Například mučitelé, které zaměstnávali stoupenci Augusta Pinocheta, jenž vedl vojenský převrat v Chile v roce 1973, obvykle nazývali své cíle „humanoidy“ (aby je odlišili od skutečných lidských bytostí).

Ze stejného důvodu dnes Izraelské obranné síly označují za „teroristy“ téměř každého, koho zabijí v Gaze nebo na Západním břehu Jordánu. A úspěšné spojení „Palestinec“ a  „terorista“ stačilo některým Američanům k tomu, aby přijali návrh Donalda Trumpa, že by Gaza měla být vyklizena a přeměněna na „Riviéru Blízkého východu“ pro Izraelce, Američany a zahraniční turisty.

Stejný jazyk použili Trumpovi představitelé při popisu lidí, které posílají do již zmíněného vězení v Salvadoru. Jeho tisková mluvčí Karoline Leavittová o nich hovořila jako o „odporných zrůdách“, což je v souladu s Trumpovým vlastním popisem jeho politických oponentů jako nelidské „havěti“. Na shromáždění v New Hampshire v roce 2023 Trump davu řekl: „Slibujeme vám, že vymýtíme komunisty, marxisty, fašisty a radikální levicové zločince, kteří žijí jako havěť v naší zemi.“ Po letech bezpečnostního divadla se zdá, že až příliš mnoho Američanů je připraveno přijmout Trumpův slib, že tuto havěť vymýtí.

Může se to stát i vám

Jeden z rozdílů mezi Bushovými a Cheneyho lety a těmi Trumpovými spočívá v tom, že útoky z 11. září 2001 představovaly skutečnou a děsivou mimořádnou událost. Trumpova verze takové nouze je naproti tomu zcela trumpovská. Nepředkládá nic jiného než imigrační „invazi“ - v podstatě permanentní 11. září -, která „v naší zemi za poslední čtyři roky způsobila rozsáhlý chaos a utrpení“. Nebo tak alespoň trvá jeho exekutivní příkaz „Vyhlášení národního stavu nouze na jižní hranici Spojených států“ . Aby ospravedlnil nezákonnou deportaci údajných členů Tren de Aragua a v budoucnu (pokud bude po jeho) i mnoha dalších, vymyslel si zcela smyšlenou válku, aby se mohl odvolat na zákon z roku 1798 , který byl naposledy použit za druhé světové války, aby ospravedlnil jinak neoprávněnou internaci Američanů japonského původu.

Donald Trump má nyní svou vlastní „černou destinaci“. Nezapomeňte, že salvadorský prezident Nayib Bukele je naprosto ochotný přijmout ve své zemi jako vězně i občany USA. Soudkyně Nejvyššího soudu Sonia Sotomayorová, k níž se připojily soudkyně Elena Kaganová a Ketanji Jacksonová, to uvedla v prohlášení, které doprovázelo nedávný příkaz tohoto soudu, jenž Trumpově administrativě uložil, aby umožnila návrat Kilmara Abrega Garcíi do Spojených států. Napsali ,,Argumentace vlády navíc naznačuje, že by mohla deportovat a uvěznit jakoukoli osobu, včetně občanů USA, bez právních následků, pokud tak učiní dříve, než může zasáhnout soud."

Jak soudci připomínají, může se to stát i u nás. Může se to stát i vám.

 

Celý text v anglickém originále ZDE