Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Papež, který kráčel mezi námi

27. 4. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 3 minuty

Měřítkem člověka není vždy to, co vybuduje, ale často to, co učiní možným. Když Jorge Mario Bergoglio v březnu 2013 vystoupil na balkon baziliky svatého Petra, svět si sotva všiml jemného otřesu v mohutné stavbě moci. Nepřišla žádná imperiální postava, žádné chladné orákulum oblečené v bohatě vyšívaných ornátech. Přišel člověk, který obyčejné muže a ženy požádal, aby se za něj modlili. Než nám požehnal, chtěl naše požehnání. V tom okamžiku se cosi starého a těžkého pohnulo. Církev, po dlouhou dobu citadela příkazů, pootevřela okno, aby dovnitř mohl proudit nespoutaný Duch svatý.

František nebyl reformátorem v tom smyslu, jak tento pojem chápou publicisté a politici. Nerozložil dogmata, nenakláněl nauku podle módních vln doby. To nikdy nebyl jeho úmysl. Místo toho připomněl Církvi její první principy: ne jistotu, ale naději; ne příkazy, ale milosrdenství. A především lásku. Svět, do kterého vstoupil, byl unavený - církev otřesená skandály a kolísající pod tíhou vlastního pokrytectví. Věřící byli zranění. Mnozí odešli. Jiní zůstali, rozzlobení a ranění, jako děti, které příliš brzy zjistily, že jejich rodiče jsou omylní a krutí.

František nás nečekal u oltáře, ale v polní nemocnici, jak sám rád říkal. Nezačal uzdravovat tím, že by popíral bolest, ale tím, že se jí dotýkal - jemně, pokorně - tak jako Kristus s Tomášem. Pochopil, že uzdravení nemůže přijít dřív, než je bolest přiznána. Byl ale i frustrující. Těm, kdo chtěli čistý rozchod se starými jistotami, neposkytl revoluci. Těm, kdo toužili po návratu tvrdých pravidel, zůstal pohoršením. Kráčel úzkou cestou - snad jedinou, po které víra může skutečně jít - mezi zákonem a láskou, mezi věčnými pravdami a nekonečnou, klopýtající lidskou slabostí.

Jeho génius, pokud toto slovo lze použít, nespočíval v nových nařízeních, ale v hlubší autoritě: autoritě morální. Nezářila z římských paláců, ale z jednoduchého života mezi chudými, zapomenutými a odstrkovanými. Myje nohy vězňům, jí s bezdomovci, směje se s těmi, kteří byli odvrženi. Ukazoval stále znovu, že víra není pouhá nauka k odříkávání, ale život k žití.

A tím František vykonal tichý zázrak. Učinil slovo „katolický“ opět něčím blízkým významu „všeobecný“. Připomněl unavenému lidstvu, že evangelia nejsou muzeální exponát, ale živá, dýchající výzva. Samozřejmě, byly i chyby. Mohl být popudlivý. Jeho podezřívavost vůči tradicionalistům latinské mše někdy byla moc silná. Mluvil příliš spontánně, příliš rychle, v době, kdy svět překrucuje každé slovo. Ale to byla klopýtnutí muže, který příliš důvěřoval dobré vůli druhých a i to je samo o sobě velká ctnost.

Nakonec se František nesnažil zachovat instituci, ale zachránit duši - duši Církve i duše těch, kdo byli ještě ochotni naslouchat. Jeho vlastní život byl jeho kázáním. Žil to, co kázal: že křesťanská cesta je klopýtání a hledání, nikoli triumfální pochod.

Učil, že odpovědí na zmatek není křečovité přilnutí ke knize pravidel, ale otevření dveří dokořán. Učil, že pochybnost není nepřítelem víry, ale jejím společníkem. Učil, že v chaosu moderního světa není úkolem Církve překřičet hluk, ale stát se místem ticha a milosrdenství uprostřed bouře.

Katolická církev