Demýtizace Palestiny a Palestinců: „Izrael se musí bránit“

20. 6. 2025 / Zdeněk Jehlička

Hrozby vnější…

S přibývajícími útoky na Írán, který jen eskaluje napětí po světě, se ukazuje, že Izraeli nejde ani tak o vyřazení jaderného programu Íránu, jako o svržení jemu nepřátelského íránského režimu. Používá k tomu často užívanou a již osvědčenou výmluvu na existenční hrozbu, před kterou se musí bránit. Írán, ať už si o jeho současném režimu myslíme cokoli, zůstal dnes v regionu jediným zásadovým ochráncem Palestinců a jejich práv, čemuž se Izrael se svou agresivní koloniální politikou musí přirozeně bránit. Jak se ukázalo v minulosti u jiných koloniálních projektů a jak potvrzuje i chování Izraele, teritoriální a mocenské expanze kolonizátora se často děje s odkazem na údajnou nutnost obrany.

V roce 1948 se tak Izrael musel bránit před slabě organizovanými a špatně vyzbrojenými armádami nových arabských států, a zatímco bojoval o holé přežití, stačil vyhnat z domovů dvě třetiny palestinské populace a zabrat 55 % území přiřknutého partičním plánem Palestině. V roce 1967

hrozila Izraeli údajně další existenční hrozba – jakkoliv takovéto tvrzení izraelské vedení později odmítlo coby urážlivé –, a tak se Izrael přes odpor svého prezidenta bránil tím, že provedl preemptivní útok na letecké síly Egypta a během krátkého blitzkriegu zabral Sinajský poloostrov, Golanské výšiny a zbytek Palestiny, kterou z deklarovaných obranných důvodů okupuje a kolonizuje dodnes. Podobně se tak Izrael bránil údajné existenční hrozbě od roku 1978 v celkem šesti invazích do Libanonu či nedávnou vlnou několika set vzdušných náletů na Sýrii. Při nich zničil drtivou většinu syrských vojenských základen, ale i část civilního sektoru a izraelská armáda zabrala z „obranných důvodů“ další kus syrského území, které tvoří „bezpečnostní pás“ kolem již okupovaných syrských Golanských výšin.

Je absurdní a ukazuje jen na slabost, netransparentnost a nevěrohodnost Západu, že zatímco ruskou „speciální operaci“ účelově se dovolávající v případě agrese do sousedního státu bezpečnostních důvodů po právu odsoudí, soustavnou vojenskou agresi Izraele vůči jeho sousedům, porušování mezinárodního práva a maření míru je schopen přehlížet, či dokonce podporovat. Přitom se dnes ukazuje a mnohá vyjádření extrémistických členů dnešní izraelské vlády to jen dosvědčují, že tato beztrestnost mu dovoluje žádat stále víc, přičemž mnozí dnešní představitelé cítí příležitost naplnit představy o Velkém Izraeli s pacifikovanými sousedními arabskými státy.

Všelijaké představy o Mnichovu a mnichovanství, které se vytáhnou vždy, když přijde čas varovat před ústupky agresorovi, se nám tak s argumenty o „nutné obraně Izraele“ či „existenční hrozby pro Izrael“ začínají obracet v pravý opak toho, jak má být Mnichov podle sionistů instrumentálně použit. Také v případě Izraele se tak nakonec obvykle ukáže, že řečmi o nutné obraně je doprovázena jen vnější agrese a útlak Palestinců je zdůvodňován existenční hrozbou pro izraelský stát. Nejsou to tedy Palestinci, kteří představují pro Izrael ohrožení podobné tomu z Mnichova – jak se snažil namluvit české veřejnosti i Miloš Zeman blahé paměti svým ostudným srovnáním Jásira Arafata s Hitlerem – ale je to Izrael, před jehož agresivitou bychom neměli už z principu ustupovat.

… a hrozby vnitřní

Arabská, potažmo palestinská hrozba však zůstává „na domácí frontě“ stále přítomná s tím, jak se Palestinci ani po desetiletí útlaku odmítají podrobit izraelské moci, jak stále vzdorují izraelskému apartheidu a kolonizaci a jak se navzdory tomu všemu stále rodí. Otázka palestinské přítomnosti, palestinské natality a palestinských běženců tak zůstává pro sionistický projekt kolonizace Palestiny stěžejní výzvou. A zůstává stejně tak výzvou pro jeho propagandu a jeho propagandisty šermující s hesly o „nutné obraně“ a „existenční hrozbě“.

V listopadu 2024 vystoupila v knihovně Václava Havla Irena Kalhousová, aby pokřtila svou novou knihu Izrael ve stínu 7. října. Na přímou otázku z publika po nenásilném hnutí bojkotu, stažení investic a sankcí na Izrael (BDS) odpověděla Kalhousová, že si Izrael nemůže dovolit přijmout „pět a půl milionů“ palestinských uprchlíků a jejich přímých potomků – kteréžto číslo bude daleko vyšší - a že „Palestinci jsou jediní, kde se status uprchlíka dědí, jiné národy to nemají“. Svou odpovědí se Kalhousová – takto „přední expert na Izrael“, jak byla knihovnou inzerována – dopustila hned několika zavádějících tvrzení a jedné otevřené lži.

Palestinci samozřejmě nejsou jediní, kde se status uprchlíka dědí, ale jak by mohla expertka Kalhousová vědět, podle mezinárodního práva jsou považováni za uprchlíky i děti a potomci jiných uprchlíků, například z Afghánistánu či ze Somálska, kde se nepodařilo najít politické řešení jejich problému. Tedy v případě Palestinců právě takové řešení, které Kalhousová ve shodě s Izraelem odmítá. Izrael je vázán k přijetí Palestinců, které se vznikem státu vyhnal, a to rezolucí Valného shromáždění OSN č. 194 z prosince 1948. Ta byla potvrzena rezolucí č. 273 z května 1949, na základě které byl Izrael přijat do OSN. Dnes však je zřejmé, že ne všichni z „pěti a půl milionů“ v exilu žijících Palestinců by se vraceli do Palestiny/Izraele. Po generacích vyhnání a s ním spojeného příkoří jde hlavně o přiznání viny a odškodnění obětí, o gesto smíření a urovnání.

„Pět a půl milionů“ má tak vyvolat pocit ohrožení a je jen absurdní, že se Kalhousová při tomto druhu demografického strašení odvolává na potřebu zachovat „jedinou demokracii na Blízkém východě“. Demokracie se tímto v případě Izraele ukazuje jako etnokracie, ve které jsou palestinští uprchlíci zkrátka „demografickou hrozbou“, stejně jako natalita Palestinců uvnitř Izraele. Podle zastánců Izraele je jen logické, že se vůči obému musí Izrael bránit, ať již formou apartheidu, nebo osadnickou kolonizací, vyháněním a útiskem původního palestinského obyvatelstva, či právě odmítáním veškerého práva uprchlíků na návrat. Tedy prostředky značně nedemokratickými.

Mýtus o tom, kterak se Izrael musí bránit arabské přesile, která by jej jinak zaručeně smetla do moře, je jedním z nejčastějších strašáků, s nímž Izrael na obhajobu své represivní a osadnické politiky vždy rád vyrukuje a vynucuje si jím jak sympatie světa, tak ustavičnou paranoiou posílenou podporu vlastního obyvatelstva. Je přitom absurdní, že je svět ochoten přitakat tvrzení, že se Izrael musí bránit, zatímco se přehlíží, že Izrael provozuje po desetiletí apartheid vůči Palestincům – a podobně máme i věřit, že okupace, případně anexe jsou jen formou izraelské obrany.

Izrael se tak po desetiletí brání a přitom zabírá další palestinskou půdu, kde bourá Palestincům domy a osidluje ji nelegálními izraelskými osadami. Nočními raziemi do okupovaných palestinských čtvrtí s lidskými štíty jiných Palestinců si Izrael zřejmě jen zajišťuje bezpečnost státu a bezpečné prostředí s Palestinci buduje nejspíš tím, že je zavírá bez soudu a obvinění do detenčních vazeb. V již přes rok a půl trvající izraelské genocidní válce proti Gaze vydává Izrael za nutnou obranu proti terorismu všechno to, čeho jsme dennodenně prostřednictvím zpráv z Gazy svědky: páchání válečných zločinů, úmyslné střílení do dětí, střílení do vyhladovělých lidí přicházející pro humanitární pomoc, bombardování lidí na útěku, demolice celých měst a obcí a mučení a znásilňování palestinských vězňů.

Praotec izraelských mýtů

Tvrzení o neustále potřebě obrany vychází z dvojího předpokladu. Jednak ukazuje na nesamozřejmost situace, ze které se Izrael zrodil a ve které se i po téměř osmdesáti letech od svého vzniku nachází. Řada historiků, včetně izraelských historiků revizionistické školy, považuje Izrael za koloniální projekt implementovaný do arabského blízkovýchodního prostředí z Evropy. Snění o „zemi bez lidí pro lidi bez země“ znamenalo pro první sionistické osadníky nutnost vypořádat se se skutečností, že oblast Levanty nebyla prázdná, ale kontinuálně po staletí osídlena Araby.

Vrhnout do tohoto prostředí stát tolik odlišný, postavený na etnokracii, rasismu a vytvořený etnickým čistěním původních obyvatel, krádeží půdy a ponížením a podřízením zbylého nežidovského obyvatelstva muselo nutně vyvolat nevraživost a s ní spojené bezpečnostní riziko. To pak narostlo souměrně s tím, jak se Izrael pro zajištění své bezpečnosti opřel o staré koloniální mocnosti Evropy a o novou mocnost USA, s kterými konstantně intervenuje do vývoje Blízkého východu.

Druhým předpokladem k vytvoření obavy z jakési takřka až existenční hrozby je démonizace toho druhého, v tomto případě Palestinců a arabsko-muslimského okolního světa vůbec. K tomu účelu je pro vlastní i zahraniční publikum vystavěna izraelskou propagandou (hasbarou) řada dalších mýtů, které doplňují a rozšiřují mýtus o existenční hrozbě. Ty oplétají Palestince, umožňují jejich dehumanizaci a Izraelcům připravují cestu k hlubší kolonizaci palestinské půdy.

V těchto mýtech jsou proti pracovitým, civilizovaným Izraelcům, navracejícím se do své domoviny a přinášejícím štědré nabídky na mírové soužití, postaveni Palestinci, kteří se o svou půdu nestarali, nechali ji zpustnout a kteří nejenže odmítli návrh na svůj vlastní stát, ale taktéž sabotují každé mírové úsilí a zjevně rozumějí – jak bylo popsáno v předchozím díle těchto izraelských mýtů – jen jazyku síly. Násilí, do kterého žel zaplétají i „naše izraelské hochy“.

Agresí vůči svým arabským sousedům a útiskem Palestinců však Izrael sám sebe vystavuje bezpečnostnímu riziku, což zpětně utváří sionistickou identitu více, než by si otcové zakladatelé možná i přáli. Izraelská společnost je založena na permanentní mobilizaci vůči vnějšímu nebezpečí. Každý další útok, který na Izrael kvůli jeho agresivní osadnické a apartheidní politice směřuje a kterému musí čelit jeho „nejmorálnější armáda světa“, se tak stává jen sebenaplňujícím proroctvím o tom, v jak antisemitském prostředí plném palestinských teroristů je Izrael nucen rozvíjet svou „jedinou demokracii na Blízkém východě“.

Kontrola narativu

Ze všech těchto důvodů je pro sionismus klíčová kontrola státní ideologie, stejně jako toho, co se navypráví příznivcům ve světě. Aby bylo možné legitimizovat jinak absurdní požadavek toho, že okupant má právo na obranu před lidmi, které okupuje, je třeba především vzít okupovaným lidem prvenství k příslušnosti k zemi a k půdě, kterou po staletí obývají. To je skutečný důvod všech zpochybnění vztahu Palestinců k jejich zemi, které vede současně i ke zpochybnění jejich identity jako takové.

Již první sionisté vycházeli z představy, že místní Palestinci nemají ke zdejší zemi žádné plnohodnotné vazby. Tento mýtus sionistické propagandy se v dnešních debatách rozvíjí až do absurdního představ o tom, že jsou to právě Palestinci, kdo židům Palestinu ukradli, a že sionistická kolonizace – bez ohledu na historický vývoj regionu – vlastně jen narovnává staré křivdy. Tato argumentace se v dalším stupni rozvinula do představy Palestinců, kteří zemi osidlovali až v 19. století v reakci na sionistické vlny osídlení – tzv. alije. Tedy že „prázdná Palestina“ byla narychlo dosídlována druhotnými kolonisty z okolních arabských zemí.

Tento mýtus, představený v knize From Time Immemorial (Odnepaměti) americké novinářky Joan Petersonové, podrobil důkladné akademické kritice a přesvědčivě vyvrátil Norman Finkelstein v knize Image and Reality of the Israel-Palestine Conflict (Obraz a realita izraelsko-palestinského konfliktu), přesto se s ním dodnes lze setkat v debatách jako s relevantním argumentem. Sáhla po něm například v nedávné minulosti i „expertka na Blízký východ“ a ředitelka Herzlova centra izraelských studií UK Irena Kalhousová. Ta tak s odkazem na rodinu Jásira Arafata měla v jednom podcastu dokonce tvrdila, že Arabové přicházejí ve velkém do Palestiny až ve třicátých letech minulého století přilákání prosperitou, kterou do Palestiny vnesla židovská imigrace.

Izraelské mýty spojené s osídlením Palestiny nejsou historicky relevantní a slouží jen k účelovému vyvinění Izraele z jeho koloniální politiky. Jejich podobami se budeme zabývat v dalších dílech tohoto volného seriálu. Zde se však sluší podtrhnout, že přesunutí Palestinců do pozice těch druhých a jejich záměrná dehumanizace dovolují znevěrohodnit jejich legitimní požadavky svobody a rovnosti ve prospěch izraelské bezpečnosti. Delegitimizace oprávněného palestinského odboje proti izraelské okupaci vede k tomu, že je palestinský odboj vykládán jako bezpečnostní ohrožení samotného Izraele. Odsunutí do pozice druhého umožňuje zaměnit příčiny a následky, a příběh okupace se tak odvíjí od narativu okupanta. Právě okupant se tímto manévrem stává tím, kdo se musí bránit, místo aby byl tím, vůči němuž se musí bránit okupovaný.

Jak napsal palestinský básník a spisovatel Mourid Barghouti ve své oceňované autobiografii I Saw Ramallah: „Je snadné rozmělnit pravdu jednoduchým lingvistickým trikem: začněte svůj příběh odvíjet od toho, co následovalo. Začněte svůj příběh od toho, co následovalo, a svět se obrátí vzhůru nohama. Začněte tím, co následovalo, a šípy rudých Indiánů jsou zločinné, zatímco zbraně bílých dobyvatelů jsou zbraněmi obětí. Začněte tím, co následovalo, a hněv černocha proti bělochovi je rázem barbarský, začněte tím, co následovalo, a Gándhí se rázem stane zodpovědným za tragédii britského impéria… Stačí začít příběh tím, co následovalo, aby se moje babička Umm Ata stala zločincem a Ariel Šaron její obětí.“

Začít vyprávět od toho, co následovalo, znamená dekontextualizovat příběh kolonizace Palestiny do jednotlivých „eskalací napětí“, na které musí Izrael „reagovat“, aniž by se jakkoliv uvedla perspektiva Palestinců. Ti tak představují jen ultimativní zlo, přičemž jejich odboj proti izraelské okupaci je vykreslen tu jako prostá závist vůči úspěšnějším Izraelcům, tu jako muslimský antisemitismus, každopádně však jako terorismus. Z tohoto pohledu jsou i rakety Hamásu – jakkoliv jistě nepřípustné, pokud zasahují civilní cíle – jen aktem samovolného, iracionálního terorismu motivovaného nepochopitelnou nenávistí. Tak nějak se zapomene na to, co Gaza představovala už dávno před říjnem předloňského roku – konstantně bombardované ghetto, kdy Izrael daleko častěji porušoval dohodnuté příměří a tyto „eskalace“ tak sám rozpoutával, obří uprchlický koncentrační tábor, kde většinu Palestinců tvoří vyhnanci či potomci vyhnanců z etnického čistění Palestiny. Pokud se však Izraelci staví před světem do role věčných oběti Palestinců, na příčiny „konfliktu“ ve vymazávání Palestinců se rychle zapomene.

V dalším pokračování tohoto seriálu se podíváme na to, co k „právu na obranu“ a k „právu na existenci“, kterými často izraelská propaganda pracuje, říká samotné mezinárodní právo.