Mluví se o silné ekonomice, zdravém Česku a moderní infrastruktuře. Kdo by byl proti? Tyto cíle jsou tak univerzálně přijatelné, že by se za ně nemusel stydět žádný politický subjekt od anarchokapitalistů po umírněné komunisty. Je to jazyk, který nechce riskovat, který se bojí pohnout z místa, aby náhodou neurazil. Je to projev strany, která již byla u moci a která si dobře uvědomuje, že sliby se dávají snadno, ale jejich naplňování zanechává na duši politika jizvy.

Vidíme zde klasický rozpor mezi životopisnými cíli a konkrétními cestami. Životopisný cíl je vznešená ambice, kterou se chlubíme na veřejnosti: „Chceme zdravé Česko.“ Konkrétní cesta je však bolestivá a nepopulární rozhodnutí, která musíme učinit, abychom tohoto cíle dosáhli: kterou nemocnici uzavřeme, na kterou přijdou další léky, které daně zvýšíme, abychom to zaplatili. Spolu nám servíruje pouze ty životopisné cíle. Cesty k nim jsou opatrně obcházeny s instinktem zkušeného lovce, který ví, kde číhá past.

Zvláště výmluvné je ticho kolem ekonomiky. Lidi se neptají, zda chceme silnou ekonomiku. To je dáno. Ptají se, jak hluboko budou sahat do své peněženky příští měsíc a rok. A na tuto otázku program neodpovídá. Slib stability daňového systému je chytrý rétorický obrat, který maskuje naprostou neochotu říci, zda daňová zátěž poroste, nebo klesne. Je to jako slibovat, že se bude vařit stejná polívka, ale odmítat říct, zda bude slaná, nebo kyselá.

Toto mlčení není náhodné. Je to přiznání. Je to důkaz vnitřní morální nejednoty koalice, která musí skrývat své rozpory pod pláštík vágních frází. Je snazší slíbit „dostupné energie“ než se dohadovat o tom, zda za ně zaplatíme vyššími daněmi, nebo razantním omezením byrokracie, která brání výstavbě nových zdrojů.

I ta část, která je konkrétní – závazek k NATO a varování před ruskou hrozbou –, odhaluje hlubokou pravdu o moderní politice. Zahraniční politika se stává domácí politikou. Strach z vnějšího nepřítele má sjednotit kmen, který se nedokáže shodnout na vnitřních věcech. Je to pokus nahradit chybějící konkrétní ekonomickou vizi morální jistotou, byť uměle vykonstruovanou.

Nakonec tedy stojíme před dokumentem, který je především morálním gestem. Je to signál určený určité skupině voličů: „Jsme ti rozumní, ti stabilní, ti, kdo nechtějí revoluce, ale pořádek.“ Je to program, který nechce ani slibovat, ani strašit. Chce pouze uklidňovat. A v době, která je sama o sobě nejistá a úzkostná, může být i pouhé uklidnění považováno za druh politické odvahy. Ale je to odvaha velmi, velmi opatrná. Je to odvaha těch, kteří již poznali cenu nepopulárních rozhodnutí a kteří se jí raději vyhnou.