Podívejte se na našeho „hrdinu“, Brtka. Neschopný tesař, ňouma se sny o životě velkého pána, ztvárněný Jozefem Krónerem s dokonalou, shrbenou rezignací muže, který už prohrál bez boje. Od svého nacisty orientovaného švagra dostane „dárek“: správcovství obchodu s knoflíky. Jeho výhrou není uloupené zlato nebo továrna; je to maličký, zaprášený podnik patřící staré židovské vdově, paní Lautmannové. Je hluchá, sladce popletená, skvěle ztvárněná Idou Kamińskou, a nemá tušení, že se zákony změnily, že svět za jejími dveřmi zešílel. Myslí si, že Brtko je její nový, poněkud nekompetentní pomocník.

A tady je genialita filmu, jeho ústřední, brilantní vtip, který se mění v sevření děsu. Zápletka je čirá, téměř chaplinovská fraška: árijský „majitel“ hraje obchodního pomocníka židovské „nájemkyni“, kterou má pravděpodobně vyvlastnit. Nervózně se smějeme té pantomimě, jeho rozčilení, její jemné, nechápavé důstojnosti. Režiséři Ján Kadár a Elmar Klos to rámují fluidním, humanistickým pohledem, nechávají komedii dýchat v přeplněném, knoflíky zaplněném prostoru, který se stane jejich celým vesmírem. Chvíli nás teplota tohoto podivného páru ukolébává. Zapomínáme na bouři venku. A o to jde. Film nás uspí stejnou útulnou iluzí, kterou sdílejí Brtko s paní Lautmannovou. Činí nás spoluviníky.

Ale vnější svět nezapomíná. Byrokratický stroj holocaustu mele dál s malichernou, úřednickou hrůzou. Seznamy jsou sestaveny. Rozkazy jsou dány. A Brtko, náš každodenní člověk, náš nemotorný blázen, je v pasti. Není to monstrum. Je něco mnohem běžnějšího a mnohem děsivějšího: slaboch. Jen chtěl trochu statusu, trochu pohodlí, přizpůsobit se, aby vyšel s režimem. Teď systém, který mlčky podporoval pro jeho výhody, požaduje splátku. Požaduje, aby starou paní vystěhoval. Požaduje, aby se účastnil.

To, co následuje, je jedna z nejotřesnějších sekvencí, jaká byla kdy natočena. Není to scéna násilí, ale jeho mučivá předehra. Židovští občané jsou shromážděni pro „transport“ na náměstí vyzdobeném pro tuto příležitost praporci – občanská oslava genocidy. Ta banálnost je zneklidňující. Brtko, šílený, se snaží paní Lautmannovou schovat, ochránit ji před pravdou, kterou stále neslyší. Jeho panika není hrdinská; je to zoufalství zahnaného zvířete, muže, který příliš pozdě poznává cenu svého vlastního souhlasu. Tón filmu se mění z tragikomedie na čirou, nezkalenou noční můru a dělá to bez jediné falešné noty. Kamera se stává děsivým, bezmocným svědkem.

Jeho konečné, zoufalé řešení – čin katastrofického, chybného milosrdenství – není vykoupením. Je to prokletí. Je to konečný, strašlivý důkaz, že v takovém systému neexistují čisté ruce, spravedlivá volba, pouze menu zvěrstev. Dobrý člověk není ten, kdo triumfuje, ale ten, kdo se tím, že se snaží odstoupit, stane nejpatetičtější a nejtragičtější obětí systému. Skončí oběšením na vlastní šňůře svých dobrých úmyslů.

Toto je film, který vás udeří do žaludku a nechá vás lapat po dechu, po smyslu, po východisku, které nikdy neposkytne. Odmítá snadnou katarzi ušlechtilé smrti nebo poslední minuty záchrany. Jeho síla spočívá v jeho neuspořádané, nepohodlné, hluboce lidské nejednoznačnosti. Je to film o holocaustu, ano, ale ve skutečnosti je to film o morální ochablosti, která holocaust umožňuje. Je o malých kompromisech, pokrčených ramenou, touze po klidném životě, který je úrodnou půdou pro tyranii.

Sledujeme Brtkovo konečné, opilé potácení městem, které je nyní strašidelně tiché, „slavnost“ skončila, lidé jsou pryč, a zůstává nám prázdnota. Film nenabízí ponaučení; nabízí odraz, a ten se bojíme poznat. Je to mistrovské dílo ne proto, že nám říká, co chceme slyšet o odolnosti lidského ducha, ale protože nám říká mnohem děsivější pravdu o jeho křehkosti. Je to komedie, která končí v propasti, a je stejně aktuální dnes jako v okamžiku, kdy se poprvé mihla na plátně. Je to ten typ filmu, který vás nejen baví; obviňuje vás.