Jak Evropa zvládá pocit viny za Gazu: Politika morálního očištění

28. 8. 2025

čas čtení 8 minut

V posledních několika měsících došlo v celé Evropě k znatelnému posunu, když několik vlád signalizovalo ochotu vyvinout tlak na Izrael tím, že se přiklonily k uznání palestinského státu.

Francie oznámila, že uznání formalizuje na Valném shromáždění OSN, což vyvolalo podobné výzvy dalších evropských zemí. V Německu, nejsilnějším spojenci Izraele v Evropě, dokonce vysoký představitel koalice Friedricha Merze navrhl možné sankce proti Izraeli, včetně pozastavení vývozu zbraní, píše na webu Global Voices Dalia Ismail. 

Ačkoli se tyto kroky dosud nepromítly do konkrétních změn politiky, odrážejí rostoucí potřebu progresivních lídrů EU distancovat se od izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který se stal terčem mezinárodní kritiky. Izolováním Netanjahua jako jediného architekta genocidy se EU vyhýbá konfrontaci s vlastní strukturální spoluvinou – prostřednictvím prodeje zbraní, ekonomických vazeb a politické ochrany –, která dosud umožňovala Izraeli jeho jednání.

Zaměření na osobní odpovědnost Netanjahua umožňuje těmto zemím přepsat narativ o genocidě jako o selhání vedení, místo aby se vyrovnaly s širším systémem podpory, který genocidu v Gaze umožnil.

Tento posun v narativu je dále posilován podporou vnitřního izraelského disentu, který slouží k vykreslení současných zvěrstev jako výjimky v izraelské politice, čímž zachovává mezinárodní legitimitu státu a zastírá strukturální kontinuitu jeho politiky vůči Palestincům.

Strategické využití vnitřních izraelských kritiků

Mainstreamová média EU a USA věnovala značný prostor izraelským politickým a vojenským osobnostem, jako je bývalý izraelský premiér Ehud Olmert a Yair Golan, a prezentovala je jako etickou alternativu k Netanjahuovi.

Olmert a Golan nedávno otevřeně kritizovali Netanjahua za jeho zločiny v Gaze. Golan označil kroky vlády za „palivo pro antisemitismus a nenávist vůči Izraeli“ a obvinil ji ze „zabíjení dětí jako koníčku“. Olmert rovněž odsoudil Netanjahuovo vedení a výslovně prohlásil, že „Izrael páchá válečné zločiny“.

Olmert i Golan však hráli ústřední roli během minulých izraelských masakrů v Gaze – v letech 2008–2009 („Operace Lité olovo“) a 2014 („Operace Ochranné ostří“) –, které byly a stále jsou předmětem vyšetřování válečných zločinů Radou pro lidská práva a Mezinárodním trestním soudem (ICC) a jsou zdokumentovány ve zprávách Advokátů pro lidská práva Palestinců (LPHR), Al Mezan Center for Human Rights a mnoha dalších palestinských a mezinárodních organizací.

Jejich postavení morální protiváhy slouží k vykreslení současných zvěrstev jako odchylky a bagatelizuje kontinuitu izraelské vojenské politiky a zločiny spáchané bývalými izraelskými premiéry a vojenskými generály.

Jejich odpor může mít také strategickou funkci. Tím, že se distancují od Netanjahua, se mohou pokoušet zmírnit potenciální právní odpovědnost v rámci mezinárodních vyšetřování. Lze to považovat za součást širší právní strategie, jejímž cílem je prokázat neúčast nebo nedostatek úmyslu v minulých vojenských agresích.

Morální rekalibrace prostřednictvím známých narativů

Zesilováním nesouhlasných hlasů – zejména hlasů Olmerta a Golana – přispívají instituce EU a mainstreamová média k procesu morální rekalibrace, který slouží jejich publiku v jednotlivých zemích. Tyto osobnosti jsou prezentovány jako důkaz intenzivní vnitřní debaty, čímž se posiluje obraz Izraele jako fungující demokracie schopné sebekritiky a sebekorekce a naznačuje se, že zločiny proti Palestincům začaly až 7. října 2023 za vlády Netanjahua, nikoli dříve.

Toto rámcování umožňuje evropské veřejnosti interpretovat probíhající genocidu nikoli jako výsledek systémové koloniální struktury, ale jako dočasnou výjimku. V tomto narativu je genocida vykreslena jako něco nového, čímž se maže to, co profesor Ilan Pappé popsal jako „postupnou genocidu“ prováděnou nejméně od roku 1948.

Epistemická nerovnost a marginalizace palestinských hlasů

Zároveň zůstávají palestinské hlasy – novináři, akademici, přeživší, právníci a obhájci lidských práv – v evropském diskurzu marginalizovány.

Navzdory pokračujícímu genocidě a větší viditelnosti palestinských hlasů prostřednictvím sociálních médií platí stále to, co palestinský literární kritik Edward Said uvedl ve svém eseji „Permission to Narrate“ z roku 1984: Izraelské hlasy jsou stále vnímány jako přesnější a autoritativnější, pokud jde o kritiku Izraele a odhalování jeho zločinů proti Palestincům.

Novináři Romana Rubeo a Ramzy Baroud popsali symbolický příklad tohoto jevu v The Palestine Chronicle: když byla ikonická palestinská novinářka Shireen Abu Akleh zavražděna Izraelem v uprchlickém táboře v Jeninu, její kolega Ali al-Samoudi, který byl svědkem vraždy a byl při stejném útoku zraněn, veřejně popsal ze svého nemocničního lůžka, co se stalo: že v okolí nedošlo k žádným ozbrojeným střetům, že oba novináři měli jasně označené vesty s nápisem „tisk“ a že výstřely přišly přímo od izraelských vojáků – ne z křížové palby palestinských bojovníků.

Přestože byl nejbližším očitým svědkem, jeho výpověď byla zamítnuta. Izraelští představitelé popřeli odpovědnost a většina evropských a amerických médií se k nim připojila. Později však vyšetřování mezinárodních organizací – a neochotné přiznání Izraele – potvrdilo, že al-Samoudiho verze událostí byla přesná.

Větší viditelnost a důvěryhodnost izraelského disidenta než Palestince, který informuje o stejné události, posiluje přetrvávající rasovou hierarchii důvěryhodnosti. To nejen marginalizuje palestinské hlasy, ale také oslabuje odpovědnost: pokud je utrpení Palestinců bráno vážně pouze tehdy, když je filtrováno izraelskými hlasy, pak je spravedlnost odložena nebo zcela odepřena. 

V důsledku toho je Izrael málokdy hnán k odpovědnosti, protože samotné oběti nejsou považovány za dostatečně důvěryhodné, aby vyvolaly skutečné důsledky.

Přepisování faktů za účelem potlačení viny

Přenesení odpovědnosti za hrůzy spáchané v Palestině výhradně na Netanjahua a několik dalších osob funguje jako psychologický obranný mechanismus. Izolováním viny na omezenou skupinu se evropské společnosti mohou distancovat od své vlastní spoluúčasti a zachovat si obraz morální integrity.

Po druhé světové válce se proces denacifikace v Německu zaměřil hlavně na stíhání prominentních nacistických funkcionářů. Filozof Karl Jaspers ve své knize Otázka německé viny tvrdil, že toto selektivní přiřazování viny umožnilo Němcům rekonstruovat svou národní identitu, aniž by se museli vyrovnat s širší politickou a morální vinou, kterou nesly instituce i obyčejní občané.

Jaspers rozlišoval čtyři typy viny: trestní, politickou, morální a metafyzickou. Zatímco trestní vina je trestná zákonem, politická vina zahrnuje kolektivní odpovědnost společnosti; morální vina se týká osobních etických selhání a metafyzická vina zahrnuje hlubší existenciální selhání v boji proti nespravedlnosti.

Omezením viny na trestní odpovědnost Jaspers varoval, že společnosti riskují, že se vyhnou etickému zúčtování, a tím umožní formu kolektivního popření.

Současná reakce Evropy na genocidu Palestinců odráží stejný vzorec. Veřejné pobouření se zaměřuje na Netanjahua, ale dlouhodobá politická, ekonomická a institucionální podpora izraelské politiky zůstává neprozkoumaná. Palestinci jsou marginalizováni a k odvedení pozornosti a odpovědnosti se stále používají falešné narativy, jako například ty, které se týkají 7. října 2023. Toto selektivní obviňování externalizuje vinu a chrání evropské společnosti před konfrontací s jejich vlastní rolí.

 

Celý článek v anglickém originále ZDE

1
Vytisknout
223

Diskuse

Obsah vydání | 28. 8. 2025