Má vzpomínka na Zdenu Salivarovou
28. 8. 2025
/
Muriel Blaive
čas čtení
2 minuty
Úmrtí Zdeny Salivarové mě neodolatelně vrací do léta 1995, které jsem
strávila v Torontu v domě svého drahého přítele Gordona Skillinga. Dny
jsem trávila v knihovně Robarts Library, ale večer jsem se vracela k
románům Salivarové, které zaplňovaly Gordonovy police: Honzlová a
Nebe, peklo, ráj. Byly to jedny z prvních literárních textů, které jsem
četla a které zachycovaly atmosféru každodenního života ve stalinském
Československu – a hluboce mě dojaly.
Gordon zvedl telefon a zavolal Josefovi Škvoreckému, aby mi domluvil rozhovor s ním i se Salivarovou. Předem jsem si s ním chtěla nacvičit otázky. Mávnutím ruky je však zamítl: „Ne! Zeptej se Josefa, jestli byl v komunistické straně!“ Byla jsem zděšena. „Ale to je absurdní – samozřejmě že nebyl!“ Gordon se usmál: „Samozřejmě že nebyl. Ale zeptej se ho stejně. Uvidíš, jak zareaguje.“
Tak jsem šla do jejich domu v Cabbagetownu, nervózní a rozpačitá, a položila Josefovi otázku. On se jemně zasmál: „Samozřejmě že ne! Byl jsem katolík!“ Odpověď mě překvapila – nebyla to ta, kterou jsem očekávala. Ústní historie 101!
Zdena i Josef byli úžasně milí. Rozhovor jsem vedla také se Zdeniným bratrem Lumírem Salivarem, který strávil deset let jako politický vězeň v uranových dolech v Jáchymově. Byl velmi milý, ale zjevně poznamenaný. Díky němu jsem začala rozumět hněvu těch, kteří nesli nálepku „antikomunista“ – a kdo by jim to mohl mít za zlé.
V té době jsem nevěděla nic o utrpení, které Škvorečtí prožili jen tři roky předtím, když se Zdenino jméno objevilo na seznamu spolupracovníků tajné policie, který zveřejnil poeticky pojmenovaný bulvární plátek Rudá krávo.
V roce 1996 však Josef vydal svůj dojemný román Dvě vraždy v mém dvojím životě, kde tuto epizodu popisuje: na konci 50. let Zdena, již pod tlakem, protože její rodina byla silně pronásledována, nenašla sílu odolat podpisu kolaboračního slibu, když ji zatkla tajná policie. Vypracovala několik bezvýznamných zpráv, poté ji nechali na pokoji a ona se nadále věnovala pomoci disidentům. O několik desetiletí později byla veřejně pranýřována za to, že jako velmi mladá žena jednou podlehla teroru.
Tak jsem se poprvé setkala s odpornou sebestředností těch, kteří *vědí*, že by při výslechu odolali.
Tato lekce mi utkvěla v paměti a od té chvíle se skutečně začal rodit můj zájem o vyrovnání se s komunistickou minulostí – zájmem, který dodnes formuje mou práci. Tehdy se také prohloubilo mé přátelství s Josefem.
Odpočívej v pokoji, drahá Zdeno. Byla jsi krásná, uvnitř i navenek. A odpočívej v pokoji i Lumíre, který nás také opustil letos, jen před několika měsíci.
238
Diskuse