Recenze toho nejlepšího z české kinematografie (15) – Obecná škola

10. 9. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 4 minuty

Obecná škola je film, který na první pohled působí jako návrat k dětství, k nostalgii po školních lavicích a neposedných chlapcích, kteří více sní než poslouchají. Ale pod povrchem se nejedná jen o komediální obrázek poválečné Prahy. Je to snímek, který přes svou lehkost a humor odhaluje, jak těžké je vychovávat, jak složité je hledat autoritu, a jak snadno se disciplína může zvrtnout v tyranii – nebo naopak v grotesku.

 
Jan Svěrák natočil film podle scénáře svého otce Zdeňka, a právě v té rodinné spolupráci je cosi symbolického. Zdeněk Svěrák nepsal jen historku ze svého dětství, ale příběh o české zkušenosti – o tom, jak v malých mikrosvětech školních tříd a rodinných bytů pulsují velké dějiny. Vojáci se vracejí z fronty, lidé hledají nový řád, a děti se učí pravidla, která ještě nikdo pořádně nenapsal.

Hlavní postavou není ani tak malý chlapec Eda, který nás provází příběhem, ale učitel Igor Hnízdo. Jeho příchod do třídy má téměř mýtický nádech: po předchozích, slabých a bezmocných učitelích se objevuje muž, který dokáže vládnout autoritou – vojenskou, charismatickou, a často brutálně směšnou. Hnízdo bije, vyhrožuje, předvádí své hrdinské historky z války (které jsou pravděpodobně vymyšlené), a přitom působí na děti fascinujícím dojmem. Najednou mají někoho, kdo vypadá jako hrdina.

Film s námi hraje dvojí hru. Na jedné straně se smějeme Hnízdově teatrálnosti, jeho patetickým proslovům a směšně přehnané přísnosti. Na druhé straně cítíme, jak zoufale je svět po válce závislý na podobných figurách. Lidé hledají někoho, kdo vnese řád, kdo se postaví chaosu. A děti, které se zmítají mezi lumpárnami a bezcílností, potřebují pevnou ruku. Jenže Svěrákův film nám nikdy nedovolí se spokojit s jednoduchým obrazem. Hnízdo je směšný, ale i potřebný. Jeho přísnost může působit jako groteska, ale jeho charisma dokáže probudit i respekt.

Jedním z nejpůsobivějších prvků filmu je jeho tón. Je lehký, hravý, s jemným humorem, který nikdy nesklouzne do sentimentality. Kamera se dívá na poválečnou Prahu s nostalgií, ale nikoli s falešným leskem. Ulice jsou šedé, byty skromné, ale ve všem je cítit život. Svěrák mladší má dar inscenovat dětství ne jako roztomilý obrázek, ale jako období, kdy je svět větší než vy, a kdy autority působí jako polobozi, i když ve skutečnosti jsou křehcí a směšní.

Obecná škola je film o tom, co znamená vyrůstat v době, kdy hranice mezi hrdinstvím a trapností je tenčí než papír. A je také o české zkušenosti s autoritou – vždycky se pohybuje mezi obdivem a ironií, mezi úctou a skepsí. To, že Igor Hnízdo je nakonec odhalen jako podvodník a lhář, neznamená, že jeho přítomnost byla k ničemu. Děti se od něj něco naučily – možná právě to, že autorita není nikdy čistá a jednoznačná.

V kontextu doby, kdy film vznikl, je to ještě zajímavější. Roku 1991, po pádu komunismu, hledala česká společnost nové autority a nové příběhy. Obecná škola ukázala, že cesta zpět k dětství a k paměti může být způsobem, jak pochopit přítomnost. 

Tenhle film není velký epos ani radikální experiment, jaké známe z české nové vlny. Ale má svou sílu právě v drobnostech, v jemném humoru a schopnosti ukázat, že autorita i hrdinství jsou relativní. Že děti vždycky vidí víc, než si dospělí myslí, a že paměť národa se často skrývá v malých historkách, které se zdají bezvýznamné.

Obecná škola je proto film, který funguje nejen jako nostalgická vzpomínka, ale i jako lekce. Je to připomínka, že české vztahy k autoritám jsou vždycky rozporuplné, že hrdinové jsou často směšní, a že i směšné figury mohou sehrát zásadní roli. A možná je to právě to nejčestnější, co film může udělat: ukázat, že vyrůst znamená naučit se žít s těmito rozpory.

0
Vytisknout
257

Diskuse

Obsah vydání | 10. 9. 2025