
Nobel jako výsměch Madurovi
10. 10. 2025 / Fabiano Golgo
Vzestup Machadové — charismatický, neúnavný a místy mesiánský — odhalil prázdnotu v jádru toho, co se kdysi považovalo za venezuelskou demokracii. Její mobilizace dobrovolníků, paralelní přepočty hlasů a pouliční energie v loňském roce byly občanským majstrštykem. Ukázalo to, že když instituce zkolabují, obyčejní lidé mohou stále poskládat lešení demokracie dohromady. Tento čin si zasloužil uznání. Chvála od Nobelova výboru konečně zasáhla cíl, který si zaslouží.
Ale cena nám také umožňuje věci pojmenovat jasně. Katastrofa, proti níž Machado bojuje, není náhoda; je to zkažené ovoce politického projektu, který po desetiletí obaloval populistickou romantiku do autoritářského hávu. Hugo Chávez zanechal Venezuely mytologii — osvobozenecký, proti-imperialistický narativ, který nějakou dobu zakrýval rostoucí koncentraci moci. Chávezův styl odměňoval loajalitu, centralizoval rozhodování a normalizoval klientelismus. Postupem času se tento stroj zakrystalizoval do Madurovy autokracie: režimu, který sbírá bohatství z ropy pro malou elitu, trestá nesouhlas selektivními stíháními a vězněním a považuje veřejné instituce za nástroje osobního přežití místo občanské služby.
Maduro nezcizil demokracii jedním teatrálním okamžikem; zdokonalil pomalé umění degradace. Zákony o volbách byly pokrouceny, soudci se stali instrumenty moci a bezpečnostní aparát byl zbrzděn proti civilistům. Státní násilí není chaotické; je byrokratické a metodické. Hlad, kolabující nemocnice a odchod téměř 8 milionů lidí do zahran nejsou vedlejší škody — jsou předvídatelné výsledky systému, který vládne tím, že vyžaduje poslušnost a odměňuje kumpány. Toto je autoritářství oděné v jazyce redistribuce, cynické manželství sociální rétoriky a bezostyšného obohacování.
Diskuse