Staronový světový řád a pomalý konec liberálních iluzí

7. 1. 2026 / Jakub Roubíček

Poslední měsíce USA obviňovaly Venezuelu z pašování drog na její území. Maduro se rozhodl škádlit amerického prezidenta Trumpa, pro kterého se venezuelské tanečky možná staly poslední kapkou.

Část tuzemské scény si ho navykla nazývat fašistou. On sám jím nejspíše nebude. Hnutí MAGA a jeho politici nicméně vykazují iliberální a místy xenofobní tendence, důraz na americký národ a křesťanství, rekonstrukci a ničení institucí, glorifikaci událostí kolem 6. ledna 2021 a realistický antiglobalismus.

Donroe a její následky

Tím mám na mysli právě návrat k Monroeově doktříně, kterou Trump nazval Donroe. Republikánští neokonzervativci nostalgicky vzpomínající na Bushovu éru dnes díky venezuelské anabázi mohou částečně slavit viditelnou demonstraci síly a úspěšné vojenské uplatnění moci.

Důležité je si připomenout, že Trump na mezinárodní scénu nepřináší nic nového. Americké či ruské intervence po světě sledujeme už po desetiletí. Někdy jsou zdůvodňovány podporou demokracie, kdy se například USA rozhodnou na určitých místech světa prosadit „demokracii“, místním obyvatelům mnohdy cizí. Jako spojencům v NATO nám to logicky zas tak nevadí. Spíše se ohradíme proti našim protivníkům a konkurenci na světovém poli.

Tyto dlouhodobé tendence se potvrzují i v nedávném nelegálním kroku USA ve Venezuele, opakovaných výhružkách vůči Kolumbii, Kubě, slovy Stephena Millera také Grónsku a dříve i Kanadě. Neschopnost účinně reagovat na poněkud bezohlednou strategii ,,mír skrze sílu‘‘ jí v našem liberálně demokratickém světě, postaveném na autoritě a respektu k mezinárodním institucím, dodává legitimitu. Nemusíme proto být v budoucnu překvapeni z možných kroků Číny vůči Tchaj-wanu nebo jiných regionálních mocností, které opět začnou vystrkovat růžky.

Co z toho plyne

Důležitou otázkou zůstává, zda budou USA schopné Venezuele skutečně vládnout. Tamní nová prezidentka a přetrvávající mocenské struktury stále mohou potírat domácí opozici a novináře. Pokud bude chtít Amerika skutečně prosadit svoji sféru vlivu, bude muset zemi ovládnout rychle a efektivně. Jak je vidět na příkladu z části nefunkční ruské protiletadlové obrany v Caracasu, není jednoduché udržovat si vlastní herní pole. To nakonec stojí i padá na reputaci a reálných možnostech hegemona.

Každopádně se nejedná o nečekaný návrat zahraničněpolitické doktríny realismu, ale spíše o demontáž clony liberalismu, která dopadá nejen na nás, ale paradoxně nejvíce na samotné Spojené státy.

Jak také upozorňují někteří komentátoři, USA může tímto efektním přístupem paradoxně přijít o svůj vliv. Snaha o absolutní americkou nadvládu ve světě, založenou spíše na síle než na dosud prosazovaných hodnotách nebo široké spolupráci, může vést k odvrácení současných spojenců od Ameriky, posílení vztahů mezi nimi a následné obraně proti „americkému světu“.

K dosažení takové soběstačnosti je ale potřeba konat, a to co nejrychleji. Pokud se bude dění příští dekády určovat převážně silou, měli bychom na ni být dostatečně připraveni a řádně posilovat. V opačném případě skončíme na periferii cizího impéria, kde se z pohnutek hegemona budou unášet vůdci vazalských zemí.