Nechť je nám jasno: největším úspěchem této epizody nebyla samotná operace, ale
masová důvěřivost, která po ní následovala. Trump si Venezuelu
nepodmanil. Podmanil si mediální cyklus. A soudě podle udýchaných
komentářů to zvládl až trapně snadno.
Během několika hodin
analytici s vážnými tvářemi vysvětlovali, co tím Trump „ve skutečnosti
myslel“. Bylo to přece o ropě, říkali s reflexivní jistotou lidí, kteří
od konce studené války neměli jedinou původní myšlenku. Venezuela má
ropu, tudíž zásah musel být o ropě. Je to geopolitický ekvivalent
diagnózy „stres“ — šetří čas a zakrývá rozpaky.
A Trump jim
ochotně nahrál. „Ropu si necháme,“ prohlásil bez mrknutí oka v televizi,
jako by šlo o zapomenutý kabát v šatně. Americké ropné společnosti se
prý vrátí, investují desítky miliard dolarů, opraví rozpadlou
infrastrukturu a sklidí obrovské zisky. V té větě bylo všechno:
sebejistota, jednoduchost, nulový kontakt s realitou.
Protože
realita vypadá jinak. Venezuelský ropný sektor není pokladnice čekající
na otevření, ale pole min. Státní firma PDVSA je militarizovaná, potrubí
se krade, zařízení se rozpadá a právo funguje spíš jako vzpomínka.
Produkovat ropu v zemi, kde vybuchují ropovody a mění se pravidla podle
momentální nálady, není investiční příležitost, ale adrenalinový sport.
A
přesto svět poslušně předstíral, že Trump mluví o něčem reálném.
Málokdo připomněl, že návrat amerických ropných firem by vyžadoval
bezpečnostní záruky — pravděpodobně nejprve od americké armády —
politickou stabilitu na desítky let, zrušení sankcí, změnu venezuelských
zákonů, které dnes cizí firmy dusí daněmi a povinnými
joint ventures,
a nakonec i vyrovnání starých dluhů. Exxon, Repsol nebo ConocoPhillips
nezapomněly, že jim Venezuela kdysi prostě sebrala majetek. Paměť
kapitálu je dlouhá a velmi osobní.
Navíc by šlo o projekt na
desetiletí. Opravit infrastrukturu, položit nové ropovody, vybudovat
přístavy, zajistit elektřinu — to vše by stálo přes deset miliard dolarů
ročně a návratnost by se počítala v čase, kdy by Spojené státy mohly
mít klidně svého devětačtyřicátého prezidenta. Jinými slovy: žádná
seriózní firma nevsadí miliardy na slovo administrativy, která mluví
jazykem reality show.
Vstup do Venezuely by pro
ropné společnosti nebyl návratem do Eldoráda, ale sestupem do účetního
pekla. Nešlo by o miliony, ale o desítky miliard dolarů ročně,
investované do země bez funkční infrastruktury, bez právní jistoty a s
politickou budoucností, kterou nelze pojistit ani u těch nejdražších
pojišťoven. Oprava rozpadlých ropovodů, nové vrtné plošiny, přístavy,
elektrárny, bezpečnostní služby, náhrady za dříve znárodněný majetek —
to vše by se muselo zaplatit dlouho předtím, než by se objevil první
skutečný zisk. A návratnost?
V horizontu
deseti, patnácti let, tedy v čase, kdy by se vystřídalo několik
amerických prezidentů, několik venezuelských režimů a pravděpodobně i
několik verzí pravdy. Ropné firmy mohou riskovat, ale nejsou
charitativní organizace ani účastníci reality show. Bez pevných garancí,
státních záruk a změny celého právního rámce by Venezuela nebyla
investicí, ale varováním.
A Trumpův „světový
(ne)pořádek“ může trvat jen pár let, než skončí jeho funkční období nebo
než bude odvolán parlamentem, který se brzy naplní demokraty. Pak by
ropné společnosti mohly přijít o vše, co investovaly.
Ale právě v
tom spočívá kouzlo triku. Trump nepotřebuje, aby se ropa skutečně
těžila. Stačí, aby se o ní mluvilo. Stačí, aby svět uvěřil, že všechno
dává smysl. Že existuje plán. Že chaos je ve skutečnosti strategie.
Jiní
komentátoři šli ještě dál a připsali Trumpovi velkolepou strategii pro celou západní polokouli, jejímž cílem je vytlačit Čínu a Rusko z Latinské Ameriky.
To už byla velkorysost hraničící s parodií. Vyžadovalo to víru, že muž,
který má potíže číst briefingové materiály, náhle zatoužil po
vícegenerační geopolitické architektuře. Skoro by se to dalo
obdivovat: zatímco Trump blufoval, experti měli halucinace.
A tak
svět vážně přikyvoval, zatímco Trump vypnul hruď a prohlásil se za
vlastníka hlavního města, které neřídí, nehlídá ani nespravuje.
Venezuela — nepohodlně — dál patří nelegitimní Madurově vládě. Armáda
si dál vybírá strany. Moc se chová tak, jak se vždy chovala.
Média
samozřejmě vyšla vstříc. Místo aby se ptala, zda Spojené státy skutečně
„řídí“ cokoliv ve Venezuele, diskutovala, jak dlouho taková imaginární
kontrola vydrží a kolik barelů by se jednou možná mohlo vytěžit. Takhle
funguje slušné naletění. Nikdo nechce být ten, kdo řekne: „Počkejte —
tohle nedává smysl.“ Je bezpečnější analyzovat fantazii než ji odhalit.
Mezitím zůstala téměř bez povšimnutí skutečná funkce
celé podívané. Doma nepohodlné příběhy okolo Jeffrey Epsteina zmizely z
titulků. Trump znovu předvedl svůj oblíbený trik: nahradit dohled
spektáklem, vyšetřování pobouřením, realitu hlukem. Kouzelník se ukloní;
publikum se hádá o světla.
Ale skutečná pointa je tato: Trump
neoklamal svět proto, že by byl mimořádně chytrý. Oklamal ho proto, že
svět chtěl být oklamán. Analytici chtěli příběh s hloubkou. Novináři
chtěli narativ s vážností. Trump nabídl představení — a všichni ostatní
dodali význam. Jen proto, že ty zábvěry vypadaly jako z filmu s Brucem
Willisem.
Nakonec nebyla Venezuela dobyta, spravována ani
skutečně pochopena. Byla použita jako rekvizita v nekonečné zábavě zvané
americká politika. A nejpozoruhodnější na tom všem není to, že Trump
prohlásil, že ovládá zemi, kterou neřídí — ale to, že tolik
inteligentních lidí alespoň na chvíli předstíralo, že by mohl mít
pravdu.
Trik vyšel. Potlesk byl hlasitý. A někde v zákulisí čekala realita — jako vždy — trpělivě na to, až spadne opona.
Diskuse