Systémové příčiny existenciální deprivace

30. 1. 2026 / Josef Poláček

 

Zopakujme si napřed ústřední výpověď vyplývající z analýz Petra Fridricha: je to především pocit životní (sociální, osobní, kulturní aj.) deprivace, která vede k tomu že se určité segmenty (mladé) populace identifikují s maskulinně-destruktivním vystupováním představitelů motoristů. S touto tézí je možno vyslovit plný souhlas; otázka je ovšem, jaké závěry je možno z tohoto konstatování odvodit. Bezprostředně by totiž závěr musel být asi takový: No ano, například ekonomické a sociální zaostávání venkova je všeobecný fenomén v průmyslových zemích, s tím se tedy nedá nic dělat. Ani s tím že určitá část mládeže kulturně/vzdělanostně zaostává. Takže se s tímto fenoménem afinity k hnutím, jako jsou motoristé, musíme nakonec smířit.

Jinak řečeno: z tohoto pohledu takovéto postoje působí jako pouze určitá specifická odchylka, respektive úchylka. Ale - zkusme celou optiku obrátit. Zasaďme výsledky tohoto výzkumu do širších souvislostí, do širšího společensko-politického rámce.

"Totalitní" ideová hnutí (v obecném významu, tedy například i křesťanství) se k člověku staví v zásadě tímto způsobem: každý jednotlivý člověk má plnohodnotný význam pro vyšší ideu, pro celek. Ne vždy tato hnutí tomuto svému deklarovanému principu dokáží dostát v reálné praxi; pak tato totální významovost vystupuje pouze v negativní formě, totiž jako sankce a nátlak vůči jedinci, který se ocitne v rozporu s panující ideou. Nicméně - v pozadí zde stále stojí onen základní vůdčí princip, že každý jeden člověk má absolutní význam, který přesahuje jeho vlastní osobní individuální existenci.

Oproti tomu stávající liberální (tj.: buržoazní) demokracie je postavena na naprostém opaku: člověk je v ní pojímán výhradně a pouze jako autonomní, ovšem zároveň zcela izolovaný jedinec. Tato individuální autonomie napřed vystupuje v podobě (či spíše v kamufláži) velké, naprosté svobody; ale druhá stránka této údajné svobody je stav naprosté bezvýznamnosti lidského jedince, kromě jeho vlastního osobního životního okruhu. Pro ostatní členy své pospolitosti, své společnosti má tento jedinec nějaký význam prakticky pouze ve dvou případech: když někomu může přinést nějaký zisk; a když někomu může propůjčit svůj volební hlas. Tedy - všude tam kde se jedná o peníze nebo o moc.

Mimo těchto dvou oblastí je ale tento jedinec - zopakujme to ještě jednou - bez významu, bez pocitu smyslu vlastní existence. Jinak řečeno: jestliže byla v analýzách Petra Fridricha řeč o sociální, kulturní, osobní deprivaci jakožto o specifickém stavu určitého segmentu (mladé) populace, zde se staví otázka, jestli tomu není spíše naopak: totiž že za podmínek liberální/buržoazní demokracie a reálného kapitalismu člověk sám prožívá trvalý stav své existenciální deprivace, trvalý pocit ztráty smyslu vlastního bytí. A že jenom pokud si tento pocit životní prázdnoty může přehlušit materiálním úspěchem, postupem na kariérním a statusovém žebříčku, jenom potud si ho může vytěsnit do hlubin svého nevědomí. Ale kdykoli se tento mechanismus vytěsňování ideálního materiálním nějakým způsobem zasekne (tj. především v dobách ekonomických, ale i jiných krizí), pak se onen skrytý pocit této existenciální deprivace aktivuje, a hledá si cesty svého ventilování. A pokud zde není k mání nějaká pozitivní forma jeho saturace, pak prakticky nezbývá nic jiného nežli příklon k destruktivním, násilnickým postojům, kde je alespoň možno bezprostředně vybít nahromaděné vnitřní napětí.

Vidíme tedy, že to co se napřed zdálo pouze specifickým fenoménem u určitých částí mladé generace, to se z tohoto druhého pohledu naopak ukazuje být projevem, symptomem mnohem hlubší, globální systémové a hodnotové krize současné liberálně-buržoazní civilizace.