Kdo prohrává na Ukrajině?

19. 2. 2026 / Josef Poláček

Důvody, proč F. Golgo napsal tento článek, jsou zjevné: bylo zapotřebí vyvrátit tvrzení defétistů a "mirotvůrců", že prý Ukrajina je vojensky poražena, a že tedy jediným "rozumným" počinem by bylo smířit se s územními nároky Ruska. Kritika respektive odmítnutí takovéhoto defétismu je ovšem zcela v pořádku; nicméně bylo by přece jenom zapotřebí i v takovémto odůvodněném případě poněkud šetřit s nadměrným optimismem.

Ano, je možno s oprávněním konstatovat, že v konečném efektu Rusko už dnes válku prohrálo. Že by si dokázalo podrobit celou Ukrajinu, to se zdá být za daného stavu věcí krajně nepravděpodobné. A i kdyby tedy definitivně anektovalo celou donbasko-doněckou oblast, a kdyby se tedy poválečné hranice ustanovily zde, pak pro Rusko bude výsledek války takový:

- Namísto "přátelské" Ukrajiny (tj. Ukrajiny plně podřízené velmocenským zájmům Ruska) zde zůstane Ukrajina, která si po celé generace ve své duši ponese hluboce usazenou nenávist vůči ruskému agresoru. Navíc tato Ukrajina po válce od základu přebuduje a zmodernizuje svou armádu, dokončí její restrukturalizaci na standardy NATO. A i když - možná - ona sama do NATO nevstoupí, respektive do něj nebude přijata, Rusko zde už natrvalo bude mít u svých hranic plně vyzbrojenou, akceschopnou znepřátelenou vojenskou sílu. Tedy přesný opak toho, čeho chtělo svou agresí dosáhnout.

- Za druhé, jestliže Rusko svou agresi vůči Ukrajině odůvodňovalo "rozšiřováním NATO na východ", k ruským hranicím, pak dosáhlo pouze toho že i tradičně neutrální severské státy - Finsko a Švédsko - do NATO vstoupily. Takže Rusko nyní má vojenské útvary NATO prakticky na celé své západní, severozápadní a (spolu s Tureckem) i jihozápadní hranici. Z tohoto hlediska tedy toto válečné dobrodružství Ruska už teď skončilo totální geostrategickou porážkou.

A navíc - jestliže doposud byla situace taková, že v případě válečného konfliktu by Rusko stálo proti silným Spojeným státům a slabé Evropě, pak v budoucnu by stálo proti silné Evropě, a zřejmě i silným Spojeným státům (uvědomme si že izolacionistický Trump za pár let zmizí ze scény, a budoucí americká administrativa bude zřejmě tak či onak opět hledat obnovení partnerství s Evropou). 

- Z hlediska geopolitického se tedy Rusko na dlouhou dobu ocitne v totální izolaci. V Evropě mu už (kromě reakcionářů typu Orbána a Fica) nebude věřit vůbec nikdo; a směrem na východ je jenom Kanada a Spojené státy. Takže jako strategický partner mu zůstane už jenom totalitní Čína - totiž tak dlouho nežli i v ní časem dojde k demokratické revoluci. Všechno sečteno dohromady, Rusko si svým válečným dobrodružstvím samo vykopalo strategický, geopolitický, ekonomický i kulturní hrob - na dlouhá léta, a dost možná na celé generace.

----------------------------------------------------

Nicméně co se týče aktuálního poměru vojenských sil, tady bohužel situace není tak zcela optimistická, jak ji nastínil F. Golgo. Ano, Ukrajina se naučila válčit - jenže to samé platí i o Rusku. I Rusové se naučili - a to velmi rychle - účinně používat nové technologie, především drony. A Rusko má stále k dispozici nesrovnatelně vyšší vojenské produkční kapacity. Může tedy vyrábět několikanásobek dronů (i jiných zbraní) nežli Ukrajina. 

Aktuální otázkou je, jak se na efektivitě operací ruských frontových jednotek dlouhodobě projeví nedávné vypnutí jejich přístupu ke komunikačnímu systému Starlink. Bezprostředně je to pro ně zjevně velmi těžká rána (kterou už Ukrajinci využili k účinným protiútokům); velmi mnoho záleží na tom zda se Rusům přece jenom podaří vytvořit si nějakou náhradu.

Další neznámou je, jak dlouho Rusko ještě vydrží ekonomicky. Ukrajina je finančně alimentovaná Západem, což je pro ni obrovský bonus. Rusko se dlouhou dobu mohlo držet nad vodou prodejem své ropy a zemního plynu; ale to se v důsledku sankcí nyní zřejmě podařilo účinně omezit. Nelze zcela vyloučit, že v už relativně dohledné době Rusko dosáhne hranice svých možností, a její ekonomika (respektive její finanční systém) se zhroutí. Což by ho pak donutilo k významným teritoriálním i politickým ústupkům.

Ovšem - na straně druhé stálým kritickým bodem ukrajinské obrany je především nedostatek vojáků na bojišti. A zde je nutno zcela otevřeně říci: jednání ukrajinského vedení v tomto ohledu je natolik protismyslné, že je až přímo sabotáží. Zatímco na frontě jsou i celé kilometrové úseky které ukrajinská strana vůbec nemůže pokrýt svými obránci, pak celé milióny mladých mužů se mohou zcela legálně vyhýbat účasti na obraně vlasti, protože ukrajinský parlament soustavně blokuje snížení věkové hranice pro odvody! Navíc nedávno bylo těmto mladým mužům dokonce povoleno opustit zemi - což znamená že jsou pro obranu země prakticky definitivně ztraceni.

Navíc je na Ukrajině stále ještě přítomna obrovská korupce, jak obecně v sektoru obrany, tak jmenovitě v záležitosti odvodů. Až jednoho dne skončí válka - ať už tak či onak - a až tedy bude možno otevřeně mluvit o tom co se dělo v době války, lze očekávat že dojde k velkému, a velmi dramatickému národnímu zúčtování. A že z mnohých dnešních hrdinů (to jest: politických vůdců) se velmi rychle stanou ne-li přímo vyvrhelové, pak přinejmenším velmi trapné figurky. Pro jejich diletantismus, a mnohdy pro přímou zkorumpovanost.

Nemá smysl si to zastírat: po válce bude ukrajinská společnost hluboce rozpolcená na ty, kteří statečně bojovali za svou zem, a na ty kteří se této službě vlasti vyhýbali, případně ji vysloveně sabotovali. Lze jen doufat, že toto poválečné zúčtování bude pro ukrajinskou společnost ozdravnou katarzí, která ji definitivně posune k životním standardům západní civilizace. 

A Rusko? Tomu by bylo možno ze všeho nejspíše přát nejvyšší možnou porážku - neboť jedině to by ruskou společnost přinutilo projít tou samou očistnou katarzí. Protože jinak Rusko po řadu generací zůstane politicky izolovaným, ekonomicky i kulturně zaostalým útvarem, který se po vyčerpání svých přírodních zdrojů bude stále více propadat do bažin svých nenaplněných velmocenských choutek a fantasmagorií.