Geniální český hudebník a pedagog Pavel Klikar v síti nefunkčního sociálního systému
20. 2. 2026 / Pavel Veleman
čas čtení
11 minut
Pavel Klikar ( Foto Zuzana Boenisch)
„Kafkův Proces je nejdokonalejším vyjádřením moderní úzkosti“
(Albert Camus)
Pavel Klikar (26. ledna 1954 - 14. února 2026)
O sociálním systému panuje
stále v českém prostředí představa, že „slušný“, pracovitý člověk se nemůže
ocitnout v situaci, kdy bloudí sociálními odbory, úřady práce, Českou
správou sociálního zabezpečení, aby se večer vracel zcela vyčerpán pochůzkami
bez sebemenšího kladného výsledku stejně jako zeměměřič K v „Kafkově
Zámku“, hledající cestu ke „Klammovi …“
“Klammem“ se tak symbolicky
stává celý systém české sociální politiky, který není nastaven k faktické
pomoci, nýbrž k disciplinaci, byrokratizaci a výslednému sražení klientů a
klientek do totální bezmoci, kdy již zcela vyčerpáni končí metaforicky jako
postava, tentokrát z Kafkova Procesu, muže sedícího před špatnými dveřmi a
počítajícího blechy v dveřníkově kožichu.
Tuším, že to byl tak rok 2020,
kdy se mi ozvala do telefonu skvělá kolegyně (vedoucí tzv. hmotné nouze) Úřadu
práce na Praze 10, kde jsme společně vytvořili takovou „pátou kolonu systému“ s
několika podobně smýšlejícími lidmi jsme se snažili vykonávat humanistickou,
multidisciplinární, antidisciplinační sociální práci:
„Pavle, určitě znáš
„Synkopák“. Teď tady byl vlastně zakladatel tohoto tělesa, Pavel Klikar, je
úplně vyřízený, posílají ho od čerta k ďáblu a já vím, že ho sice nemáš
v terénu, ale myslím, že jsi jediný, který jsi schopen s ním jednat.“
„Iveto, jasně že ho znám,
pošli ho za mnou, ale ani slovo před velkým Pavlem (vedoucí sociálního odboru),
on by mi to s chutí zakázal, znáš ho, on striktně vyžaduje byrokratický
servis, naší dvojici nesnáší, jelikož je ze všeho „podělanej“ a zná naše
metody… A terénem by spadnul pod Libora, a to by byl jeho konec, ten by se na
něm vyřádil tou svojí důležitostí… Tady se to opravdu bude muset dělat moc
citlivě. „No, právě,“ řekla Iveta, „naše dvojka opět zasahuje, že?“ „Bůh
s námi“, odvětil jsem.
A tak jsem se seznámil osobně
s naprosto geniálním hudebníkem, se kterým jsem pak více
než rok brázdil pražské instituce, snažil se ho jaksi alespoň trochu dostat
k reálnému vnímání situace, leč stejně jsme nakonec skončili u jeho
krásných přednášek o hudbě, vzpomínek a příklonu k až buddhistické
filosofii…
A také u obrovské nechuti ke
všemu konzumnímu, komerčnímu balastu, který podle jeho názoru zničil
naše duše natolik, že jsme se stali „závisláky“ na mocenském, vědomém
zaplevelení našich mozků a duší zlými, agresivními, hnusnými zvuky, mnohdy
se tomu říká hudba, jak mi ironicky sdělil, a tento ďábelský stroj v rukou
všech politických zločinců, probouzí v posluchačích obrovskou duševní
depresi, hraničící s mučením. Je to podobné drogové závislosti, která se
nakonec zhmotní v živočišné agresi jedinců, kteří jsou tak ovladatelní
v boji jeden proti druhému.
Na druhou stranu mi ukazoval
možný svět opravdu pro něj čisté, duchovně pozitivní hudby (nejen jazzovou a
taneční hudbu 20. let, ale zejména hudbu barokní (Musica Antiqua Praha) a
v tašce měl vedle kousku namazaného chleba neustálý štos CD, kterými „uplácel“
všechny jeho osobou vyjevené úředníky, lékaře, advokáty, realitní makléře,
kteří se většinou na něj dívali tak trochu jako na blázna…Úděl všech géniů.
O svých finančních problémech
opravdu nechtěl mluvit, bylo mu to trapné, ale postupem času jsem zjistil, že
situace nabývá hrozivých rozměrů. Neměl tzv. započteno 35 let k nároku na sociální dávky, bylo strašně těžké vůbec shánět jakékoli dokumenty, nemůžete u těchto
introvertních lidí vletět do bytu a začít se jim přehrabovat ve všech
dokumentech (i když, znal jsem i takové)…Česká zpráva sociálního zabezpečení
vám v tomto příliš nepomůže, vyjede vám papír, co schází a nazdar, konec…
A tak tento hudební mág, jehož
souborem prošla například paní Magdalena Kožená a snad každý, kdo v české vážné hudbě něco znamená, dostával 3250,- Kč životního minima. Jen díky
spolupráci naší „antisystémové dvojky“, jsme se společně snažili ten
„ďábelský stroj jménem OK systém“ krmit údaji tak, aby alespoň schválil
to minimum peněz, neobtěžovat Pavla Klikara kontrolními sociálními šetřeními a
co nejvíce prodlužovat lhůty, kdy se musí dostavit na úřad a sedět
v naprosto toxickém prostředí zmaru, zoufalství, agresivity klientů hmotné
nouze, což tento citlivý, somnambulní, jemný člověk tak těžce zvládal: „Nikdy
jsem, pane Pavle, netušil, jaké peklo prožívají lidé s malými dětmi, ten
hnusný, nedůstojný kout úřadu práce hlídaný Městskou policií a v tom vidět
ty malé děti pobíhat, nezlobte se na mě, to je jak v Dantově Pekle…
Já to
nemohu vidět, taková necitelnost, já se z toho psychicky dostávám několik
dnů. To si lidé, jako třeba můj vzácný přítel Ondřej Havelka vůbec neumí
představit, co se tady děje…
Kdybyste viděl, pane Velemane, všude kolem mě
takových zbytečných peněz všech těch snobských nadací, maloměšťáků, kteří se
natřásají v Rudolfinu…
Ale zpátky k těm hudebním sponzorům…Peníze
tečou tam, kde vůbec nemusí být a tady stojí úřední bachařka s policajtem
nad dítětem v kočárku a plačící matce odmítá přiznat tisíc korun. Říkal
jsem paní Ivetě, aby jí to dala z toho mého příspěvku, já nějak přežiji…
Zde jsem si uvědomil, nejen
jak hodný a až světsky čistý – dokáže tento muž být, ale i o té strašné izolaci
tzv. kulturních elit.
Pavel Klikar je měl rád (vždyť
to byl celý jeho život), ale možná tím prožitkem, kterým procházel poprvé v
životě, zde střídal určité radostné vzpomínky s pro mě pochopitelnou
zatrpklostí.
Záleželo, jaký měl den: „Víte, oni mají pocit, jak mi strašně
pomáhají, když mi nechají zastrčenou pětitisícovku v knížce, mně je to
pochopitelně strašně trapné a jsem za to jim vděčen, jen nevím, jestli si tak
trochu nečistí špatné svědomí. Mezi námi, oni chtěli hlavně ty prachy a tak
skočili do určité komerce, kam bych já nikdy nešel a mně vlastně ukradli
soubor, každý mě využil, když potřeboval a trádá za kariérou (hlavně, že mají
plné kalendáře všech možných ptákovin)….To samé je v bývalé Musice Antiqua
Praha, každý využije můj dlouholetý výzkum, má to bez práce a já z toho
nemám zase nic…Ale tak to tady chodí.“
Ano, i toto byl Pavel Klikar.
A ač jsme s Ivetou
dělali, co chtěli, cítili jsme, že ten tak lehce zneužitelný Pavel Klikar se
postupně může stát obětí exekuční, neřízené mafie, která zde desítky let řádí a
jeho takřka jediný majetek (privatizovaný byt), se může kvůli bagatelním dluhům,
které v této situaci je tak lehké mít, stát jejich kořistí. A pan Klikar pochopitelně měl
problémy s daňovým přiznáním dlouhá léta a s následnými letitými dluhy na
zdravotním pojištění nebo na elektřině, možná ho i chytili občas
v tramvaji, když v jeho hlavě zněl Alessandro Grandi. Což se těžko
vysvětluje revizorovi a vše nekončí v konečné pokutě třeba 1000- Kč, ale
geniální hudebník může přijít o byt a skončit na ubytovně….
Nechtěl jsem ho strašit touto
možnou variantou, ale cítil jsem, že dravci advokátní a inkasní společnosti
Sokol, sídlící v Sokolské ulici, již nalétávají a já s paní Ivetou
nejsme schopni ani za cenu všech možných triků a kouzel, systém řízené likvidace
zastavit….V určité chvíli český sociální (ne)systém pohltí prostě každého….
Zbývala jediná možnost, najít
v širším sociálním okolí někoho opravdu důvěryhodného, kdo má nějaký
vztah k Pavlu Klikarovi a finančně ho zachrání….Zde musíte jak na
laboratorních vahách skutečně nenápadně zjišťovat možné kontakty, vazby, které
vám dají další kontakty a vazby a přitom nějak neohrozit klienta, jeho důvěru
k vám, nestresovat ho, v určité chvíli vzít zodpovědnost na sebe,
žádné metody, postupy, metodické sdělení vám nejsou nic platné, zůstává
pochopení a poznání až spíše přátelského vztahu s klientem, mít
kritické myšlení o systému a vědět, že většina úředních doporučení je jen
ztráta času, který tak teď potřebujete a hledat, hledat….
A zde se paní
Ivetě podařilo narazit na spolužačku ze střední školy, která Pavla Klikara
opravdu znala, vážila si ho a znala jeho obrovskou nepraktičnost. Nadto byla
ještě advokátka. Stačilo několik setkání, telefonátů, nachystání Pavla Klikara
na tuto vazbu a zázrak se podařil – Pavel Klikar mohl dožít v bytě, který
byl pro něj celý vesmírný svět…
Pochopitelně musela investovat
do zaplacení všech dluhů, jako advokátce si k ní zuřiví sokolové zase
tolik nedovolili a časem jsem společně s Ivetou již vlastně neměli
klienta, ale přítele na povídání o hudbě…
Tak lehké by to bylo, kdyby
byl systém trochu sociálně citlivě nastaven. Dnes jsme již já i Iveta odhaleni
jako pátá kolona úřadu práce a sociálního odboru vlastně vyhozeni. Plnění
disciplinační úlohy sociální práce opravdu nikdy nebude naše cesta, nepatříme
do tohoto klamu a sebeklamu té marketingové dobroty pomoci třeba pana radního
Davida a Veroniky, která jen zastírá reálnou tvrdou až brutální cestu často
vedoucí k zničení jedinců…
Pavel Klikar již má klid, moc
mu ho přeji. Nějaký hudební kritik v nekrologu napsal, že Pavel Klikar
zmizel v posledních deseti letech z očí hudební veřejnosti. Myslím,
že zmizel právě salonnímu publiku a vlastně s určitou úzkostí, ale i
zaujetím se potkal s lidmi, které jeho sociální bublina míjí. Při svých
rozhovorech s ním jsem měl pocit, že toto setkání se skutečnou propastí
sociální každodennosti, by dokázal zúročit ve své tvorbě, kdyby měl ještě
tvůrčí sílu a hlavně čas…
Někdy vám sociální práce
nadělí možnost setkání, které se v jiných oborech nepoštěstí. Jde o to,
umět ji využít k oboustrannému prospěchu…
Odpočívejte v klidu, pane
Pavle.
354
Diskuse