Dvě stě padesát let USA jako příležitost ohlédnout se za vládou prezidenta Lyndona B. Johnsona – druhá část

16. 8. 2026 / Boris Cvek

 

Volby v roce 1966 vrátily do hry republikány, kteří Johnsonovu agendu vykládali v souvislosti s černošskými nepokoji jako selhání. Kladli důraz na pořádek. Na základě odporu k politice tzv. Velké společnosti, kam patřily zákony v oblasti dostupného zdravotnictví, boje proti chudobě, boje proti rasové diskriminaci, se vytváří v USA nový typ pravice, jejímž triumfem je Reaganova éra (Nixon byl naopak kompromisní kandidát mezi konzervativci a centristy). Musí se ovšem říci, že velká část z toho, co Johnson prosadil, nebyla Reaganem zrušena. Spojené státy jsou dodnes velkou společností a zřejmě ještě mnohem více než za Johnsona, aspoň zatím.

Po druhé světové válce nebyla ani republikánská, ani demokratická strana vyloženě liberální nebo konzervativní. Prezident Eisenhower byl centrista a u demokratů byla mocná jižanská lobby. Neznamená to, že by tato jižanská lobby zastávala třeba malý stát, naopak státní investice a dotace zajišťující upevnění bělošské nadvlády byly vítány. Po válce bylo tedy třeba na pravici zjistit, kdo je vlastně konzervativní, jakou alianci a v jaké straně by tito lidé mohli vytvořit, aby se dostali k politické moci. V zásadě vznikl mix několika důrazů: libertariánství, antikomunismus, náboženský konzervatismus. Segregace už z této skládačky spíše vypadla.

Pokud jste byli umírnění konzervativci, považovali jste Trumana a Eisenhowera za slabé prezidenty, kteří oslabili USA ve prospěch SSSR – pokud jste byli tvrdí konzervativci, považovali jste oba prezidenty za agenty Moskvy. Samozřejmě k těžkému rození se konzervativní politiky patřil také děsivý mccarthismus. Vzpoura v republikánské straně proti centristům, jakým byl Eisenhower, vedla ke kandidatuře ultrakonzervativce Goldwatera, to se ale právě v roce 1964 ukázalo slepou cestou.

“These battles over domestic communism, labor unions, and Black civil rights explain why the Cold War conservative movement was not committed to either the Republican or Democratic Party. The parties were ideologically scrambled as well: white Southern Democrats might support segregation and oppose labor union, while also advocating federal spending that helped their white constituents. Conservative Republicans could oppose federal programs and economic regulation, while also chafing at the kind of social regulation – segregation laws, birth control restrictions, mandatory school prayer – that some in the movement demanded. (…) Elected to the Senate in 1952, Goldwater blended libertarianism and contrarianism in a way that appealed to activists in the Cold War conservative movement. His strong opposition to labor unions and unflinching rejection of even the most popular New Deal programs convinced many on the right that he was a true believer.”

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove: LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 74.

Na jedné straně už Goldwater dobře věděl, že konzervativci musejí oslovit běžného Američana, postavit jej proti liberálnímu projektu a získat pro projekt vlastní. Goldwater, jak se mezi mnoha vlivnými konzervativci (lidé kolem časopisu National Review) věřilo, selhal především proto, že byl spojován s extrémní pravicí (typicky Birch Society). Pokus odříznout se od ní nebyl snadný. Kandidátem rasistického populismu (ovšem bez podpory Birch society, protože ta chtěla malý stát) se později stal alabamský guvernér, demokrat, který kandidoval v roce 1968 jako nezávislý a který kombinoval rasismus s rozsáhlými státními dotacemi.

Silný stát ale museli občas vytáhnout i noví konzervativci, totiž když šlo o zdůrazňování zákonnosti a pořádku tváří v tvář různým nepokojům, které vykládali jako důsledek Johnsonova projektu Velké společnosti. Odbory, sociální programy, to vše bylo vybarvováno jako zlo, podporované federální vládou. Jednotlivec jako údajný základ americké společnosti byl znesvobodněn kolektivem práce, rasy, třídy.

Kde ale najít něco, co by lidi lákalo pozitivně? Bylo zapotřebí spojit konzervatismus a populismus, což se dokonale podařilo Reaganovi. Reagan se v úspěšné volební kampani, která jej vynesla do křesla kalifornského guvernéra, vydával za toho, kdo bojuje za obyčejné lidi, kdo je ochrání proti džungli a davu (tj. proti protestům, studentským nepokojům a divným lidem), kdo jim sníží daně, kdo bude podporovat jejich podnikatelského ducha. To spojil s útokem na intelektuální elity a univerzity: kdo ostatně připravoval ty rozsáhlé federální programy? Přece experti a intelektuálové. Zároveň proti Goldwaterovi byl umírněný a pragmatický a snažil se působit nikoli ideologicky, ale laskavě a smířlivě.

Trump nasedá na podobné ekonomické a společenské problémy i na podobný vehikl populismu, ale výrazně zradikalizovaný, upadlý a primitivní. Ostatně oběma pomohla inflace a deindustrializace (Reaganovi v roce 1980). Reagan byl v každém případě vrcholem nového typu konzervatismu, který měl obrovský úspěch.

“The Johnson administration also helped reorient the conservative movement because of the role it played in changing material and social conditions in the United States. Inflation began creeping up during the Johnson years, only to spike during the 1970s, feeding an anti-tax movement based in California that quickly spread across the country. Deindustrialization worsened the downward trend in unionization, eroding the institutional connections between the white working class and the Democratic Party at the same moment that the right was perfecting coded racial appeals to attract those same voters. The US population became far more diverse as immigrants from the Global South gained new opportunities to relocate to the US under Johnson's immigration reforms, population changes that fueled the new nativism of the 1990s and enabled conservatives to bring immigration into their suite of racist politics. And the 1964 Civil Rights Act, which had played an enormous role in beginning to dismantle Jim Crow discrimination, also created new protections for women, who in the decades that followed took advantage of new economic, educational, and reproductive opportunities to assert autonomy over their lives. Conservatives were able to take advantage of those changes in the last third of the twentieth century precisely because they had adapted their ideology and rhetoric to counter Lyndon Johnson and the Great Society. His 1964 victory forced them to reconsider their commitment to minoritarian politics and begin to incorporate populism into the movement. While that made the American right less coherent, it also made it far more politically agile. The movement that began the Johnson era by losing in a devastating electoral landslide learned enough from that defeat to serve up some of the most impressive landslide victories in modern history in the years that followed.”

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove (eds.): LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 93.

Johnsona a Martina Luthera Kinga spojovalo to, že byli z jihu Spojených států (Texas a Georgie) i potřeba reagovat na vraždu prezidenta Kennedyho prosazením jeho zákona o lidských právech. Johnson v době, kdy se poprvé potkal s Kingem, tj. na začátku prosince 1963, byl již pod vlivem různých osobních zkušeností obrácen od samozřejmého rasismu svého mládí k prosazování faktického zrovnoprávnění černochů. Dokázal o tom mluvit tak přesvědčivě, že to hnalo slzy do očí dokonce i Kingovi. Bylo ale jasné, že Johnson je mnohem více oportunista než idealista.

Navíc od začátku oba chápali boj za lidská práva velmi rozdílně: Johnsonovi fakticky záleželo více na formální rovnosti, King zase kladl důraz na skutečně levicovou agendu, tj. právo na práci a dobrý život. Ačkoli společně prosadili opravdu zásadní legislativní změny ve prospěch základních lidských a občanských práv, už v této době spolupráce vnímali jinak různé násilné protesty černošské komunity proti útlaku. Na druhou stranu hvězdná chvíle prezidenta Johnsona přišla, když reagoval na krvavé potlačení černošských protestů, tzv. Bloody Sunday, 7. března 1965: v projevu, který pronesl k celému národu přes televizní vysílání z Kongresu, Johnson odmítl segregaci, spojil boj černochů za lidská práva se samotnou americkou revolucí na začátku vzniku USA a udělal z tohoto boje ústřední téma pro celou americkou společnost a její budoucnost.

Konečnou, nenapravitelnou roztržku mezi ně vnesla válka ve Vietnamu. King se postavil jednoznačně proti ní, mluvil o tom, že proto nejsou peníze na sociální programy, že Spojené státy jsou nyní nejvíce násilným státem na světě, že černoch a běloch sobě rovni mohou vraždit ve Vietnamu, ale doma, v USA, žijí velmi nerovně atd. Johnson dával více na šéfa FBI, který dlouhodobě považoval Kinga za komunistického agenta, hlavně ale považoval Kingův postoj k válce za osobní zradu. Nicméně hned poté, kdy byl King zavražděn, se k němu prezident Johnson veřejně přihlásil vyhlášením dne národního smutku a donucením Kongresu ke schválení zákona zakazujícího rasovou diskriminaci při prodeji a pronájmu nemovitostí.

“He then went further. “There is only the struggle for human rights,” observed LBJ, challenging those who viewed Black citizenship and dignity as regional or sectional issues. “The real hero of this struggle is the American Negro,” he declared… The speech proved to be Johnson's finest as president. It centered on the struggle for Black freedom as a core expression of American democracy. He challenged Americans to face their long history of racial injustice and praised Black folk as the avatars of a new American founding that promised to enrich the lives of all. (…) The president spoke of his plans to present a robust voting rights bill. “But even if we pass the bill,” he conceded, “the battle will not be over.” Selma was a metaphor for the grandeur and travails of American democracy. In his speech, Johnson came closer than ever to baring his soul on race matters, as a Southerner, a politician, and human a being who understood “how agonizing racial feelings are.” He then pivoted to the boomerang effect of white supremacy on the health of the nation's democracy. “How many white children have gone uneducated, how many white families have lived in stark poverty, how many white lives have been scarred by fear, because we have wasted our energy and our substance to maintain the barriers of hatred and fear?” (…) “This great, rich, restless country can offer opportunity and education and hope to all,” Johnson promised. He extolled Black Americans' “faith in American democracy“ as an example to the nation as a whole. (…) Johnson culminated his speech by embracing the unofficial anthem of the civil rights struggle: “We shall overcome.””

Mark Atwood Lwawrence & Mark K. Updegrove (eds.): LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 103-104

 

Za prezidenta Reagana se narození Kinga stalo ve Spojených státech státním svátkem. Šlo spíše o pokus proměnit jeho radikální agendu ve vzpomínání na něj. Vzájemná spolupráce Johnsona a Kinga byla rozhodující pro změnu americké společnosti po druhé světové válce. Johnson měl blízko spíše k Latinoameričanům, protože už jako velmi mladý učil v zanedbané, rasismem prolezlé díře na mexických hranicích mladé lidi mexického původu. Voličský potenciál této komunity byl dlouho nicotný, ale už v době vlády prezidenta Kennedyho existovalo v jižních státech hnutí těchto voličů, kteří aktivně podporovali jeho druhou kandidaturu. To se pak přeneslo na Johnsona, jenž dostal naprostou většinu jejich hlasů.

Na druhé straně agenda lidských práv, jak ji Johnson prosazoval, byla spojena téměř výlučně s černochy a hispánci se cítili odstrčeni. Toho se snažili využít republikáni spolu s apelem na antikomunismus. Ostatně v jižanských státech probíhala velká proměna. Texas, který byl baštou Johnsonova vlivu, se měl stát už prakticky navždy republikánský, naopak Kalifornie demokratická. K hispáncům se hlásili později i Reagan a Bushové.

“As many historians, including those with essays in this volume, have demonstrated, Johnson's first full term in office saw a bonanza of domestic programs and legislative accomplishments: War on Poverty programs, the Civil Rights Act of 1964, the Voting Rights Act of 1965, and Medicare and Medicaid, among others. He benefited mightily from Democratic majorities in both chambers of Congress. Most of his efforts helped Latinos just as they helped other groups of US citizens. All Johnson's civil rights initiatives had widespread support among Mexican Americans. The leaders of civil rights and advocacy groups… had great hopes that Title VII of the Civil Rights Act, which prohibited “employment discrimination based on race, color. Religion, sex and national origin” … would increase the representation of Mexican Americans and other Latinos in federal jobs. The prohibition against sex and gender discrimination also gave Mexican American women hope that Title VII would help them combat … “double discrimination on the job”, as both women and Mexican Americans. Mexican Americans criticized Johnson's signature Civil Rights Act, though, on the ground that it aimed to ameliorate discrimination against African American more than discrimination against Mexican Americans. Their criticism of the Civil Rights Act was echoed in the larger criticism that some Latinos had of the Democratic Party in general: that Democrats cared more about African Americans than Mexican Americans. Hispanic Republicans and the Republican Party, deeply concerned about the fact that African Americans were leaving GOP, used this idea to recruit Latinos away from the Democratic Party, by telling them that the Democratic Party was for African Americans while the Republican Party was for them.”

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove (eds.): LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 130.

Republikáni původně zastávají migraci, a to kvůli podnikatelům, kteří potřebují levnou práci, tento postoj podpořili jako lidskoprávní agendu i demokraté s odbory. Výsledkem byly paradoxně i stropy na migraci z Latinské Ameriky, což ale vedlo jen k větší ilegální migraci, a větší legální imigraci lidí z Asie a jižní Evropy. Měnily se taky vztahy s Mexikem: obě země se navzájem potřebovaly, USA Mexiko zejména z důvodu studené války, Mexiko USA z důvodu uplatnění svých pracovníků. Vztahy USA-Mexiko se zlepšovaly už od dob prezidenta Roosevelta. Je třeba mít na mysli, že Spojené státy vedly v polovině 19. století s Mexikem válku a zabraly velkou část jeho území, asi polovinu. V rámci studené války zase dělaly poměrně agresivní politiku v Latinské Americe a potřebovaly Mexiko na své straně.

Pokud jde o vztah prezidenta Johnsona přímo k hispánskému obyvatelstvu, na jedné straně se k nim hlásil, na druhé straně podobně jako u černochů neměl důvěru radikálních a výrazně levicových hnutí. Jeho dědictví lze vidět dvěma stejně platnými optikami, které si navzájem protiřečí: 1. cynický, instrumentální vztah k hispáncům, jimiž ve skutečnosti pohrdal, ale potřeboval jejich hlasy, 2. skutečný zájem a angažovanost za zlepšení jejich postavení s rozsáhlými sociálními programy a podporou jejich zaměstnanosti ve vládních agenturách atd.

Mexiku se podařilo na severní hranici s USA výrazně zlepšit sociální a ekonomickou situaci pomocí podpory západních továren, které platily velmi nízké daně a měly nízké náklady na práci a nemusely dodržovat už tehdy platné ekologické standardy. Tak nějak začala deindustrializace Spojených států.

“For US-owned, Chinese, or European companies that produced cars, electronics, and other goods, the benefit of the maquiladoras lay in access to Mexican laborers who worked for less than the workers in their own countries. The factories paid for labor and material, which they could import into Mexico duty-free, and paid taxes only on the profits they earned. (…) Over time, the arrangement would have grave social and political consequences in the United States, because the establishment of maquiladoras was tied to the deindustrialization of US regions like the Upper Midwest, complaints that the US companies were killing jobs in the United States and sending them abroad, and the idea that Mexican workers were stealing jobs from US citizens. For Mexico, meanwhile, the maquiladoras led to a dramatic social and economic transformation of the border region. Jobs in the maquiladoras, even if they paid less than jobs in the United States, paid higher wages than jobs in the southern and central Mexico. As a result, millions of Mexicans migrated to near-northern cities… In a region that economic planners had long seen as devoid of natural resources, industrialization held out the promise of modernization. The modernization of the borderlands in this way certainly had a cost – labor exploitation, sexual violence, among other problems – but the government of Mexico and the United States mainly saw the upside.”

Mark Atwood Lawrence & Matk K. Updegrove (eds.): LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 138.

Johnsonova „válka proti chudobě“ má svůj specifický historický kontext. Ještě před druhou světovou válkou se mezi levičáky v USA vážně uvažovalo o tom, že kapitalismus bude muset být regulován znárodňováním a plánováním, aby se zabránilo vysoké nezaměstnanosti. Po válce přišla nečekaná prosperita a nalevo převážil názor, že bude stačit zajistit, aby si chudí mohli ukrojit větší kus ze stále se zvětšujícího koláče.

Když byl zavražděn Kennedy, očekávalo se, že Johnson otočí kormidlem vpravo. Stal se ovšem pravý opak. Oproti Kennedymu to byl právě Johnson, kdo se rozhodl spustit nákladné a rozsáhlé sociální programy. Šlo o to dostat chudé lidi, lidi na okraji, ke kvalitnímu vzdělání, bydlení, stravě, zdravotní péči. Důraz byl položen na kvalitativní měřítka, tedy na vzdělávání, bydlení atd., místo redistribuce bohatství. Nedařilo se ale pořádně ani to zbavit chudé americké děti potkanů. O podporu deratizace se strhla nechutná bitva v Kongresu ze strany konzervativců.

Další problém byla vůbec myšlenka války proti chudobě, protože, jak správně konstatoval Reagan, chudobu se vymýtit nepodařilo. Reagan šel ještě dál: programy války proti chudobě udělaly lidi závislými na státní pomoci. A měl částečně pravdu. Stejně měli částečně pravdu kritici zleva, kteří odmítali naivní předpoklady Johnsonovy vlády, jak snadné je dostat lidi z chudoby. Například pokud jde o podporu chudých dětí, žádné skvělé výsledky dosaženy nebyly. Chudé rodiny s dětmi žijí v začarovaném kruhu: není pro ně bydlení, není pro ně vzdělání, není pro ně práce, a – pokud jde o Afroameričany – jejich bílí sousedé, taky chudí, si myslí, že si život v ghettech sami vybrali. Odtud také pramenil konec politické podpory války proti chudobě: jednak to byla válka ve Vietnamu, která brala prostředky i důvěru, jednak to bylo rostoucí přesvědčení bílých chudých, že Johnsonova vláda příliš podporuje černochy a ohrožuje tím pokojný život bělochů.

Všeobecné zdravotní pojištění se za Johnsonovy éry nepodařilo prosadit i proto, že zaměstnancům rostly výrazně benefity od firem včetně komerčního pojištění. To se brzy mělo změnit. Dnes tuto federální podporu čerpá 45 procent populace v USA. Podpora dostupnosti jídla v roce 1965 zahrnovala půl milionu lidí, v roce 2020 to bylo 40 milionů. Do podpory post-sekundárního vzdělání šlo v roce 1963 1,64 miliardy dolarů, v roce 2010 169 miliard dolarů, z velké části na podporu střední třídy. V celkové bilanci válka proti chudobě – jejíž programy do jisté míry přežily i republikánské vlády – vedla k celkové redukci chudoby o 26 procent mezi lety 1960 a 2010, nejvíce do roku 1980 (do nástupu Reagana).

Politika Johnsonovy vlády podporovat chudé, aby se bili za svá práva, dokonce k tomu byli učeni a naváděni, vedla k tomu, že starostové, včetně těch demokratických, byli naštvaní. Jeden z nich si stěžoval, že musejí čelit třídní válce přesně v duchu Karla Marxe.

“LBJ's domestic programs assumed that economic output and wages would continue to grow in perpetuity; they were not designed to combat trends that neither the president nor his staff anticipated, including the rise of single-parent households, stagflation, supply shocks, globalization, and – most importantly – stagnant wages in the 1970s and beyond. Even toward the end of Johnson's term in office, leading administration officials began to question the efficacy of qualitative measures. In 1966, Shriver underwent a change of mind. He now argued that to “end poverty in the United States, as we know it today, within a generation,” the government should institute a “negative income tax” that would effectively provide poor Americans with a guaranteed income. (As president, Richard Nixon proposed a similar measure that died in Congress.) But instituting a negative income tax would cost at least 7.5 billion in new spending – something the administration could not fathom amid rising inflation and spending on Vietnam war.”

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove: LBJs America, Cambridge University Press 2024, str. 168.

Johnson, pokud jde o Nejvyšší soud, vycházel ze zkušenosti 30. let, kdy Roosevelt musel čelit odporu tehdy konzervativního soudu, což výrazně oslabilo jeho možnosti prosazovat progresivní agendu. Tomu se chtěl Johnson vyhnout. Nicméně to podstatné se stalo dávno předtím, než se Johnson vůbec stal prezidentem. Prezident Eisenhower jmenoval předsedou Nejvyššího soudu bývalého republikánského guvernéra Kalifornie Earla Warrena, pod jehož vedením se stal proti očekáváním baštou progresivismu. Jeho nejslavnější rozhodnutí je z roku 1954, kdy odmítl segregaci. Na právnických fakultách tehdy dominovali progresivisté, Senát jednomyslně nebo velkou většinou, navzdory tomu, že tam byli konzervativci, zejména jižanští demokraté, schvaloval prezidentské návrhy nových soudců.

Ještě před Johnsonem měla v Nejvyšším soudu silné slovo čtveřice progresivistů: Warren, Brennan, Black a Douglas. Když v roce 1962 na Kennedyho nominace přišel Goldberg, měla progresivní agenda jasnou většinu. Nejvyšší soud v roce 1963 prohlásil za neústavní vynucované čtení Bible na školách, trval na pravidlu „jedna osoba, jeden hlas“ proti volebním machinacím, odmítl snahy jižanských států vyhnout se desegregaci zavíráním veřejných škol.

Goldberg byl žid a nahradil žida. Když Johnson měl poprvé obměnit Nejvyšší soud a chtěl tam dostat sobě blízkého eminentního právníka židovského původu, Abe Fortase, musel se zbavit Goldberga, kterého dostal na místo vyslance v OSN. Fortas, schválený Senátem jednomyslně aklamací, jak bylo zvykem, pokračoval v progresivní agendě, např. podílel se na prosazení pravidla, že policie musí všechny zadržené poučit o právu nevypovídat v nepřítomnosti právního zástupce. Později se ukázalo, jak blízko měl Fortas k prezidentovi a jak zneužíval svého postavení v jeho prospěch.

Druhým Johnsonovým nominantem byl Thurgood Marshall, asi nejvýznamnější černošský právník v zemi, který uspěl u Nejvyššího soudu právě s desegregační agendou v roce 1954. V Nejvyšším soudu nebyl dosud žádný černoch. Johnson musel jednoho soudce přimět k rezignaci, což udělal u konzervativního soudce Clarka tak, že udělal z jeho syna ministra spravedlnosti, což Clarka donutilo odejít. V Senátu zejména jižanští demokraté nechtěli nominaci nechat projít jen tak, ale věděli, že nemohou hrát na strunu rasové otázky, kde bylo veřejné mínění proti nim. Proto si vybrali tehdy velmi palčivé téma zákona a pořádku, v němž soud stál spíše na straně nepořádku způsobeného protesty menšin a chudých.

Marshallova nominace nebyla tedy formální, ale poprvé se při projednávání nominace objevily stížnosti na aktivismus Nejvyššího soudu a požadavek na dodržování původního smyslu Ústavy. Marshall byl nakonec schválen jasnou většinou všech republikánů ve spojení s liberálními demokraty. Proti byli téměř jen členové Demokratické strany, kteří patřili k jižanským segregacionalistům.

“And while senators had quizzed prior nominees about whether the Constitution and its amendments still meant what they did at ratification, calls for adherence to the Constitution's “original meaning” now became common among Warren Court foes. „Judicial activism“ and “judicial activist”, two phrases around since the 1940s and insignificant in prior confirmations, emerged as epithets for the Warren Court too. For the present, Southerners had the lonely task of reassuring hometown voters that they remained on the job. Marshall's nomination was acclaimed, and he was overwhelmingly confirmed by Democrats and Republicans by voice vote after Eastland, Ervin, Thurmond, and McClellan rehashed their complaints over six hours on the Senate floor. The GOP remained the party of Lincoln, and liberal Democrats were cheering.”

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove: LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 184.

 

Předseda Nejvyššího soudu Warren chtěl odejít do důchodu a šlo mu o to využít končícího Johnsonova mandátu, aby byla zajištěna progresivní kontinuita soudu. Johnson ohlásil, že už nebude kandidovat, a Nixonovy šance na zvolení byly velké. To, co chtěl Warren, se ale nepodařilo. Senát nakonec prezidentovi změnu neumožnil. Mělo to mnoho důvodů. Jedny byly jasné hned od začátku: Johnson ztrácel autoritu jako někdo, kdo už nebude prezidentem, navíc nominoval na šéfa soudu svého blízkého kamaráda Fortase, jenž byl právem podezříván z příliš blízkého vztahu k prezidentovi, a konečně druhý Johnsonův nominant byl jeho jižanský kamarád.

Zpočátku se zdálo, že navzdory tomu všemu Johnson své návrhy protlačí. Měl podporu i u předních republikánů. Největším odpůrcem byl nově příchozí senátor za GOP, který neznal ještě zvyklosti. Když si např. stěžoval na politické trafikaření s Nejvyšším soudem, bylo mu vysvětleno, že se to tak dělalo vždy. Fortas dokázal brilantně ustát náročné senátní slyšení dokonce i ve věci ožehavého tématu údajné podpory soudu směrem ke zločincům. Pak se ale cosi změnilo. Jednak na povrch vyplulo, že Fortas si nechal účtovat už v roli soudce Nejvyššího soudu horentní sumy za jakousi pedagogickou činnost. A dále jedna organizace na ochranu rodin vytáhla rozhodnutí soudu, které hájilo právo na šíření obscénních věcí, konkrétně šlo o jeden pornografický film. Řada senátorů se na to porno dívala, aby posoudila, jaké hrůzy se Nejvyšší soud dopustil.

Vznikla řada mýtů, a to už za Johnsona, že Warrenův soud byl příliš aktivistický a nerespektoval názory většiny společnosti. Ve skutečnosti ale většina společnosti stála za ním a mnohé, co rozhodl, se stalo fakticky nedotknutelným, zejména jeho historické odmítnutí segregace z roku 1954. Na druhou stranu od doby, kdy Johnson neprosadil své dva kandidáty, se stalo schvalování prezidentských nominací nejistou věcí. Do té doby senátoři viděli v tomto procesu spíše formální dohled nad bytostnou prezidentskou pravomocí. Od té doby naopak chápali svou roli jako dozor nad tím, aby nedocházelo k trafikaření, nepotismu atd. Následující citace ukazuje, že chybný postup po technické stránce, resp. chytrý po technické stránce, může mít velké politické a ideové důsledky.

“Had the nomination failed because Johnson was too willful? Yes. There was something pathetic about the president's endgame consideration of Goldberg, whom he had forced off court. If LBJ had kept Goldberg there and nominated Fortas in 1968 from private practice, no one could have claimed Fortas had violated separation of powers, he probably would have no time to teach a summer course and he would have had no paper trail linking him to the Warren Court. Because of timing, changes in Senate mores, and LBJ's status as a “lame duck” who no longer bestrode the Senate like the proverbial colossus? Of course. Because LBJ's growing unpopularity had tainted Forta, the justice-cum-presidential adviser? Certainly. Because Johnson had overreached by naming just one, but two, “cronies” and Fortas was suspected of obfuscating about his role in the White House Affairs? Definitely. Because the Warren Court's controversial opinions handed the right a great political issue and its friends had made the colossal blunder of allowing its foes to frame a narrative contending that the court was more out of step with public opinion than it was? Positively. Because of the “dirty movies”? Absolutely. Because of the lecture fees? Without a doubt. The riddle of the Fortas defeat was that this protean causation stew could signify anything its interpreters wished. Thus, Griffin told the press that lecture fees felled Fortas. Phyllis Schlafly portrayed the battle as a seminal moment that marked the arrival of a „New Right“ that fought for family values. For Pat Buchanan, it marked the beginning of the “cultural war”. Lady Bird Johnson treated it as evidence of „the rising anger against Lyndon and mostly the rising anger against liberalism.“ Fortas saw it as confirmation of “the fragmentation of liberalism” and the unpopularity of the Warren Court. Godlberg, however, argued that despite his own identification with political and legal liberalism, he could win confirmation because has lacked Fortas's negatives.”

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove (eds.): LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 194-195.