Channel 4 News: Afghánistán po pěti letech: Bzpečnost jako na hřbitově
15. 8. 2026
čas čtení
9 minut
Moderátor, Channel 4 News, sobota 15. srpna 2026: Pět let poté, co se v Afghánistánu chopili moci Talibánci, se obrněná
vozidla zúčastnila přehlídky v hlavním městě Kábulu na oslavu dne jejich
vítězství. S vládou Talibánu však přišla prohlubující se humanitární
krize a izolace od většiny světa. Ženy čelí rozsáhlému útlaku, miliony z
nich jsou vyloučeny ze škol a téměř zcela vymazány z veřejného života.
Hlásí se náš zahraniční korespondent Secunder Kermani:
"Každé ráno, když se probudím, si říkám jen: další den, další beznadějný den, proč jsem se vůbec probudila? Ztráta naděje v mé sny je největší ranou, největší bolestí, která mi byla během těchto pěti let způsobena."
Reportér: Pět let vlády Talibanu, jak je prožily tři mladé afghánské ženy. Tato země byla vždy velmi konzervativní. Návrat Talibanu k moci však zničil křehký pokrok, kterého bylo dosaženo. Zakázali dívkám vzdělávání nad rámec základní školy a ženám znemožnili vykonávat mnoho povolání. Samira (nejedná se o její skutečné jméno) byla učitelka. Nyní tráví dny šitím, čtením, domácími pracemi a snahou odhánět depresi.
"Pro nás uplynulo pět let v nejistotě. Přála jsem si, aby každý den byl lepší než ten předchozí, a snažila jsem se držet naděje. Ale mé dny ubíhaly bez jakékoli motivace či práce a většinou jen nečinně sedím. Upadla jsem do hluboké deprese. Několikrát jsem si dokonce ublížila. Chtěla jsem být jen v temné místnosti, kde by se na mě nikdo nedíval."
Dobytí Kábulu hnutím Tálibán po letech krvavého povstání vyvolalo v Afghánistánu paniku. Skupina však trvala na tom, že práva žen budou respektována. Místo toho vydávala stále represivnější nařízení, s nimiž mnozí – dokonce i někteří členové skupiny v soukromí – nesouhlasí.
V jednu chvíli se Tálibán rozhodl znovu otevřít dívčí školy. Jenže právě v okamžiku, kdy se měla zahájit výuka, toto rozhodnutí zvrátil nejvyšší vůdce zastávající tvrdou linii. Dívky byly a stále jsou zdrcené. Fatimě (nejedná se o její skutečné jméno) je 15 let.
"Během těch pěti let, co uplynuly, mě vždycky hluboce bolí, když se podívám ven a vidím chlapce, jak jdou do školy. Oni chodí do školy, učí se a budují si budoucnost, ale my je můžeme jen sledovat z domova. Každý rok, když chlapci maturovají, pláču celý den a říkám si: Kéž bych byla jedním z nich. Kéž bych se vůbec nenarodila jako dívka, nebo kéž bych se nenarodila v Afghánistánu."
Převzetí moci Tálibánem do značné míry ukončilo desetiletí trvající konflikt v Afghánistánu. Cenu za tento relativní mír však nesou afghánské ženy, kterým zákony nařizují zakrývat si tváře a nevstupovat do veřejných parků. Organizace na ochranu lidských práv to nazývají genderovým apartheidem. Protesty proti těmto omezením byly potlačeny násilím. Talibán zadržel ty, kdo skupinu kritizovali. Najiba (nejedná se o její skutečné jméno) by letos absolvovala univerzitu, kdyby Talibán ženám nezakázal studium.
"Celý den trávím buď domácími pracemi, nebo se snažím zaplnit tu prázdnotu, která v mém životě vznikla kvůli tomu, že nechodím na univerzitu – čtu knihy a zabavím se opakováním starých lekcí. Ale ať dělám cokoli, nedokážu tu prázdnotu zaplnit. Obvykle, když chci jít ven, mám strach kvůli tisícům přísných pravidel, která Taliban zavedl."
V Afghánistánu panují i další krize. Škrty v humanitární pomoci ještě zhoršily již tak zoufalou hladovou situaci. Miliony uprchlíků byly sousedními zeměmi donuceny k návratu. A vypukly boje mezi Talibanem a jeho bývalým spojencem, Pákistánem.
"Tohle je jídlo, kvůli kterému musíte riskovat únos, abyste ho mohli ochutnat."
Tato země má ale i svou druhou stránku. Nyní je zde dostatečně bezpečno, aby sem mohli cestovat západní youtuberové a objevovat afghánské jídlo, pohostinnost a krásnou krajinu. Právě kvůli tomu, jak se Taliban chová k ženám, však tato země zůstává globálním vyvrhelem.
"Neměli jsme žádné velké požadavky, jen jsme chtěli, aby se školy znovu otevřely. I kdyby nám řekli, že musíme nosit burku, chodili bychom do školy v burce. Ať by řekli cokoli, přijaly bychom to, jen aby nám dovolili usilovat o naši budoucnost."
"Všechny sny, na kterých jsme pracovaly více než 20 nebo 25 let, abychom si vybudovaly budoucnost, – jedné noci jsme usnuly, ráno jsme se probudily a ony byly zničeny. Utěšuji se jen tím, že si říkám: drž se naděje. Možná jednoho dne, možná se neotevřou všechny dveře najednou, ale možná se postupně, jeden po druhém, všechny dveře otevřou."
Moderátor: To byl Secunder Kermani: . Před chvílí jsem hovořil se Simou Samar, která se dlouhodobě zasazuje o práva žen a byla vůbec první ministryní pro záležitosti žen v prozatímní afghánské vládě. Zeptal jsem se jí na rozdíl mezi současným stavem hlavního města Kábulu a situací předtím, než město znovu obsadili talibánci.
Moderátor: Takže po pěti letech této vlády jsme my na Západě – my sami, Britové, Američané – utratili více než 2 biliony dolarů, strávili více než 20 let a obětovali tisíce životů, abychom nahradili Taliban v Afghánistánu jiným Talibanem v Afghánistánu. To tedy selhalo. Co teď uděláme?
Sima Samar: Myslím, že to bylo kolektivní selhání a vyžaduje to kolektivní akci, protože bychom měli zabránit normalizaci porušování lidských práv kdekoli. A to je něco, čeho se my, jako Afghánci, opravdu obáváme, že mezinárodní společenství dělá.
Moderátor: Ale jak čas plyne, stále více se zakořeňují. Jsou realitou. Určitě s nimi budeme muset nějakým způsobem jednat, protože v této situaci se prostě nacházíme.
Sima Samar: Dialog by měl být založen na principech, na přístupu vycházejícím z lidských práv, protože jinak jim jen dáváte možnost nepřímého uznání jejich chování.
Moderátor: Jednáme i s jinými islámskými zeměmi zastávajícími tvrdou linii. Saúdská Arábie potlačuje ženy v průmyslovém měřítku, ale my s nimi jednáme. Chodíme k Saúdům s prosbou o pomoc. Proč je Afghánistán jiný?
Sima Samar: Protože Saúdská Arábie je bohatší a má ropu. Neměli bychom zapomínat, že ropa je opravdu důležitým prvkem pro udržování vztahů s různými zeměmi. Podle mého osobního názoru ji bohužel nemáme – máme sice trochu ropy, ale ne tolik, kolik mají Saúdové.
Moderátor: No, to je poněkud cynické, ne? Pokud je to bohatá země, měli bychom s ní spolupracovat, protože potřebujeme její fosilní paliva. Jste-li chudá země jako Afghánistán, kde se k ženám chovají rovněž otřesně, neměli bychom s ní navazovat vztahy. Co řeknete těm lidem v Afghánistánu – a je mnoho Afghánců, jako vy a já, nebo spíše lépe než já, kteří říkají, že Talibán je v mnoha ohledech samozřejmě odporný, ale dal nám tu jedinou věc, po které my jako Afghánci toužíme víc než po čemkoli jiném, a tou je bezpečnost. To je přece fakt, ne? A tomu se nemůžeme vyhnout.
Sima Samar: Nemyslím si, že jde o bezpečnost. Je to spíš stabilita, protože celou zemi ovládá jedna skupina. Ale pro mě je bezpečnost lidská bezpečnost. Když lidé nemají co jíst, je to bezpečnost? Když žena nemůže chodit ven, je to bezpečnost? Když dívky nemohou chodit do školy, je to bezpečnost? Bez svobody projevu je tedy bezpečnost jako na hřbitově.
84
Diskuse