Možná jsme od Havla čekali víc, než mohl jeden člověk změnit

4. 10. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Jedno vysvětlení se nabízí. Starší generace nezažila Havla jako historickou postavu. Zažila ho jako člověka, který byl přímo u zrodu nové éry. Byl prezidentem v době, kdy se po desetiletích komunistického režimu měnila celá společnost.

A právě tehdy se na něj podle mě upnula obrovská očekávání.

Havel nebyl pro část lidí pouze prezidentem. Stal se symbolem změny. Ztělesňoval konec starého světa a začátek nového. A když člověk představuje tak zásadní změnu, snadno se na něj přenesou i naděje, které jeden člověk nemůže splnit.

Část společnosti možná skutečně věřila, že po pádu komunismu přijde lepší život a Havel bude jedním z těch, kteří ho pomohou vytvořit.

Jenže Havel nebyl kouzelník.

Nebyl člověkem bez chyb. Dělal chyby, některá jeho rozhodnutí lze kritizovat a některé jeho postoje mohou být dodnes předmětem oprávněných sporů. To k hodnocení každého politika patří.

Současně ale nebylo možné očekávat, že jeden prezident zařídí, jak bude česká společnost za deset, dvacet nebo třicet let vypadat.

Havel mohl ovlivňovat politiku. Mohl něco prosazovat, něčemu bránit, některá rozhodnutí urychlit a jiná zpomalit. Nemohl však rozhodovat za miliony lidí.

Přitom sám Havel před představou, že politici všechno zařídí za občany, varoval. V předvolebním projevu v Československé televizi 2. června 1992 řekl: „Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás.“

Ta věta je pozoruhodná i dnes. Havel v ní totiž odmítal přesně ten způsob uvažování, podle kterého občan předá svou důvěru nějakému politikovi a očekává, že ten za něj vyřeší zásadní problémy společnosti.

To je podstata demokracie, kterou jsme možná ne všichni přijali stejně rychle.

Demokracie není systém, ve kterém přijde správný člověk a všechno vyřeší. Je to neustálé vyjednávání, střet různých představ, volby, změny vlád, občanská aktivita, chyby i jejich napravování.

A právě tady začíná být zajímavá dnešní česká politika.

Volební data ukazují, že starší voliči dnes výrazně častěji podporují ANO a SPD než mladší generace. Ve sněmovních volbách v roce 2025 bylo ANO nejsilnější mezi lidmi ve věku 65 let a více. SPD se svými partnery se opírala především o voliče ve starším středním a mladším důchodovém věku.

A obě tato politická uskupení jsou výrazně spojena s jednou dominantní osobností. ANO s Andrejem Babišem, SPD s Tomiem Okamurou.

Nejde mi přitom o srovnávání Havla s Babišem nebo Okamurou. To by bylo nesmyslné a pro Havla urážející . Jejich role,morální kredit a charakterové vlastnosti , doba i politické působení jsou zcela odlišné.

Jde o něco jiného. O způsob, jakým část společnosti přemýšlí o politice.

Jako by stále existovala víra, že zásadní změnu může přinést především výrazný člověk. Že přijde někdo, kdo vezme věci do vlastních rukou a konečně je vyřeší.

Po listopadu 1989 to byl pro část lidí Havel. Osobnost, na kterou se upínaly obrovské naděje. Člověk, který se stal symbolem změny a do kterého část společnosti vložila představu, že s novou dobou přijde také nový a lepší život.

Dnes jsou tu jiné osobnosti.

Možná se změnili politici, ale část očekávání zůstala.

A právě proto je tak zajímavé, že mladší generace dnes hodnotí Havla výrazně pozitivněji než generace, která jeho prezidentství skutečně prožila.

Mladí už od něj totiž nic neočekávají. Nemohou. Havla nezažili jako prezidenta, který měl něco změnit v jejich vlastním životě. Pro ně je především historickou osobností.

Mohou proto vidět jeho odvahu před listopadem, jeho roli při přechodu k demokracii, jeho zahraničněpolitické působení nebo jeho důraz na lidská práva, aniž by k tomu přidávali vlastní vzpomínku na to, jak se po roce 1989 vyvíjel jejich život.

Starší generace má zkušenost jinou.

Havla si spojuje s dobou, kterou sama prožila. S nadějemi, které tehdy měla. Ale také s tím, co následovalo. A právě proto může být její hodnocení zatížené nejen tím, jaký Havel skutečně byl, ale také tím, co od něj tehdy očekávala.

Možná jsme tedy Havla někdy neposuzovali jen podle jeho skutečných činů.

Možná jsme ho posuzovali také podle toho, zda naplnil naše představy o světě, který měl po roce 1989 přijít.

A to je možná nespravedlivé nejen vůči Havlovi, ale vůči samotné demokracii.

Protože žádná demokracie nemůže splnit všechny naše představy. Nemůže být výsledkem práce jednoho prezidenta. Nemůže ji vytvořit jediný politik.

A možná právě tady je problém, který se táhne českou politikou dodnes. Máme v různých mírách  tendenci hledat člověka, kterému předáme své naděje, a potom čekat, že je promění ve skutečnost.

Havel před tím přitom varoval už v roce 1992.

Možná bychom jeho tehdejší slova měli číst znovu.

Ne proto, abychom z Havla dělali ikonu bez chyb. Ale proto, abychom pochopili jednu jednoduchou věc:

Demokracie není čekání na člověka, který všechno zařídí. Je to spoluúčast a odpovědnost každého z nás.