Nesmyslné zaklínadlo

19. 5. 2011 / Stanislav A. Hošek

Zatím žádná vláda v krátké historii ČR neměla ve Sněmovně tak velkou početní převahu svých poslanců jako ta současná. Je možná právě proto příznačné, alespoň pro naši cimrmanovskou společnost, že při vědomí své výhody,se právě v ní o to víc prakticky od počátku roztáčí vnitřní soutěž mezi jednotlivými stranami. Na veřejnosti se tento souboj projevil již celou řadou afér, skandálů, ba až trestuhodných činů, které zdárně pomáhá živit senzacechtivá mediální vrstva.

Všechny prozatímní konflikty, z nichž některé byly skutečnými vládními krizemi, byly zatím urovnány s jediným zdůvodňováním. Podle všech reprezentantů stran vládní koalice jsou všichni povinni povznést se nad spory, protože mají doslova historické poslání -- musí prý realizovat bezpodmínečně nutné reformy, k nimž jejich strany údajně dostaly volbami pověření.

Některé plody polistopadové dogmatiky

Dovolím si hned od počátku zdůraznit, že všechny polistopadové změny vydávané za reformy žádnými reformami nikdy nebyly, nejsou a nebudou. Jde o totální změnu politického režimu a všech jeho systémů. Takovému procesu nepřísluší nejen označení reforma, ale dokonce ani jejich předkládání veřejnosti pod krycím pojmem transformace. Jde totiž v každé jednotlivé a konkrétní změně některého ze systémů o jeho úplnou přeměnu, často až v naprostý opak a mnohdy dokonce motivovanou pomstychtivou revanší.

Dále si nemohu odpustit tvrzení, že volbami dostaly jednotlivé strany poněkud rozdílná "pověření" od svých voličů, protože jejich předvolební programy byly v mnoha oblastech příliš rámcové a tedy s několika možnými konkrétními výklady, nebo v nich byly dokonce mezi jednotlivými stranami rozpory. Takže výsledné vládní prohlášení vydávané za údajný průnik programů všech tří stran koalice bylo rovněž v některých, dokonce i stěžejních sférách rámcové, čili v té době ještě podrobněji nedojednané -- a proto se i ono stalo jedním ze zdrojů rozporů, až konfliktů.

Jsem přesvědčen, že vláda v žádném případě nebyla svými voliči pověřena k "reformám", které tak velkopansky, především s vědomím své převahy nad opozicí, vyhlásila za svůj program. Tříkoaliční vláda právě proto získala důvěru jenom a pouze od svých vlastních poslanců. Od samého počátku se pak prakticky vůbec nezajímala, co si o jejích krocích opozice myslí, protože ji při každém hlasování v přesilovce může doslova převálcovat. Je totiž věrná dogmatu pokleslého chápání demokracie, podle něhož většina má oprávnění rozhodovat jenom podle svého bezohledného přesvědčení. Ve své ničím neomezené pýše dokonce vládní koalice veřejně vyhlásila konkrétní formu nulové tolerance vůči opozici. Koaliční strany si slíbily, že nebudou hlasovat pro žádný návrh zákona, který opozice předloží. Tím byl fakticky v naší Sněmovně vyhlášen jakýsi permanentní válečný stav, ne nepodobný praxi třídního boje.

Že by vládní moc tak hluboce klesla a zajímala se dokonce o názor veřejnosti, to už vůbec není možné od ní očekávat, protože je rovněž věrnou pokračovatelkou ve vyznávání dalšího dogmatu zvráceného pojetí zastupitelské demokracie -- demagogie o privilegovanosti zvolených zastupitelů, tedy v tomto případě poslanců. Od samého počátku budování polistopadového politického systému si totiž zastupitelé všech stran usurpovali nárok být jakýmisi "nadobčany", kteří svým zvolením získali privilegium rozhodovat, jako by aktem voleb na jejich hlavy doslova sestoupil "duch veřejného mínění". Ať už stál v čele moci Klaus, či Zeman, oba povyšovali zvolení doslova na vyvolenost a názory všemožných aktivistů různých občanských sdružení pro ně nebyly přijatelné, protože jejich představitelé údajně neprošli sítem voleb a zastupují pouze skupinové zájmy. Díky této permanentní schizofrenii naprosté většiny českých ústavních činitelů se v naší zemi nerozvinul ani náznak občanské společnosti, toho velice potřebného vyššího stupně demokratizace, než je pouhá zastupitelská demokracie.

Licoměrnost tmelu současné vlády

Podle událostí posledního půl roku veřejnost již ví, že tak zvané reformy jsou pro současnou vládu doslova a do písmene absolutně nejvyšší hodnotou. Představují už dnes fakticky jediný důvod její existence. Jednotliví poslanci jejich zavedení prakticky povyšují, podle Ústavy, dokonce nad své svědomí. Celá vláda pak nad všechny principy mravnosti, slušnosti ba i osobní cti jednotlivých členů.

Nutnost provést "reformy", konkrétně tedy převraty ve zdravotnictví, penzích, školství a sociální pomoci, jsou pro současnou vládu vzývanou modlou, kterou předkládají veřejnosti k věření, ale bohužel hned dvojnásobnou lží.

Každý jednotlivý poslanec vládní koalice se zaklíná údajnými reformami, ačkoliv každý občan dobře ví, že nejméně dvě třetiny z nich se snaží udržet současnou vládu za každou cenu, proto a jenom proto, že by se do budoucí Sněmovny už nedostali. Tím se většina z nich dopouští individuální lži.

Jenže existuje i kolektivní lež vládních stran. Nikdo jiný než právě politici neví lépe, že nic v politice nemůže být věčné. Žádná reforma není nezměnitelná, každou lze nejen v budoucnu upravit, ale dokonce doslova zvrátit. Veškeré transformace byly také vždy opět transformovány, či dokonce úplně zrušeny. Vždyť v životě mnoha současníků došlo dokonce dvakrát k převratu celého politického režimu! Z toho úhlu vidění jsou všechna prohlášení vládních činitelů tedy licoměrná, manipulativní a historií již dávno usvědčená ze lži. "Reformy" jsou modlou, zaklínadlem, ale i perverzí současné moci. A to nejen u nás.

Osobně se jenom ptám, kde má fakticky svůj základ ona posvátná víra současných našich vládců v naprostou neodkladnost "reforem"? A dovoluji si na tu otázku pokus o odpověď. V bezmezné pýše založené na jistotě víry v současnou globální moc, která zatím vykazuje sílu podobnou té, jež existuje v naší Sněmovně. Nějak se v současné společnosti ale pořád zapomíná, z čí vůle a přičinění ta obrovská převaha prakticky vznikla.

0
Vytisknout
5063

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2011