Spojenectví USA a Pákistánu je stále nejistější

18. 7. 2011 / Immanuel Wallerstein

Spojené státy a Pákistán jsou blízkými geopolitickými spojenci skoro od samého zrodu Pákistánu r. 1948. Potřebovaly se navzájem v minulosti. Potřebují se navzájem i dnes. Ale jejich priority a politické cíle se od sebe neustále vzdalují.

Obě země se děsí představy, že by jejich těsné spojenectví mohlo skončit. Ale může.

Počátek spojenectví byl docela jednoduchý a přímočarý. V procesu britského odchodu z Indie vznikly namísto jednoho státu dva. Pákistán se v podstatě odtrhnul od Indie. Od té doby jsou tyto dva státy v neustálých konfliktech. U každého vyvolávají největší obavy akce toho druhého. Došlo mezi nimi ke třem válkám -- v letech 1947-1948, 1965 a 1971. První dvě se vedly o Kašmír a jejich výsledkem bylo rozdělení de facto, které ani jedna ze stran nikdy nepřijala jako legitimní. Třetí válka se vedla o odtržení Bangladéše od Pákistánu a Indie v ní byla na straně Bangladéše.

Jedním z důsledků trvalého konfliktu bylo, že obě země odmítly podepsat Dohodu o nešíření jaderných zbraní a že každá z nich vyvinula vlastní jaderné zbraně. Indie začala s vývojem první, pravděpodobně roku 1967. Pákistán ji následoval pravděpodobně roku 1972. Do roku 1998 dovedly obě země tento proces do konce a mají tak k dispozici jaderný arzenál. Je možné, že jaderné zbraně měly na tyto dvě země podobný kladný účinek, jako na Spojené státy a Sovětský svaz -- krajní, byť nedeklarovanou opatrnost ve vojenské konfrontaci, motivovanou obavami z odplaty.

Indie sledovala od začátku politiku neangažovanosti ve studené válce. Spojené státy hodnotily takovou politiku v podstatě jako příklon k Sovětskému svazu. Aby omezily dopad tohoto vnímaného příklonu, spojily své síly s Pákistánem. Zatímco Pákistán doufal, že s podporou USA získá polovinu Kašmíru, nad kterou neměl kontrolu, Spojené státy chtěly od Pákistánu podporu pro geopolitickou kontrolu USA nad muslimským světem západně od pákistánských hranic -- nad Afghánistánem, Íránem a arabským světem. Spojené státy si uvědomovaly, že podmínkou je vnitřní stabilita Pákistánu. Podporovaly proto řadu za sebou následujících vnitřně represivních režimů. Nebyly vůbec nespokojeny, když vojáci svrhli a pak popravili jednoho z civilních vůdců, Zulfikara Aliho Bhutta, který se v 70. letech pokoušel o nacionalistickou zahraniční politiku nepodléhající kontrole USA.

Pákistán se zrodil ve stejném roce jako Čínská lidová republika. Čína také sledovala politiku přátelství s Pákistánem. Její motivy se příliš nelišily od motivů Spojených států. Číně se nelíbily těsné vztahy Indie se Sovětským svazem zejména proto, že považovala (a dodnes považuje) Indii za svého politického a ekonomického rivala v Asii, s nímž také vedla roku 1962 válku nebo "pohraniční konflikt". Číně se nelíbila ani trvalá podpora, kterou indická vláda poskytovala dalajlámovi.

Pohodu vládnoucí mezi USA a Pákistánem začaly v posledních dvaceti letech narušovat tři věci. První z nich bylo zhroucení Sovětského svazu a s tím spojený konec "studené války". Ve stejnou dobu skončil v Indii Nehrúův program vnitřního státem podporovaného rozvoje, na jehož místo nastoupil neoliberální program inspirovaný washingtonským konsensem. Vztahy mezi Indií a USA se rázem značně oteplily, ke zklamání Pákistánu a samozřejmě také Číny.

Za druhé se změnila také vnitřní politika sousedního Afghánistánu. V 80. letech Pákistán a USA spojily své síly proti sovětské vojenské intervenci v Afghánistánu, kterou pak ukončil Gorbačov. Co teď? Není žádným tajemstvím, že pákistánská zpravodajská služba ISI poskytla silnou podporu Tálibům, když se v Afghánistánu ujímali vlády. Režim Tálibů ale nabídl svou zemi jako vhodnou základnu al-Kajdě, kterou Spojené státy už tehdy začaly považovat za svou nemesis, a to ještě předtím, než al-Kajdá úspěšně napadla USA na jejich vlastním území.

Za třetí poté, co Táliby svrhla roku 2002 invaze vedená Spojenými státy, se síly al-Kajdy stáhly do bezpečných základen v Pákistánu. Pokud programem al-Kajdy nebylo přímé převzetí moci v Pákistánu, chtěla přinejmenším donutit Pákistán k oslabení nebo dokonce přerušení vztahů se Spojenými státy. Ačkoliv má dnes Pákistán civilního ministerského předsedu, reálná moc pořád zůstává v rukou ozbrojených sil. A uvnitř ozbrojených sil podle všeho pořád hraje velmi silnou, možná určující roli ISI.

Souběh těchto tří změn vyvolal situaci, v níž se přibližně od roku 2005 Spojené státy podle všeho neshodly s Pákistánem skoro v ničem, co mělo jakýkoli význam. Zdálo se ale, že pořád zůstávají v těsném vzájemném svazku a jsou přesvědčeny, že se navzájem potřebují. Byly ovšem stále podezřívavější co do motivů a jednání druhé strany.

Z hlediska vlády Spojených států byl Pákistán hlavním zdrojem vnější podpory afghánským Tálibům, s nimiž byly síly USA (a NATO) v přímém konfliktu. Část této podpory přicházela od takzvaných pákistánských Tálibů, které bylo těžké odlišit od al-Kajdy. Druhá část přicházela od ISI a možná také od dalších složek pákistánské armády.

Spojeným státům bylo stále zřejmější, že pákistánská armáda není ochotna ani schopna zadržet síly pákistánských Tálibů nebo al-Kajdy. Co bylo ještě horší, někteří pákistánští vojáci se s nimi možná aktivně spřáhli. USA reagovaly přímou intervencí v Pákistánu, a to dvěma způsoby. Jednak použily svá bezpilotní letadla k přímým útokům na cíle, které považovaly za důležité. Je zřejmé, že se tato letadla obtížně ovládají. Docházelo k rozsáhlým "vedlejším škodám" za neustálých a opakovaných protestů pákistánské vlády. Za druhé USA pokračovaly ve svém vlastním a nakonec úspěšném pátrání po Usámovi bin Ládinovi bez toho, že by informovaly pákistánské úřady, kterým Spojené státy zcela jasně nevěřily, že by neprozradily informace o zamýšleném útoku.

Jestliže Spojené státy už nevěří pákistánským úřadům, ještě větší podezřívavost vládne v opačném směru. Pákistán má jednu velkou záruku vlastní bezpečnosti -- své jaderné zbraně. Dokud je má, cítí se chráněn před Indií a kteroukoli jinou zemí. Je docela silně přesvědčen, že by se Spojené státy rády nějakým způsobem zmocnily tohoto arzenálu. To není zcela iracionální vzhledem k tomu, že se Spojené státy skutečně obávají, že by přístup k těmto zbraním mohla získat al-Kajdá nebo jiné nepřátelské síly, a že by pákistánská vláda nemusela být schopna s tím skoncovat. Samozřejmě, takový domnělý pokus USA o získání kontroly nad jaderným arzenálem má daleko do praktického záměru. Ve vládě USA ale nepochybně jsou lidé, kteří o tom přemýšlejí.

Takže teď hraje každá strana svými vlastními kartami. Spojené státy hrozí, že ukončí nebo drasticky omezí svou finanční a vojenskou pomoc. Vládu pobízí po této cestě Kongres USA, který je v základě nepřátelský vůči spojenectví s Pákistánem. Pákistán na to odpovídá stahováním svých jednotek, které byly rozmístěny podél afghánské hranice, čímž nebývale usnadňuje pákistánským Tálibům poskytování vojenské pomoci svým afghánistánským druhům. Pákistán také Spojeným státům připomíná, že má jiného mocného spojence, Čínu. A Čína pokračuje v podpoře Pákistánu se značnou ochotou.

Pákistánský režim trpí vnitřní slabostí. Dokáže si udržet kontrolu nad chaotickou situací? Slabinou Spojených států je, že v Pákistánu nemají žádnou jinou reálnou variantu. Kdyby USA hrály s Pákistánem opravdu tvrdě, mohly by tím zmařit vlastní snahy o stažení z Afghánistánu (a Iráku a také Libye) s minimálními škodami.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 309, 15.7.2011. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

0
Vytisknout
4207

Diskuse

Obsah vydání | 19. 7. 2011