Nečekaná vzpomínka (na "Berlínskou zeď")

12. 8. 2011 / Miloš Dokulil

2. Pár věcných údajů, které přes svou absurdnost svědčí o jejich realitě

Ta proslulá zeď se skutečně stavěla a byla opravdu kompletně v celé své absurditě postavena. Už napsat, že "se stavěla", vypadá nutně jako náznak jakési přízračnosti. A nelze zde říci pouze, že "se postavila". Bylo by to přiznáním, že na počátku celého toho obludného projektu byly nějaké blíže nepopsatelné, ne-li zásvětné síly, které to zvláštní dílo ve zvláštním bezčasí snad "na věčné časy" postavily. Jako pomník? Identifikační pomník licoměrnosti a obav z vlastní nemohoucnosti? Zároveň jako "nehynoucí" pomník údajné "síly" systému, který se nakonec rozhodl učinit přítrž dalším útěkům lidí z komunistického ráje někam na Západ? Takže zeď spíše jako hráz? Jako varovná překážka? Jako memento?

Na počátku vzniku té proslulé zdi je datum 13. srpen 1961. Toho dne začala horečná práce na výstavbě zdi. Tou zdí měl skončit jakýkoli nekontrolovaný únik osob z komunistického světa přes stále rozdělený Berlín na Západ. Když se stalo definitivně jasným, že poválečné Německo nebude nadále spravováno čtyřmi válečnými spojenci společně, jen Němců takto Berlínem bez překážek uprchlo na Západ nejmíň dva a půl milionu. Musíme si připomenout, že Berlín jako město byl celý enklávou v sovětské okupační zóně. A jeho západní část byla ve správě tří západních mocností (USA, Velké Británie a Francie). Společná hranice mezi západními sektory a tím, který byl spravován SSSR, obnášela celých 43 km. Pokud náhodou stály nějaké domy svým průčelím nebo zadní frontou přímo na sektorové hraně, pak ještě pár dní se lidem, kteří se o tom včas dověděli, dařilo takto "ke svobodě" orientovanými okny utíkat pryč. Samozřejmě že na ta okna také brzy došlo. Musela být zazděna, počínaje sklepením. Všude jinde vinuvší se zeď byla navíc nahoře opatřena ostnatým drátem. Na tomto rozmezí "světů" pak přišlo o život při pokusu o útěk nemálo těch, kteří chtěli tuto překážku zdolat. Pohraniční orgány neměly s těmito zoufalci žádné ohledy. Zeď jako zábrana úniku se osvědčila. Prezident Reagan získal nemálo na popularitě, když vyzval svůj sovětský protějšek, prezidenta Gorbačova, aby nařídil zbourání té absurdní zdi. K tomu pak poměrně nečekaně došlo až během onoho překvapivého podzimu 1989...

3. Jak vtáhnout kohokoli do soukolí dějin

Takže jsme zase letopočtem u roku 1961. Rok předtím se náš stát slavnostně stal "socialistickou" republikou. Takže z předchozí zkratky "ČSR" teď byla zbrusu nová -- a nemálo matoucí -- zkratka "ČSSR". Jako kdybychom takto také už v té zkratce se stali pouhou další výspou SSSR jako jeho adoptovaná další -- již jakoby taky "sovětská" -- republika. V té době musel kdekdo projít povinnou dvouletou vojenskou službou. A čas od času, a vždycky nečekaně (a nemálo nevhod), také -- zrovna tak povinným -- vojenským cvičením. Na takové cvičení jsem byl osobně povolán v červnu 1961. Zřejmě na tom už dávno nebude nic vojensky tajemného. Po návratu z vojenského cvičení jsme se s manželkou vydali na toulky po jižních Čechách. Pochopitelně jsme nevynechávali hrady, zámky, proslulé zříceniny. Ale také vyhlídkové vrcholky kopců nebo úžlabiny se zurčícími potůčky či důstojnými toky řek. Možná stojí za zmínku teď připomenout, kolik nás tehdy stálo ubytování třeba zrovna v Českém Krumlově. V privátu bylo možné získat pokoj na jednu noc za 25 Kčs, v hotelu nás jiná noc stála jen 13 Kčs. Abychom to nezamluvili. Po návratu mě čekala ve schránce naprosto nečekaná pozvánka --- na tzv. "mimořádné" vojenské cvičení! Stačí si to jen trochu představit. Člověk, pokud zrovna neoplývá nadšením pro vojenský dril, zabývá se nesrovnatelně raději slastmi a problémy civilního života. Ten vojenský -- jako povinná úlitba vrchnosti -- je pak vytržením z již jinak orientovaného koloběhu.

Ke vší hrůze ten povolávací rozkaz zněl navíc na datum, kterému jsem v žádném případě nemohl dostát. Dnes nevím přesně, o kolik dní později jsem se s obavami dostavil do jedněch kasáren kdesi jinde, kde jsem měl být o "x" dní dřív! Stěží bude o půl století později "vojenským tajemstvím", když uvedu, že v těch kasárnách bylo možné jen s krajními obtížemi najít někoho, kdo mi mohl umožnit především převlek do vojenského "munduru" a potom někoho dalšího a k tomu zodpovědného, kdo by zajistil převelení na místo soustředění. Nebudu líčit detaily. Výchozí problém byl již s tím, jak najít přijatelnou velikost uniformy, navíc ne příliš obnošené. Byl to nadlidský výkon, který se přitom vůbec -- k mé lítosti -- přijatelně nezdařil. Kupodivu jsem měl také být "vyzbrojen". Žádná výzbroj ovšem už na skladě nebyla. Ani bodlo, tím méně třeba nějaká pistole. (Moc se omlouvám vojenským pánům z tehdejšího času "terazky", že prozrazuji zrovna tohle.) Raději nebudu popisovat, jak jsem se nakonec dostal ke svému mimořádně cvičícímu útvaru. A že byl panečku -- na tehdejší technicky dobu a prostředky rekognoskace -- docela slušně "zašitý". Mám ještě dodat, že se tohle odehrávalo zrovna v srpnu 1961?

My jsme takto měli být zřejmě připraveni na nějaké možné mimořádné nasazení, kdyby se mělo dít něco nečekaného v souvislosti se stavbou již zde několikrát zmiňované "berlínské zdi". Vůbec nelze vyloučit, že již předtím bylo v Moskvě na nejvyšších místech rozhodnuto, "kdy se motyka spustí" a začne se s tou obludnou stavbou. A aby se nic neponechalo náhodě, předem měly zřejmě být v zemích Varšavské smlouvy nějaké ročníky povolány na cvičení, aby byly "ve formě"; až pak budou hezky -- už předtím vycvičení a znovu vydrezurovaní -- povoláni znovu. A snáz si ti záložáci zvyknou. To byl zřejmě náš případ. Berlínská zeď ovšem nebyla postavená za den. Některé zátarasy byly provizorní. Ještě před zimou 1961 byly některé jen nouzové překážky nahrazeny solidnějšími, třeba z betonu.

4. Epilog

Mírová hra na válku pro mnohé z nás takto tehdy povolané trvala pak celé dlouhé měsíce. Neměli jsme se "pochopitelně" dovědět, ke kterému datu "tohle" skončí. Jen o rok později pak začalo další jednání "na ostří meče", i když o nemalý kousek cesty dál... tzv. "kubánská krize". Tehdy stál celý svět mnohem blíže světovému konfliktu, a s ještě nepředvídatelnějšími následky než před rokem. Hlavním soupeři o mír byli tentokrát opět titíž "hráči". Na sovětské straně Nikita Chruščov, na americké John F. Kennedy. Tehdy začal SSSR budovat vojenskou základnu na Kubě, 90 mil od Floridy. Naštěstí nejdřív vojenská námořní blokáda Kuby ze strany Spojených států a na druhé straně nemožnost přijatelně potají navázat na výchozí vojenský projekt ze strany SSSR vedly po několika horečných dnech k tomu, že SSSR se z Kuby vojensky stáhl. Nevyhlášená studená válka mohla pokračovat jinými prostředky dál, aniž došlo k vojenskému střetu obou "táborů"... A dělí nás od toho teprve půl století...