O studenoválečnickém mýtu, který dodnes obestírá berlínskou zeď

15. 8. 2011 / Daniel Veselý

V těchto dnech si připomínáme další z našich morálních triumfů nad takzvaným komunismem -- uplynulo 50 let od doby, kdy se začala budovat berlínská zeď, symbol světa rozděleného mezi Východ a Západ. Jsem toho názoru, že není třeba se zapojovat do zástupů oslavných traktátů a donekonečna vyzvedávat mravní superioritu západní společnosti nad komunistickým tmářstvím. Je třeba naopak uvést nepříliš neznámé okolnosti, jež předcházely stavbě této zdi, na něž z pochopitelných důvodů téměř nikdo nepoukazuje. Bipolární vnímání světového dění mělo být pohřbeno společně s berlínskou zdí, což se bohužel dosud nestalo.

Literatura týkající se berlínské zdi a souvisejících akcí Západu, s nimiž je nutné se seznámit stejně jako s událostmi, které dávno díky neustálému memorování známe, není zrovna rozsáhlá. Tedy, že východoněmecký bolševický režim byl samozřejmě represivní a pronásledování řady jeho občanů vedlo k jejich masovému exodu na Západ. Nechci zhurta vyvracet oficiální narativ; bylo by to krajně nefér vůči obětem zdi (jde až o dvě stě lidských životů -- pozn. aut.) i historii obecně, nicméně žádná historická událost si nezaslouží pouze jednostranný úhel pohledu.

Americký historik William Blum ve své publikaci Killing Hope: US Military and CIA Intervention Since World War II , již bývalý agent CIA a autor John Stockwell označil za "nejužitečnější přehled dějin CIA, věnuje tomuto fenoménu kapitolu, kde se zaobírá okolnostmi, jež v posledku vedly k vybudování tohoto studenoválečnického symbolu, a to s použitím dostupných pramenů a z poněkud odlišné perspektivy.

Blum uvádí dva základní důvody k postavení zdi -- Západ obtěžoval východní Německo dynamickou kampaní spočívající v masivní rekrutaci odborníků a kvalifikovaných dělníků do západního Německa. Tito lidé byli vzděláni na náklady komunistického systému a zmíněná kampaň ve Východním Německu způsobila vážnou krizi. Podle vydání listu The New York Times z roku 1963 i Západní Berlín kvůli vztyčení berlínské zdi utrpěl hospodářskou újmu v podobě ztráty 60 000 kvalifikovaných dělníků, kteří sem denně za prací dojížděli z Východního Berlína. Tato skutečnost jistě není tak neznámá ani v oficiálních kruzích, ačkoliv přirozeně bývá skrývána do pozadí před dopady bolševické tyranie, jež způsobila masový odliv svobodymilovných východních Němců za kapitalistickým snem. A to navzdory faktu, ze se desítky tisíc zklamaných uprchlíků vrátily zpátky na Východ, když tito lidé zjistili, že život na západ od železné opony také není žádný med.

Za druhé -- jak píše Blum -- Spojené státy v průběhu 50. let ve Východním Německu uskutečnily surovou kampaň sabotáží a subverze, aby vyřadily východoněmeckou ekonomiku z provozu a podkopaly jakoukoliv podporu pro komunistickou vládu prostřednictvím rekrutace osob jak ze západního, tak východního Německa. Washington a jeho spolupracovníci při svých akcích používali výbušniny, zakládali požáry, způsobovali elektrické zkraty a další metody, aby zničili elektrárny, loděnice, kanály, doky, veřejné budovy, benzinové stanice, silnice, mosty atd. Způsobovali také vykolejení nákladních vlaků, sypali písek do turbín ve fabrikách, otrávili 7 000 krav v zemědělských družstvech; prostě dělali všechno proto, aby nepřátelskému režimu pustili žilou -- (William Blum, Killing Hope: US Military and CIA Interventions Since World War II, p.400, note 8, for a list of sources for the details of the sabotage and subversion.)

Východní Německo ovšem plenili po ukončení druhé světové války i Sověti - například rozmontovávali železnice a odváželi si je do Sovětského svazu.

Blum dále píše, že Mezinárodní středisko Woodrowa Wilsona, které sídlí ve Washingtonu, D.C., v jednom svém projektu pojednávajícím o studené válce uvádí následující stanovisko: "Otevřená hranice v Berlíně vystavila východní Německo masivní špionáži a subverzi a jak ukazují dva dokumenty v příloze, její uzavření poskytlo východoněmeckému režimu větší bezpečnost." Přestože východoněmecké orgány a sovětští zástupci v průběhu 50. let opakovaně informovali OSN o konkrétních aktech sabotáže a subverze, uváděli dokonce konkrétní jména a adresy, nebyly jejich stížnosti vyslyšeny.

Tyto a samozřejmě i další známé okolnosti, jež skutečně nechci zpochybňovat, vedly k větší izolaci východního Německa od západního, a nakonec i ke stavbě neblaze proslulé zdi. Možná se můžeme také odpoutat od některých výrazů, které Blum běžně používá -- pro řadu z nás tolik nepříjemných -- s tím, že jde o člověka, jenž celý život žije v relativně svobodné zemi a není tedy náchylný k ideovému studu.

Mýtus o tom, že k pádu berlínské zdi přispěli západní političtí předáci, zejména americký prezident Ronald Reagan svým projevem u Braniborské brány, kde vyzval Michaila Gorbačova ke stržení berlínské zdi, byl vyvrácen poměrně nedávno dokumenty "uniklými" z kremelských archivů. Jak už to tak u mytologizovaných témat ohledně západní velkorysosti a bolševické neústupnosti bývá, pravda je jinde. Západní politické osobnosti, konkrétně tehdejší americký prezident George Bush senior, britská premiérka Margaret Thatcherová, francouzský prezident Francois Mitterand a západoněmecký kancléř Helmut Kohl, se na demokratizační vývoj ve východoevropských satelitech SSSR a chystané opětovné sjednocení Německa dívali se znepokojením, brzdili ho a v případě sjednocení Německa a pádu berlínské zdi dokonce urgovali sovětské představitele, aby tomu zabránili třeba i silou.

Margaret Thatcherová v těchto vypjatých dnech odletěla do Moskvy, aby se jí podařilo zabránit znovusjednocení Německa s tím, že " tento krok není v zájmu Velké Británie ani západní Evropy." Železná lady vyjádřila své obavy slovy: "Nepřejeme si, aby došlo k opětovnému spojení Německa. Takový krok by vedl k překreslení poválečných hranic. ZDE ZDE To si nemůžeme dovolit, protože by to mohlo podkopat stabilitu celé mezinárodní situace a ohrozit naši bezpečnost." Francouzi byli obzvlášť vyděšeni. Proč Moskva neudělá něco pro to, aby sjednocení Německa zabránila? Jeden z tehdejších francouzských předáků dokonce poznamenal, že by v takovém případě raději emigroval na Mars. Jediný špičkový politik, který dal věcem volný průběh, aniž by se uchýlil k použití síly, byl Michail Gorbačov, vůdce rozkládající se "říše zla."

Jak milé! Miliony lidských bytostí, které na východ od berlínské zdi toužily po takových samozřejmostech, jako jsou svobodné volby, svoboda slova, pohybu, vyznání atd. baronka Thatcherová vnímala jako ohrožení stability a bezpečnosti západního světa a sveřepě se snažila zachovat tehdejší status quo.

Jak už to bývá, události týkající se pádu berlínské zdi a zhroucení totalitních režimů v zemích východní Evropy mají komickou dohru. Dne 17. listopadu 1999 na Pražském hradě Václav Havel předal šesti světovým státníkům nejvyšší české vyznamenání za jejich přínos k pádu komunismu ve východní Evropě. Řád bílého lva převzali bývalí prezidenti Spojených států, Sovětského svazu a Polska George Bush, Michail Gorbačov a Lech Walesa, bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová a někdejší německý kancléř Helmut Kohl. Řád in memoriam pro bývalého francouzského prezidenta Francoise Mitterranda převzala jeho žena Danielle. Státní vyznamenání pro někdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana předal ve Spojených státech tehdejší velvyslanec České republiky Alexandr Vondra.

Celá tato velmocenská fraška skončila zdánlivým happy-endem.

0
Vytisknout
5218

Diskuse

Obsah vydání | 17. 8. 2011