Zapojení ČR do světové ekonomiky, II. část -- investice

15. 8. 2011 / Ilona Švihlíková

Problematický pro ČR není ovšem jen vývoj obchodu zbožím viz ZDE, ale důležitý je rovněž komplexní pohled na celou platební bilanci. Právě platební bilance totiž systematicky vyjadřuje formu a intenzitu vnějšího zapojení země do světové ekonomiky.

Jednoduché schéma platební bilance:
Běžný účet -- se skládá z: bilance zboží (obchodní bilance), služeb, běžných převodů a výnosů.
Kapitálový účet -- v současném pojetí poměrně málo významná položka (převody nefinančních hmotných aktiv či nehmotných práv jako jsou patenty a licence). V případě ČR také příjmy ze strukturálních fondů.
Finanční účet -- přímé zahraniční investice, portfoliové investice, ostatní.
Chyby a opomenutí
Změna devizových rezerv

Jedním z nejdůležitějších makroekonomických ukazatelů je saldo běžného účtu, které reflektuje mimo jiné devizovou (ne)rovnováhu země, tedy změnu devizové pozice státu jako celku.

Vysoké deficity běžného účtu, kdy se za alarmující hranici považuje 5% HDP, mohou být předzvěstí měnové krize, která může přerůst dále v krizi finanční až v krizi reálné ekonomiky. ČR už jednu takovou menší krizi zažila v roce 1997, kdy byla nakonec donucena opustit fixní režim koruny a přejít na řízený floating, který praktikuje dodnes. Pro deficitní saldo běžného účtu je naprosto zásadní, jakým způsobem je pokryto.

Protože kapitálový účet je relativně malý a často se tím pádem opomíjí, plyne z toho, že deficit běžného účtu může být pokryt v zásadě:

  • přílivem na finančním účtu. Ve chvíli, kdy je deficit běžného účtu (obvykle mající dlouhodobější strukturální povahu) pokryt krátkodobým přílivem kapitálu, je to recept na měnovou krizi -- viz Mexiko či Thajsko. Je tedy vhodnější, když je pokryt dlouhodobým kapitálem, což jsou obvykle přímé zahraniční investice.
  • v případě vypuknutí měnové krize a odlivu kapitálu vstupují do hry devizové rezervy centrálních bank. Spekulativní toky jsou dnes ovšem řádově vyšší než devizové rezervy většiny centrálních bank (mimo Číny, která má v rezervách cca 3,2 bilionu dolarů), a tak se žádná centrální banka nedokáže systematickému odlivu bránit déle než několik dní. ČNB by nebyla žádnou výjimkou.

Abychom pochopili situaci v ČR (a také v řadě jiných východoevropských ekonomik), musíme si ukázat, kde deficit běžného účtu vzniká a jakým způsobem je pokryt.

Bilance zboží, služeb i běžné převody bývají obvykle v plusu, resp. součet sald je kladný. Ta položka, která "dělá neplechu", tedy strhává do minusu celý běžný účet (přebije ostatní tři), je bilance výnosů. Bilance výnosů dosáhla minulý rok záporného salda ve výši 257,7 mld. korun, které byla především způsobeno odlivem dividend a úroků z ČR. Odliv dividend dosáhl více než 170 mld. korun, v případě úroků pak šlo o 61 mld. korun. Objem dividend odplouvajících do zahraničí přesahuje reinvestovaný zisk již od roku 2006, na celkových výnosech se dividendy podílejí více než 64%. Odliv dividend je přitom velmi koncentrovaný, dle údajů ČNB 61% objemu bylo vyplaceno 15 firmami v peněžním a finančním sektoru (kde je i největší podíl zahraničního vlivu, viz dále). Vzhledem ke koncentraci přímých zahraničních investic na EU není překvapivé, že ¾ z celkového objemu směřovaly do čtyř hlavních investorských zemí: Nizozemí, Belgie, Rakouska a Německa.

Doc. Chlumský se domnívá, že "přímé zahraniční investice se stávají hlavním nástrojem transferu bohatství z rozvojových zemí do vyspělých tržních ekonomik. Nejprostším ukazatelem této skutečnosti může být deficit bilance výnosů v rámci platební bilance státu...Tyto zisky zahraničních společností jim pak slouží k další expanzi a posilování pozic v těchto státech...." (J. Chlumský: Možnosti přibližování ekonomické úrovně méně rozvinutých zemí k vyspělým státům, Scientia et Societas, 1/2011, str. 110).

A nyní přijde ukázka bludného kruhu v praxi. Odliv dividend je reflexí toho, že nadnárodní firmy u nás neinvestovaly pro naše krásné oči, ale proto, aby z toho něco měly. Se "zralostí" investic se tedy dalo očekávat, že budou ve zvýšené míře odčerpávat zisky do svých mateřských společností.

Takto způsobený deficit běžného účtu byl přitom v minulosti kryt přílivem dalších přímých zahraničních investic, případně reinvestovaným ziskem. Tyto investice ale také budou vytvářet tlak na vyplácení dividendy. Absorpce české ekonomiky je ovšem omezená, takže není možná tak daleko doba, kdy prostě tempo přílivu investic zásadním způsobem zpomalí. Co se ale bude dít dál? Jisté náznaky vidíme už nyní, kdy roste význam portfoliových investic (dluhového charakteru) na úkor přímých zahraničních investic.

Zároveň si uvědomme, že důležitost přílivu PZI (neutuchajícího), resp. reinvestování zisků, který by měl alespoň pokrýt deficit běžného účtu, vytváří značný tlak a limity pro hospodářskou politiku ČR. Umožňuje nadnárodním firmám tlačit na pokračování či dokonce zesílení daňového podbízení, na snižování pracovních standardů apod. A to vše pod pohrůžkou možné měnové, potažmo finanční krize!

Schéma řešení deficitu běžného účtu způsobeného zápornou bilancí výnosů

Druhá varianta, jejíž náznaky vidíme v posledních dvou letech, pak ukazuje krytí deficitu běžného účtu dluhově, což se nutně odráží v nárůstu zahraniční zadluženosti, která v ČR již překročila varovnou hranici 40% HDP a dostala se minulý rok na 48,7% HDP.

Detailně viděno, deficit běžného účtu dosáhl v roce 2010 139,2 mld. korun, což představuje 3,8% HDP. Deficit běžného účtu byl více než pokryt přílivem na finančním účtu (182,1 mld.), na rozdíl od minulých let se ovšem zvyšuje důležitost dluhových nástrojů. Příliv přímých zahraničních investic do ČR dosáhl 129,5 mld. korun (z toho reinvestované zisky 82,6 mld.). Příliv portfoliových investic ale dosáhl dokonce 157,4 mld., u těchto investic přitom dominovaly dluhopisy vydané rezidenty (tedy českými subjekty) na zahraničních trzích -- ty přímo zvyšují zahraniční zadluženost země. V roce 2010 bylo do takovýchto dluhopisů investováno 103,4 mld. korun.

Vliv nadnárodních firem na českou ekonomiku je velmi silný především v odvětvích finančnictví, nemovitostí, obchodu a výroby motorových vozidel. Geograficky viděno jsou největšími přímými zahraničními investory Nizozemí, následováno Německem a Rakouskem. V případě PZI je koncentrace na EU ještě vyšší než u obchodu, 88% všech investic pochází ze zemí EU. Je ovšem nutno podotknout, že Nizozemí, Lucembursko či Kypr nejsou skutečnými investory, ale spíše zeměmi, které jsou uváděny z důvodů daňové optimalizace.

Zajímavý případem je zejména Holandsko, které slouží jako daňový ráj, viz ZDE:

Nizozemí je za svou speciální politiku vůči nadnárodním firmám v palbě kritiky jak ve Velké Británii, tak ve Spojených státech. Nejenže nabízí velmi širokou síť smluv o zamezení dvojího zdanění, ale také silnou ochranu investic, nemluvě o snižování daní z dividend či kapitálových zisků u zahraničních poboček.

Holandsko tedy není pro ČR pouze hlavním "investorem", ale také zemí, kam stále více českých firem přesunuje své oficiální sídlo. Nabízí se tím pádem otázka, kolik zahraničních investic vlastně pochází z českých firem přesídlených do Holandska.

Platí přitom, že z cca 5 000 společností se zahraniční majetkovou účastí v České republice (jak jsou také evidovány) jich okolo 77% disponuje 100% kontrolou, dalších 17% pak více než 50% kontrolou, jedná se přitom obvykle o velké firmy a exportéry.

Situace, ve které se ocitla ČR, ukazuje podobu světové ekonomiky, kde nepanuje dokonalá konkurence a kdy se české firmy zařadily jako subdodavatelé do řetězců silných nadnárodních firem. Ukazuje se naivní český přístup k otevření ekonomiky, aniž by se byť jen pokusila vybudovat si domácí podnikové aliance, aby alespoň mohla být vůči velkým nadnárodním firmám v poněkud rovnocennějším postavení. Jak odlišný byl a je přístup Číny, která systematicky (byť ne bez chyb) konsolidovala svá odvětví tak, aby vytvořila firmy dostatečně silné, schopné se postavit tradičním nadnárodním firmám, jejichž matky pocházejí primárně ze zemí Západu. ČR tak dobrovolně přijala obslužně montovací charakter své ekonomiky a nebude lehké tuto strukturu změnit (viz I. článek). Světová ekonomika prostě neodpovídala a neodpovídá představám primitivních pouček o "volném tržním hospodářství bez přívlastků", v 90. let to již byl plně zkonsolidovaný, koncentrovaný, ve většině odvětví oligopolní trh, kdy navíc řada nadnárodních firem spolu často kooperuje. ČR tak dostala jedinečnou "šanci" postavit se těmto gigantům, jejichž tržby často přesahují české HDP, jako "rovný s rovným."

Nová metodika propočtu obchodu (podle principu změny vlastnictví), která bere v úvahu skutečnou přidanou hodnotu českých firem, demonstruje, že při odkrytí tzv. brandingu nejsou výsledky obchodu zdaleka tak impresivní, jako při metodě FOB či CIF. Pak by totiž přebytek obchodní bilance (ceny FOB) za rok 2010 činil jen 53,9 mld. korun. (viz ČNB -- analýza platební bilance za rok 2010)

O Nečasově vládě hodně vypovídá to, jak usilovně se koncentruje na nákladovou stranu -- uchování "konkurenceschopnosti" ČR -- a jak málo pozornosti věnuje tomu, kde (odvětví) se budou tvořit zdroje, nemluvě o tom, kam bude přidaná hodnota směřovat (resp. odplouvat). ČR se momentálně nachází v přechodové fázi konkurenceschopnosti mezi nákladovou a inovační, Nečasova vláda ČR svou politikou sráží do nákladové, kde nutně budeme narážet na rozvojové země a nemáme (těžko někdy mít budeme) šanci se v jednoduchých výrobách rovnat Číně či Indii. Dá se odhadnout, že výše prezentovaná fakta budou vládě sloužit k dalšímu používání "biče" na české zaměstnance, aby nám zahraniční firmy neodešly, resp. reinvestovaly svůj zisk zde. Jako základní obranu proti tomuto tlaku je proto je nutné učinit následující:

  • Analyzovat pojem "konkurenceschopnost", který se používá jako univerzální zaklínadlo pro "nepopulární, ale nutné reformy" -- zahrnuje totiž obvykle všechny možné formy daňového, sociálního a ekologického podbízení.
  • Uvážit možnost daňové úpravy/regulace pro odliv kapitálu ze země.
  • Provést komplexní analýzu světové ekonomiky, dynamikz vývoje, možné inspirace pro ČR. Spoléhat se pouze na Německo a na to, že bude stále více a více vyvážet do Číny, by nemusela být ta nejlepší strategie. Nemluvě o tom, že se tím ČR staví do pozice ekonomické kolonie, či 17. Bundesland (ovšem bez transferů).
  • Zformulovat vizi pro českou ekonomiku, která by měla zahrnovat pluralitu vlastnických forem, koncept lokalizace české ekonomiky a podpory malých firem (nikoliv ovšem jen deklaratorně).

0
Vytisknout
9694

Diskuse

Obsah vydání | 17. 8. 2011