Pokaždé puče netřeba

12. 9. 2011 / Karel Dolejší

11. září nadlouho rozdělilo společnost, kterou zasáhlo. Zbavilo zemi nejaktivnější části jedné generace, upozorňují jedni; otevřelo cestu k ekonomické prosperitě, tvrdí druzí. Přišli jsme o 40 018 nejlepších, říkají jedni; bylo to to menší zlo, namítají druzí.

Ne, nepíšu o dnes halasně připomínané zámince k rozpoutání několika minulých, současných a zřejmě i budoucích válek, jež bude jednou v análech zapsána coby počátek definitivního úpadku jednoho impéria. Mám zde na mysli 11. září 1973 v Chile.

Toho dne byl demokraticky zvolený prezident Salvador Allende svržen pučem zorganizovaným chilskou armádou a podporovaným Spojenými státy. Vládu převzala vojenská junta vedená Augusto Pinochetem, který sestávala z velitelů jednotlivých částí armády a policie.

Během náletů a pozemních útoků Allende pronesl svou řeč, ve které oznámil, že setrvá v prezidentském paláci až do konce. Přímí svědkové tvrdí, že na tomto místě později také spáchal sebevraždu.

Po puči se Pinochet stal vojenským diktátorem a navzdory slabému povstaleckému hnutí vládl zemi až do roku 1990. Puč sám i následná vláda se vyznačovaly vážným porušováním lidských práv a zahynulo při nich výše zmíněných 40 018 osob z řad Allendeho příznivců.

Ti z nich, kdo masakr a následnou diktaturu přežili, vesměs dodnes poukazují na to, že Allende byl legitimním prezidentem, který na základě silného mandátu hájil zájmy širokých lidových vrstev, zatímco Pinochet prostě hrubou silou zřídil proamerickou diktaturu. "Věci jsou pro chilské voliče příliš důležité, než aby byly ponechány na jejich vlastním rozhodnutí", namítl už tehdy vskutku památnou větou Henry Kissinger. Když to přeložíme do srozumitelného jazyka, řekl vlastně, že existují věci důležitější než demokracie...

Allende se sice stal prezidentem podle všech předepsaných pravidel, ta skutečně důležitá pravidla však nedodržel, a proto musel být "odejit". Dnes se už ale takové věci vesměs nedějí. Málokdy se dnes ještě přihodí, aby osoba obsazující vlivnou pozici bránila prosazování skutečně důležitého, jak to udělal například honduraský Manuel Zelaya. Ale jedině pak bývá třeba někoho opravdu spektakulárně odstranit. Daleko častěji se stává, že ve vyšších patrech mocenských pyramid už prostě nezbyl vůbec nikdo, kdo by důsledně odmítal hrát skutečnou hru a ještě se upřímně pokoušel vylepšovat osud řadových voličů.

Za těchto okolností už netřeba puče - netřeba ohlušujícího bombardování nebo zdrcujícího tankového útoku.

Stačí pouze bez vážnějšího odporu hrát svou partii tu jedním, tu druhým černým pěšcem směřujícím pomalu a promyšleně k výslednému získání nejsilnější figury.

A "lid"? Pcha! Kdo to je? Konzumenti televizní zábavy?

Cože? A co svět?

Dodnes, jako v třiasedmdesátém, prostě existují věci, pro něž stojí za to (leccos) strpět...

0
Vytisknout
4959

Diskuse

Obsah vydání | 14. 9. 2011