Moskva 4. prosince 1989 - oč šlo?

5. 12. 2011 / Lubomír Molnár

Karel Sýs v internetovém vydání Obrysu-Kmene zveřejnil výtah z knihy rozhovorů "Záhady sedmnáctého listopadu". Vybral část rozhovoru s posledním generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa Karlem Urbánkem. Zakoupil jsem knihu a pustil se do čtení. Výsledkem bylo, že jsem po více jak dvaceti letech rozvázal příslušný balík uchované dokumentace, oživil jsem vzpomínky a napsal Karlu Sýsovi, jak si pamatuji jednání v Moskvě v odpoledních hodinách dne 4. prosince 1989. Po vlastním představení a uvedení do děje následuje vyprávění.

Ono totiž, jak uvádí Gabriel García Márquez jako motto své knihy vzpomínek, "život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby o tom mohl vyprávět". Může se tak stát, že stejnou událost si její účastníci mohou pamatovat různě a taky různě vyprávět.

Moskva 4. prosince 1989. Oč šlo?

Na jaře roku 1987 jsem se vrátil do Prahy z téměř pětiletého působení na československém velvyslanectví v Kodani. Na Federálním ministerstvu zahraničních věcí jsem byl zařazen do odboru základních politických otázek. Jako referentskou agendu jsem převzal krom jiného i problematiku politické spolupráce v rámci Varšavské smlouvy. Počínaje zasedáním výboru ministrů zahraničních věcí VS v Moskvě v květnu téhož roku jsem se účastnil expertních jednání a samotného průběhu zasedání výborů ministrů zahraničních věcí, které se konaly dvakrát ročně, a jednou ročně zasedání politického poradního výboru. To byla jednání na nejvyšší úrovni.

Má pozice se změnila v létě následujícího roku. Na zasedání poradního výboru ve Varšavě v červenci 1988 mi Miloš Jakeš, tehdejší generální tajemník ÚV KSČ, navrhl, abych opustil ministerstvo zahraničních věcí a nastoupil do jeho sekretariátu jako asistent pro zahraničně politické záležitosti. Od 1. září jsem tak byl pracovníkem sekretariátu generálního tajemníka ÚV KSČ. Zpracovával jsem informace z vybraných zdrojů, účastnil se přijetí zahraničních hostů, vyhotovoval tiskové zprávy a doprovázel generálního tajemníka na zahraničních cestách. Samozřejmě jsem zpracovával zápisy z těchto jednání.

V uvedené pozici jsem pracoval až do konce ledna 1990, tedy i po celý čas kdy byl generálním tajemníkem Karel Urbánek a několik týdnů ještě i s předsedou ÚV KSČ Ladislavem Adamcem.

Po rezignaci vedení ústředního výboru KSČ na listopadovém plénu 1989 nastoupil 24. 11. do funkce generálního tajemníka Karel Urbánek. Tehdy se události nekontrolovatelně valily vpřed a to jak na domácí politické scéně, tak i v okolních státech. Soudruh Urbánek měl nabitý program vnitropolitickými a vnitrostranickými jednáními. Zcela přirozeně se zahraničně politickými záležitostmi nezabýval. Ani nemohl.

Jedinou, za to historicky zcela výjimečnou zahraničněpolitickou událostí za dobu tří týdnů v nejvyšší stranické funkci byla cesta Karla Urbánka do Moskvy začátkem prosince 1989. Kolem této cesty často panují zkreslující výklady a nepřesné interpretace. Nejčastěji se vyskytuje zjednodušený odsudek, že Urbánek s Adamcem si jeli do Moskvy pro podporu. Karel Urbánek zas vidí jako ústřední téma prosincových jednání v Moskvě otázku přehodnocení vstupu vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 a odchodu sovětských vojsk z Československa. A to dokonce do té míry, že, jak uvádí v rozhovoru s Karlem Sýsem, to byl on, kdo dal podnět k onomu setkání všech představitelů Varšavské smlouvy. Nic z toho neodpovídá skutečnosti.

Karel Urbánek nemohl být iniciátorem setkání představitelů států Varšavské smlouvy v Moskvě, protože už v době jeho zvolení generálním tajemníkem ÚV KSČ byl v Praze zvací-nezvací dopis z Moskvy s oslovením "drahý soudruhu Miloši Jakeši". Je to zvláštní dokument, neboť je uveden osobním oslovením, ale není nikým podepsán. Je to pozvání na informativní schůzku a přesto se v něm nevyskytuje obrat "zvu Tě" či "zveme vás". Po úvodním konstatování, že vrcholí příprava na setkání s prezidentem USA G. Bushem, je v onom dopise v šesti bodech uvedeno o jakých otázkách v evropských záležitostech by se mělo jednat. Závěr dopisu uvádím doslova: "Bezprostředně po schůzce na Maltě jsme připraveni informovat o jejích výsledcích vedoucí činitele spojeneckých států. Za tím účelem bychom mohli uskutečnit příslušné setkání dne 4. prosince 1989 v Moskvě. Vedoucí činitelé spojeneckých států by přitom mohli přiletět do Moskvy dne 4. prosince dopoledne tak, abychom mohli zahájit jednání v 15.30.

Počítáme s tím, že za sovětskou stranu se na schůzce zúčastní soudruzi M.S. Gorbačov, N.I. Ryžkov, E.A. Ševardnadze, A.N. Jakovlev.

Prosíme, abyste nás informovali o složení účastníků schůzky z vaší strany."

Konstatování Karla Urbánka, že Gorbačov se bránil jeho návrhu na svolání porady představitelů Varšavské smlouvy a po setkání s Bushem změnil názor, neodpovídá skutečnosti.

Sobotu i neděli kdy Gorbačov jednal s Bushem na lodi u břehů Malty, měli Urbánek i Adamec nabitou vnitropolitickým programem. Slib skládala nová vláda, konal se XI. sjezd Jednotných zemědělských družstev, zasedal ÚV Národní fronty, sešlo se předsednictvo ÚV KSČ. Nicméně československá delegace se vydala do Moskvy ještě v neděli večer, aby měla v Moskvě pondělní dopoledne k dobru. Druhá strana, myslím ta západní, byla rychlejší. Bush informoval spojence v NATO již v pondělí ráno, ale to podstatné se konalo ještě v neděli večer. To už totiž Bush s Kohlem spolu v Bruselu večeřeli.

Jednání začalo v odpoledních hodinách kolem dříve stanovené hodiny o půl čtvrté moskevského času. Jako vedoucí delegací zemí Varšavské smlouvy byly ze čtyř zemí nové tváře Petr Mladenov, Rezso Nyers, Hans Modrow a také Karel Urbánek. Služebně starými tvářemi byli hostitel Gorbačov, z Polska Wojciech Jaruzelski a z Rumunska Nicolae Ceaušescu.

Jednání zahájil a úvodního slova se ujal Gorbačov. Nejprve uvedl význam setkání, když zdůraznil "zainteresovanost SSSR, aby každý stát Varšavské smlouvy i seskupení jako celek dosáhly úspěchu, aby probíhající procesy přeměn znamenaly upevnění našich zemí, vnitřní stability a bezpečnosti. Všechno toto odpovídá jak zájmům spojeneckých států tak Evropy. Nyní je důležité udržet nastoupený kurs a neopožďovat se za vývojem. Zkušenosti učí, že jinak je nutné vystupovat v roli hasiče". Účastníci jednání tak hned v úvodu dostali silné kapky, vezmeme-li v úvahu, v jakém stavu se každá ze zemí Varšavské smlouvy nacházela. Historie ukázala, že i samotný Gorbačov roli hasiče následně nezvládl.

Následoval téměř dvouhodinový výklad o poslední zahraniční cestě a jednáních Gorbačova s Andreottim v Itálii, s papežem Janem Pavlem II ve Vatikánu a s Bushem seniorem na lodi u břehů Malty. Z hlediska předmětu našeho zájmu, tedy srpna 1968 a odchodu sovětských vojsk z Československa, byl onen výklad o ničem. Co účastníky zaujalo, odrazila diskuze po přestávce.

Přestávka začala v 17.20 a trvala 40 minut. Během této přestávky se odebrali Gorbačov s Ryžkovem a Urbánek s Adamcem do vedlejšího salonku k oddělenému rozhovoru. Kráčel jsem za naší dvojicí s tím, že rozhovor budu v případě potřeby tlumočit a vyhotovím zápis. Přes práh salonku jsem neprošel, neboť mne zastavila čísi nekompromisní ruka a do salonku jako pátý vstoupil Alexandr Vozňjuk, bohemista a kamarád z institutu mezinárodních vztahů. Tento rozhovor trval zhruba půlhodinu. Po té co skupina vyšla ze salonku, jsem se k Alexandrovi přitočil a zeptal se, oč v rozhovoru šlo. Alexandr Vozňjuk udiveně pokýval hlavou a řekl:"Víš, abych byl upřímný, tak jsem to vlastně nepochopil."

Jednání bylo obnoveno v 18,00. V diskuzi se odrazilo to, co někteří účastníci považovali za podstatné. Tím byla především německá otázka. Wojciech Jaruzelski vyjádřil silné znepokojení obsahem informace a vznesl požadavek vědět více o myšlence vytvoření německo-německé konfederace, se kterou v té době vystoupil kancléř Kohl. Vyjádřil potřebu, aby společné setkání zformulovalo i jednotný společný přístup k německému problému. Gorbačov reagoval tím, že se odvolal na vyjádření předsedy vlády Německé demokratické republiky Hanse Modrowa, který mu měl říct, že meziněmecké vztahy je třeba rozvíjet na základě dvojstranných vztahů. Dodal, že tuto myšlenku je třeba posoudit, upřesnit protože "je to náš společný problém".

Nicolae Ceašescu nepochybně věděl, kam se vývoj ubírá. Řekl, že události ukazují, že antikomunistická politika USA a Západu je zacílena na likvidaci socialismu. Nechápe, proč na to nereagujeme. Odvolal se na Bushe, který téhož dne v Bruselu spojencům řekl, že vše potvrzuje sílu a oprávněnost NATO. USA pokračují v politice světovlády a tato jejich současná politika je mnohem nebezpečnější než studená válka. Navrhl, aby se představitelé Varšavské smlouvy setkali třeba i na několik dní ještě před koncem roku a projednali politiku na obranu socialismu a míru. Vyslovil se i pro urychlené svolání konference komunistických a dělnických stran. Vyzval k zabránění diskreditace bývalých představitelů komunistických stran socialistických států.

Ostatní vedoucí delegací se omezili na ocenění informace a poděkování za svolání schůzky. Gorbačov se v závěrečném slově vyhnul podstatné reakci na vystoupení jak Jaruzelského, tak i Ceaušesca, poděkoval za účast, odvolal se na to, že 9.-10.- ledna 1990 bude jednání Rady vzájemné hospodářské pomoci na nejvyšší úrovni a schůzku ukončil.

Delegace vstaly a všichni si skládali své aktovky. V tom se Gorbačov omluvil, požádal přítomné, aby se znovu posadili, neboť zapomněl na jednu důležitou věc.

Nyní tedy teprve přichází na pořad srpen 1968 a obsazení Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Gorbačov řekl, že se to týká všech kromě soudruha Ceaušesca, který se v roce 1968 zachoval jako moudrý prozíravý politik a operace se nezúčastnil. Gorbačov navrhl, že je třeba se nyní s onou událostí svobodně a s čistým svědomím vyrovnat a předložil představitelům zúčastněných zemí k odsouhlasení společné prohlášení, které přečetl:

"Vedoucí představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a Sovětského svazu na setkání v Moskvě 4.prosince t.r. prohlásili, že vstup vojsk jejich států do Československa v roce 1968 znamenal vměšování do vnitřních záležitostí svrchovaného státu a musí být odsouzen.

Tento protiprávní zásah přerušil demokratickou obnovu v Československu a měl dlouhodobě nepříznivé důsledky. Dějiny potvrdily, jak důležité je i v nejsložitější mezinárodní situaci použít politické prostředky k urovnání všech problémů a ve vztazích mezi státy přísně dodržovat zásady svrchovanosti, nezávislosti a nevměšování do vnitřních záležitostí, což je v souladu s ustanoveními Varšavské smlouvy."

Gorbačov dodal, že k textu budou doplněny ještě dvě věty. Jedna vyzývající k dvoustranným jednáním mezi vládami SSSR a ČSSR o odchodu sovětských vojsk a druhá bude formulovat závazek, že tato vojska nebudou použita k zásahu uvnitř Československa. Představitelé uvedených zemí souhlasně odkývali obsah prohlášení a všichni se spěšně loučili, aby byli co nejrychleji v letadlech a doma. To bylo v 18,50 moskevského času.

Prosincová schůzka 1989 Varšavské smlouvy, poslední setkání, kterého se jako vedoucí delegací zúčastnili představitelé komunistických stran, skončila. Na schůzce nebyl podepsán žádný dokument.

Pokud by bylo společné prohlášení k srpnu 1968 podepisováno, pak by pod ním byly podpisy představitelů jen 5 zemí, tedy bez Rumunska a samozřejmě bez Československa. Uvádí-li Karel Urbánek, že dokument odsuzující vstup vojsk podepsal spolu s Ladislavem Adamcem a ministrem zahraničí Jaromírem Johanesem, pak to neodpovídá skutečnosti. Schůzka byla svolána jako informativní, žádný dokument se nepřipravoval, nebyl schválen ani podepsán.

Nevím jak v jiných zemích, ale v československém tisku se prohlášení pěti zemí objevilo bez oněch dvou vět, které měly být k prohlášení doplněny. Sovětská strana zřejmě jejich formulaci opomněla. Za to se na konci prohlášení objevil nový odstavec, který uváděl:" Sdílíme názor předsednictva ÚV KSČ a vlády ČSSR, že vstup armád pěti socialistických zemí na československé území v roce 1968 nebyl opodstatněný a že z hlediska všech nyní známých faktů bylo rozhodnutí o něm chybné." V kterém zákulisí věta vznikla se lze jenom dohadovat.

Rekonstruovat průběh sovětsko-československého rozhovoru z přestávky jednání Varšavské smlouvy v Moskvě dne 4. prosince již zřejmě nedokážeme. Existují podklady pro ono setkání zpracované pro Karla Urbánka a je dost možné, že i Ladislav Adamec měl připraveny obdobné materiály. Nakolik byly při rozhovoru použity a jak samotný rozhovor probíhal, už může říci jen Karel Urbánek. Na otázku novinářů před odletem z Moskvy " o čem se tam hovořilo?" odpověděl tak, že stručněji to nešlo: "Spolu se soudruhem Adamcem jsme informovali soudruhy Gorbačova a Ryžkova o současné situaci v ČSSR i v Komunistické straně Československa. Oba soudruzi naši informaci přijali s velkým pochopením a s podporou nového vedení ústředního výboru KSČ."

Tentýž večer vydala sovětská tisková agentura TASS zprávu o setkání Michaila Gorbačova se soudruhy Karlem Urbánkem a Ladislavem Adamcem. Šlo o zprávu jednostranně zformulovanou sovětskou stranou a tedy formou i obsahem vyhovující jí. Lživý byl už jen výčet účastníků. Podle TASSu se setkání zúčastnili i Ševerdnadze a Jakovlev. To neodpovídá skutečnosti. Jednak jsem je neviděl do salonku vcházet a z něj vycházet a v odpovědi novinářům by Karel Urbánek nepoužil formulaci "oba soudruzi přijali informaci s pochopením".

Zprávu TASSu beru jako jednostranně nedůvěryhodnou i z hlediska obsahu. Pokud by rozhovor probíhal, jak zpráva uvádí, tak by to jistě dokázal Karel Urbánek zformulovat v odpovědi novinářům a přítel Vozňjuk by uměl říct, že šlo o "osmašedesátý" a odchod vojsk.

Přikláním se k pravděpodobnosti výkladu, že Gorbačov tehdy sehrál s československými soudruhy "betla" stejně jako ho hrál i s ostatními. Odchod o přestávce do salonku byl jen součástí scénáře, který vyvrcholil odsouhlasením prohlášení pěti států, na které Gorbačov v závěru schůzky málem zapomněl.

Je třeba dodat ještě informaci, která se váže k samotnému vstupu vojsk v srpnu 1968 do Československa a neúčasti Rumunska na této operaci. Není totiž pravda, že Rumunsko se odmítlo na vstupu podílet. Pravdou je, že Rumunsku nebyla dopřána možnost se na operaci a na rozhodování o ní účastnit.

Na zasedání politického poradního výboru Varšavské smlouvy 16. července 1988 ve Varšavě se uskutečnilo setkání v úzkém kruhu vedoucích delegací, kde mimo jiné Nicolae Ceaušescu řekl: "Bylo by správné učinit si závěr i k událostem roku 1968 v ČSSR. O vyslání vojsk tehdy RSR nebyla požádána ani informována o záměru. Když jsem se ptal Leonida Brežněva proč tomu tak bylo, zda je RSR ještě považována za člena Varšavské smlouvy, tak jsem dostal odpověď, že ano, ale že bychom s tím v RSR stejně nesouhlasili. Je to příklad jak tehdejší vedení ÚV KSSS rozhodovalo."

Se znalostí tohoto vyjádření -- vysloveného v přítomnosti Gorbačova -- se pak Gorbačovovo ocenění moudrosti a prozíravosti Nicolae Ceaušesca v souvislosti s rokem 1968 v Moskvě o rok a půl později jeví spíše jako pokračující přezíravost a výsměch.

Navíc si připomeňme, že s politikem, který se 4. prosince 1989 vyslovuje pro zabránění diskreditace představitelů socialistických států je do tří týdnů naloženo hůře než s nejvyššími nacistickými pohlaváry po druhé světové válce. A s jeho manželkou k tomu.

Často se opakující tvrzení, že Urbánek s Adamcem si jeli 4. prosince 1989 pro podporu Moskvy je projevem ignorantství nebo špatného úmyslu. Možná spojením obojího. Pokud by si lidé, kteří toto do omrzení opakují, osvojili fakta oné doby, pak by věděli, že po pádu zdi v Berlíně a u nás po 17. listopadu, už Moskva nikomu z tehdejších již jen formálních spojenců podporu poskytovat nemohla a pravděpodobněji již ani dávno před tím nechtěla. Gorbačov se nesl na vlně uměle pěstované a na západě šířené "gorbymanie" a viděl se stižený slávomamem jak mění svět. Začátkem prosince 1989 tak uvědomil spojence, "bývalé kamarády", že překonání rozdělení Evropy a sjednocení Německa je na pořadu dne. Jak si s tím poradí, je jejich věcí.

Vyšlo též v časopise Obrys-Kmen.

0
Vytisknout
6651

Diskuse

Obsah vydání | 6. 12. 2011