Maminka a Štěpán Kotrba mají vždycky pravdu

21. 3. 2012 / Radek Mikula

Ještě než jsem vstoupil do provozovny drogistické firmy, zaslechl jsem z několika schodišť hluk typický pro politická shromáždění. Vzpomněl jsem si, že na Václavském náměstí den i dva dny předtím proběhly poměrně početné i nezvykle bouřlivé demonstrace a ozbrojen holícím náčiním jsem se vydal obhlédnout situaci. Pozorný čtenář se nejspíš dovtípí, že jsem ho v mezičase neměl čas použít a koneckonců holicí pěnu také nenosím po kapsách každý den.

V prostoru pod sochou knížete Václava jsem se pak potkal s bývalým spolužákem Jášou a spolu jsme vyslechli několik zábavných, neřkuli komických vystoupení. Atmosféru dokreslovali Boží bojovníci, kteří se na nás Hrrr na ně! vrhali z mohutných reproduktorů. Dojímavě se náměstím nesly tóny po dlouhých letech opět společně reprodukované československé státní hymny i hlas barda českého, slovenského, ale také polského vzdoru, Karla Kryla. Působivá i (občas nechtěně) zábavná protestní estráda s přibývajícím večerem skončila a já odcházel v pocitu vcelku bezvýznamného politického účinku své přítomnosti.

V tomto omylu jsem setrval až do chvíle, kdy jsem si otevřel článek Štěpána Kotrby, a přišel vskutku ŠOK. Najednou mi došlo, že sem vlastně podpořil zjevně protofašistickou akci. Každý - a jestli ne každý, tak wikipedie určitě - ví, že rysem fašismu je vypjatý nacionalismus, a jeho symbolikou v podobě vlajek, trikolor, ba i chorálů se to v sobotu pod koněm jen hemžilo.

To je samo o sobě dost strašné. Sebestředná stránka mé osobnosti se však ještě víc zděsila, když jsem v jedné z fotogalerií, které si na nic nehrají, našel snímek profilu svého obličeje. Vzpomněl jsem si na kamarádku se zálibou ve výstředním oblékání, kterou jsem kdysi na Ladronce - kde je jí konec (Ladronce i té kamarádce)? - požádal, aby se zpříma postavila a roztáhla obě ruce. Když s nechápavým výrazem vyhověla, radostně jsem zvolal: "Strašák do zelí!" a líčil jí neuvěřitelnou efektivitu s jakou by dokázala odhánět ptačí škůdce. Nyní mi bylo souzeno dočkat se podobného ponížení. Ačkoli jsem znám a neoblíben jako fanatický abstinent a nekuřák, přesto musím uznat, že má tvář se po právu ocitla ve fotogalerii nazvané Městský kmen - lid IV. cenové kategorie. Zanedbaný zevnějšek, který jsem vystavil pohledu nestranného a nehodnotícího hledáčku fotoaparátu Štěpána Kotrby, byl nepochybně jedním ze společných formálních i obsahových znaků sociokulturní sebeidentifikace ve veřejném prostoru, o kterých píše ve svém osvětovém článku.

Navíc přece:

• Vstoupení do veřejného prostoru a pokus o jeho ovlivňování je dobrovolný akt jedince, který podléhá kritickému společenskému posouzení. Kdo ho učiní, musí počítat s nemilosrdným hodnocením - obsahovým i formálním.

Protože v mém případě šlo o sociokulturní sebeidentifikaci s koktejlem primitivity, nevzdělanosti, populismu, frustrace a agrese, byla moje vizáž vlastně přirozeným výrazem odpovídajícím charakteru shromáždění, na kterém jsem se tak neprozřetelně ocitl.

Nic naplat:

• Estetika je přirozenou součástí politické komunikace.

V řádu Prozřetelnosti pak bylo, že jsem se předevčírem dostavil na kultivovanou a intelektuálně vyspělou (byť poněkud nudnou) demonstraci ProAltu již hladce oholen. Obsahově i formálně byv tentokrát již představitelem nespokojeného lidu, protestující veřejnosti a nikoli zarostlého, obtloustlého a plešatějícího davu, přesněji lůzy.

Mohu jen litovat ostudy, kterou jsme s Jášou způsobili někdejšímu Střednímu odbornému učilišti polygrafickému. Štěpánův článek mu musím co nejrychleji zprostředkovat. Na pondělní ProAlt se totiž dostavil bez úpravy svého vzhledu. Jestli chce i dál chodit na jeho protesty, musí s tím něco udělat. Potíž je jen v tom, že jako sympatizant Zdeňka Ponerta asi bude chodit i na akce Skutečné demokracie. Tam by pak měl uplatnit paruku a falešný plnovous, aby zapadl do prostředí příslušného městského kmenu.

Sám chci napříště pečlivěji zvažovat, jakých shromáždění a s jakým zjevem se účastním. Zdravím maminku Vlastimilu, Štěpána Kotrbu, Jáchyma Křelinu a Ivetu Pospíšilovou (znal jsem dvě - holky si to přeberou).

Poznámka ŠOK: "Náhody" na pražských demonstracích provázejí Radka Mikulu už více než deset let,co ho znám... Fotografií v mých fotogaleriích z demonstrací má nepočítaně, někdy ve vášnivém rozhovoru s neonacisty (Hradčanské náměstí, demonstrace Ne základnám), někdy ve stejně vášnivém rozhovoru s policisty (naposledy demonstrace proti zásahu police proti squatterům, Kateřinská ul.). Bez něj si nedovedu srocení lidu v pražských ulicích už představit. Nicméně je nutno říct, že v pondělí na demonstraci ProAlt, kde se objevil též a v hloučku s několika aktivisty Holešovské výzvy, už byl oholen. A choval se po celou dobu způsobně a krotce (jak jsme u něj všichni zvyklí, pokud ho zrovna policisté nezatýkají)... Takže něco na té historce s holítkem možná bude... Nicméně, na demonstraci Holešovské výzvy se objevil i pracovník Lidového domu či šéf Jazzové sekce, disident Karel Srp a také se ocitliv hledáčku mého fotoaparátu. V davu by je od ostatních málokdo rozeznal. V podstatě antropologická kategorie "městský kmen" hledá společné jmenovatele skupin, nikoliv individuální sebedefinice a motivace dvouhodinového "náhodné" setrvání na místě nějakého srocení. Městský kmen "podivné postavy", který se svým teplákovým zevnějškem i "tajně" organizovaným chováním vyčleňoval z davu a jehož focením jsem si zpestřoval deset let reportáží o demonstrujících subkulturách, se tentokrát POPRVÉ na demonstracích Ponertova "kmene" neobjevil.