"Jsou opravdu blbí"

31. 3. 2012

Existuje ale klíčový rozdíl, který ministrům jaksi nedošel. Když Thatcherová hromadila u tepelných elektráren v roce 1984 před stávkou horníků uhlí, neomezovala tím nijak veřejnost. V roce 2012 se britská vláda snaží udělat britskou veřejnost rukojmím svého politického boje. Všichni ti lidé, kteří stojí ve frontách na benzín před čerpacími stanicemi, se stali obětí vládou organizovaného spiknutí, jehož cílem je zdiskreditovat opozici.

Jsem si jist, že mnoho čtenářů, kteří čtou tento komentář je rádo, že by měla být odhalena závislost Labouristické strany na odborovém svazu Unite, avšak myslím si, že jen málo čtenářů ocení, že z nich vláda udělala blbce. (A politický dopad samozřejmě je úplně opačný než ten, který Konzervativní strana zamýšlela: Odborový svaz Unite nyní vypadá jako andělé a je v daleko lepší situaci pro to, aby bylo jeho požadavkům vyhověno.)

Takže snaha činitelů Konzervativní strany zmanipulovat voliče prostřednictvím kanistrů s benzínem, spolu s nedávnými skandály týkajícími se placených večeří s premiérem pro milionáře, zvyšování daní pro důchodce, zavádění DPH na ohřívané svačiny, to všechno vrhá světlo na současnou nespokojenost v Británii. Lidem se nelíbí, když vidí, že se politikové chovají sobecky.

Jak politikové jako Francis Maude neustále zdůrazňují, voliči posuzují politiky daleko více podle jejich motivace než podle uskutečněných konkrétních činů. Voliči zoufale chtějí, aby se vůči nim politikové chovali autenticky. Voliči nemusejí mít rádi své politiky, nemusejí souhlasit s tím, co politikové dělají, ale chtějí rozumět tomu, proč politikové dělají to, co dělají a jestli jim záleží na zemi, které vládnou.

Byl to Tony Blair, který dokázal tak brilantně přesvědčit voliče, že se chová autenticky, a zklamání, které pak voličům připravil, dodneška v Británii ovlivňuje všechno. Neupřímnost visí nad britskou politikou jako smog.

Právě v rámci této podezřívavosti je nutno interpretovat nynější nespokojenost britských voličů s vládou, kterou voliči považují za vládu milionářů pro milionáře. Většina voličů nemá absolutní námitky proti žádnému politikovi na základě jeho sociálního, regionálního či rasového původu. Ale takový původ může vyvolat podezření či předsudky, které pak mohou být potvrzeny určitými činy. Kdysi jsem si například vůbec nepovšiml, jestli je politik Skot nebo Angličan, ale jakmile začali Skotové mluvit o nezávislosti a v londýnské vládě bylo stále více Skotů, začal jsem být nervózní. "Co tady na jihu děláte? Proč dáváte tolik kariérních příležitostí svým kamarádům?" začal jsem se ptát.

Obdobně jako jednotlivec pro většinu voličů není David Cameron v důsledku svého milionářského zázemí nepřekonatelnou překážkou. Je to zjevně schopný, slušný představitel bohaté, dobře vzdělané, většinou jihoanglické vyšší střední vrstvy, která už udržuje v tomto státě národní stabilitu více než dvě století.

Jenže když jsou časy špatné, lidé se začnou ptát, jaká je politikova motivace. Nemusejí mít námitky proti tomu, že je někdo bohatý, ale když se začne mluvit o tom, že zemi vládne "vláda milionářů", začnou mít pocit, že jsou diskriminováni. Voliči začnou přemýšlet o tom, zda takovíto lidé - zejména jestliže to jsou většinou jen muži, stejného věku, kteří chodili do stejných škol a na stejné univerzity, dokáží pochopit, jaké mají lidé potíže v životě.

A pak začnou být výmluvné maličkosti. Jednou, když jsem redigoval tento náš deník, jsem si všiml, že jsme vydali článek, v němž se psalo, že "Manchester je ve vzdálenosti tří hodin". "Tří hodin odkud?" zeptal jsem se kolegů chladně. Ne z Liverpoolu, ne z Birminghamu, a zjevně ne z Manchesteru. Autor měl na mysli, bezmyšlenkovitě, že jde o tři hodiny cesty z Londýna. Všechny lidi, kteří nežijí v Londýně, taková věta nutně musela iritovat.

Takže když Francis Maude řekl, že Cameronovy večeře pro dárce pro Konzervativní stranu v Downing Street "byly jen svačiny v kuchyni", celou věc tím jen zhoršil. Částečně tím totiž odhalil určitý způsob jednání: Máme hezkou jídelnu, ale s kamarády si nebudeme dělat násilí a nebudeme v ní večeřet - což je matoucím, výlučným způsobem jeho posluchačům zcela cizí.

A tady právě dnešní činitelé Konzervativní strany selhávají. Všechna ta neformálnost - nenošení kravat, tvrzení, že se zajímají o fotbal, ostentativní hra na veřejnosti s dětmi - to všechno může fungovat dobře, kdy se dobýváte na politickou scénu. Ale jakmile jste jednou u moci, začne to vypadat arogantně. Vypovídá to totiž, že pro vás neplatí pravidla jako pro obyčejné smrtelníky. Vy a vaši kamarádi se sice povalujete po místnosti a pijete pivo z plechovek, ale totéž zjevně neplatí pro vaši ochranku, vaše sekretářky, dveřníky a řidiče. Chováte se rozmazleně v situaci, kdy byste se měli oblékat do nejlepších šatů, protože reprezentujete svou zemi. Chováte se, jako byste tu zemi vlastnili. Jenže vy ji nevlastníte.

Máme příliš velkou zadluženost. Platíme příliš velké daně. Stavíme příliš málo nových domů a bytů. Přicházíme o staré pracovní příležitosti a náklady nám zabraňují vytvářet nové. Vede se nám špatně a chceme, aby lidé, kteří nám vládnou, nás z toho vyvedli, a nemysleli na nic jiného. Je to jednoduché, ale lehké to není.

Podrobnosti v angličtině ZDE