Světový třídní boj: geografie protestu

1. 6. 2012 / Immanuel Wallerstein

Když jsou dobré časy a světoekonomika expanduje v tom smyslu, že se vytváří nová nadhodnota, je třídní boj tlumený. Nikdy nemizí, ale pokud je nezaměstnanost malá a reálné příjmy nižších vrstev rostou, byť jen o trošku, heslem dne je sociální kompromis.

Když ovšem světoekonomika stagnuje a reálná nezaměstnanost značně stoupá, znamená to, že se celkový koláč zmenšuje. Vzniká pak otázka, kdo ponese tíhu tohoto zmenšování -- uvnitř zemí i mezi zeměmi. Třídní boj se zostřuje a dříve nebo později vede k otevřenému konfliktu v ulicích. Právě to se děje ve světosystému od 70. let a nejdramatičtěji od roku 2007. Zatím si vrstva na samém vrcholu (známé jedno procento) udržela svůj podíl a dokonce ho zvětšila. To nutně znamená, že podíl 99% klesá.

Boj o rozdělování se točí hlavně kolem dvou položek globálního rozpočtu: daní (jak velké, kdo je bude platit) a bezpečnostní sítě pro masu obyvatelstva (výdaje na školství, zdravotnictví a záruky celoživotního příjmu). Neexistuje země, kde k tomuto boji nedochází. V některých zemích ale propuká s větší prudkostí než jinde -- v důsledku jejich postavení ve světoekonomice, vnitřní demografie, nebo jejich politických dějin.

Akutní třídní boj staví před všechny otázku, jak na něj politicky reagovat. Skupiny u moci mohou potlačit lidové nepokoje tvrdou silou, a mnohé to dělají. Nebo, pokud jsou nepokoje na jejich represivní mechanismy příliš silné, mohou se pokusit protestující kooptovat tím, že se k nim naoko přidají a pak omezí skutečné změny. Nebo zkoušejí obojí, nejdřív represi a pokud ta selže, pak kooptaci.

Také protestující stojí před dilematem. Vždy začínají jako malá odvážná skupina. Mají-li ale učinit dojem na ty, kdo jsou u moci, musí přesvědčit mnohem větší (a politicky mnohem nesmělejší) skupinu, aby se k nim přidala. To není snadné, ale může se to podařit. Roku 2011 se tak stalo v Egyptě na náměstí Tahrír. Podařilo se to hnutí Occupy ve Spojených státech a Kanadě. Stalo se tak v Řecku při posledních volbách. Stalo se tak v Chile, v dnes už dlouhodobých studentských stávkách. A v tomto okamžiku se tak patrně děje v Québeku.

Když k tomu ale dojde, co potom? Někteří protestující chtějí rozšířit původní úzké požadavky na dalekosáhlejší a zásadní projekt rekonstrukce společenského řádu. A jsou jiní, vždy se objeví jiní, kteří jsou ochotni sednout si k jednomu stolu se skupinami u moci a vyjednat nějaký kompromis.

Když skupiny u moci sahají k represím, velmi často tím rozdmýchávají další protesty. Represe ale často funguje. Jestliže nefunguje a skupiny u moci jdou na kompromisy a kooptace, často dokáží vypálit protestujícím rybník dodatečně. K tomu podle všeho právě dochází v Egyptě. Nedávné volby pokračují druhým kolem, soubojem dvou kandidátů, z nichž ani jeden nepodporoval revoluci na náměstí Tahrír. Jeden z nich byl posledním předsedou vlády svrženého prezidenta Husního Mubaraka, druhý je vůdcem Muslimského bratrstva, jehož hlavním cílem je začlenění šaríji do egyptských zákonů a nikoli uskutečnění požadavků těch, kdo byli na náměstí Tahrír. Výsledkem je krutá volba pro přibližně 50% voličů, kteří v prvním kole nehlasovali pro některého z oněch dvou kandidátů s největším počtem hlasů. Tato nešťastná situace je důsledkem faktu, že příznivci náměstí Tahrír rozdělili své hlasy mezi dva kandidáty s trochu odlišným zaměřením.

Co si máme o tom všem myslet? Zdá se, že je před námi geografie protestu, která se rychle a neustále mění. Tady vypukne protest a je buď potlačen, kooptován, nebo se vyčerpá. Jakmile ale k tomu dojde, protest vzplane někde jinde, kde možná bude opět potlačen, kooptován, nebo sám zajde na úbytě. A pak propukne na třetím místě, jakoby byl v celosvětovém měřítku nepotlačitelný.

Je opravdu nepotlačitelný, a to z jednoho prostého důvodu. Celosvětová příjmová tíseň je reálnou skutečností, která hned tak nezmizí. Strukturální krize kapitalistické světoekonomiky způsobuje, že přestala fungovat standardní řešení ekonomických poklesů, ať nás naši experti a politikové jakkoli ujišťují, že se na obzoru už črtá nové období prosperity.

Žijeme v chaotické světové situaci. Všechno prochází velkými a prudkými výkyvy. Platí to také pro sociální protesty. Právě tento rys vystupuje před námi jako neustále se měnící geografie protestů. Včera náměstí Tahrír v Káhiře, dnes nepovolené masivní pochody s hrnci a pánvemi v Montréalu, zítra někde jinde něco jiného (a pravděpodobně překvapivého).

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 330, 1.6.2012. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

 

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

 

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

0
Vytisknout
4903

Diskuse

Obsah vydání | 1. 6. 2012