Fakta jsou jasná. Krutý experiment se škrty selhal

3. 6. 2012

Uplynulý týden byl dramatickým varováním, kam vede program škrtů. Přinesl brutální důkazy, kde skončíme, budeme-li dávat přednost finančnictví před ekonomikou a společností. Burzy nyní sází nejen na rozklad eura, ale i na příchod nové hospodářské doby temna. Světová ekonomika se přibližuje propasti a politikové jsou ochromeni blbostí své podomácku vymyšlené ekonomie, píše ekonom Will Hutton v týdeníku Observer.

Peníze mizí ze Španělska, z Řecka a z dalších periferních evropských ekonomik. Známkami krize je skutečnost, že v Řecku jsou lidé závislí na rozdávání polévky zadarmo, ve Španělsku demonstrují rozhořčení proti škrtům a rozbitému kapitalismu. Nezaměstnanost mladých lidí dosáhla vrcholu. Méně viditelná je lavina peněz, která plyne do zemí jako Spojené státy, Německo a Británie, o nichž investoři doufají, že tam budou v bezpečí. Britská vláda prodávala své obligace za takto nízké úroky naposledy začátkem osmnáctého století.

Britský ministr financí Osborne to považuje za triumf vládní hospodářské politiky. Těžce se mýlí. Naopak to naznačuje, že mezinárodní hospodářský pořádek se blíží kolapsu. Jestliže totiž zároveň tvrdě v rozpočtu škrtá tolik zemí, kde vznikne hospodářský růst?

Téměř všude jsou vidět známky slábnoucí světové ekonomiky. V Británii ekonomika poklesla nejvíce za poslední tři roky a to v době, kdy země trpí nejdelší hospodářskou depresí od devatenáctého století. Růst pracovních příležitostí v Americe se zpomaluje. Nezaměstnanost v Evropě dosáhla průměru 11 procent. I Čína zaznamenala letos v květnu dramatický pokles výroby.

Nikoho by to nemělo překvapovat. Žijeme s důsledky jedné z největších finančních a intelektuálních chyb, jakých se lidstvo kdy dopustilo. Po celou jednu generaci si svět pošetile myslel, že finančnické kontrakty na úvěry mohou růst daleko rychleji než ekonomika, která je jejich podkladem. Zavinila to slepá víra, že svobodný trh nedělá chyby.

Jenomže svobodný trh udělal drastické chyby. Důsledkem byla finanční krize z r. 2008. Kdyby vlády neposkytly zadluženým bankám biliony dolarů. eur a liber, krize by bývala ještě horší. Ale zatímco banky dál obchodují, krize neskončila.

Protože vlády zaručily vklady bank, zadluženost soukromých bank se stala veřejnou zadlužeností. Je to klasický příklad, kdy zisky byly zprivatizovány a všechny ztráty byly znárodněny.

Byl to vysmívaný stát, který musel zasáhnout a odstranit spoušť, kterou vytvořil soukromý sektor. Ukázalo se, že svobodný trh není tak svobodný. Ukázalo se, že byl pro veřejnost zatraceně drahý. Lidé po celé Evropě za to nyní platí cenu.

Tohle není žádné řešení. Zadlužené banky nyní skoro nikomu neposkytují půjčky a i silné banky se obávají, že pokud někomu půjčí peníze, stanou se obětí klesajících cen nemovitostí a mizející hospodářské činnosti. Takže banky nyní neplní svůj klíčový účel vytváření úvěrů, a tak poptávku musejí vytvářet vlády a centrální banky.

Nedělaji to ale v dostatečné míře. Součástí problému je to, že čím více bankovních dluhů vlády garantují, tím menší manévrovací prostoj mají - zejména proto, že stagnující ekonomika vede k zvyšování sociálních výdajů a k poklesu vybraných daní.

Hlavní problém je ale intelektuální. Dominantní ideologie státu zakazuje, aby stimuloval ekonomiku. Podle dominantní ideologie stát ohrožuje podnikání. Stát musí mít vyrovnaný rozpočet stejně jako soukromý sektor.

Inflace je podle této protestantské ideologie známkou morálního úpadku. Znamená to nesplnění slibů. odměnění lidí, kteří utráceli a trestání lidí, kteří šetřili.

Je to morální i hospodářská chyba. Lidé se navzájem potřebují pro vzájemnou podporu. Ekonomicky to znamneá, že žádný jednotlivec, ani osoba či firma, nemůže zvládnout existenční riziko bez pomoci druhých. Riziko musí být sdíleno a neutralizováno.

Vlády musejí poskytnout prostředky jimiž vyjádříme své sociální povinnosti a sloučíme svá rizika.

To je jádrem keynesiánské ekonomiky. Ta je založena na jiných morálních a hospodářských předpokladech, než jaké dnes vládnou.

Dnes jsme svědky téměř laboratorního experimentu v globálním měřítku, dokazujícího, proč měl Keynes pravdu a jeho odpůrci se mýlili.

Není pochyb o tom, co by Keynes nyní požadoval: vládou podporovaný vzrůst poptávky, koordinovaný v mnoha zemích světa a přijetí dočasného, přísně řízeného růstu inflace, aby se snížila hodnota zadluženosti.

Volba je drsná. Buď desítky let hospodářské stagnace, rozklad eurozóny, riziko obchodního ochranářství a autarkické hospodářské politiky, likvidace sociálních kontraktů v západních zemích, vysoká nezaměstnanost a všechny její politické důsledky.

Anebo - změna kurzu.

Technické prostředky pro to jsou relativně jednoduché. Vlády musejí nahradit inflační stropy cíli pro růst cen a výroby. Ústřední banky musejí vložit peníze do svých finančních systémů tím, že začnou kupovat nové bankovní půjčky na podporu nových investic a nové infrastruktury. To musí částečně garantovat vláda.

Vlády také musejí zvýšit poptávku. Mohou to udělat přímo - cílenými a omezenými daňovými úlevami anebo zvýšením výdajů. Mohou také zdanit bohaté agresivněji a přerozdělit vybrané daně lidem se středními a nízkými příjmy, kteří chtějí víc utrácet - jak to navrhli Obama i Hollande. Měly by být také zavedeny daně z finančních transakcí - aby to přineslo další peníze a zbrzdilo to frenetické obchodování s financemi. Finanční trhy jsou v současnosti příliš mocné a je nutné omezit jejich moc.

Stane se to? Západ je nyní na křižovatce, a i když britská, americká a německá pravice bude tyto návrhy zuřivě odmítat, je nutno ji porazit. Konec konců byly to nápady právě této pravice, které nás dostaly do této krize.

Budoucnost západního kapitalismu závisí na tom, jak tato debata dopadne - a na tom, zda dojde dostatečně rychle ke změně nynější hospodářské politiky.

Zdroj v angličtině ZDE

0
Vytisknout
15003

Diskuse

Obsah vydání | 5. 6. 2012