Virtuální mediální očista Pavla Šafra a tragická postava

21. 6. 2013 / Radim Hreha

Souhlasím s Pavlem Šafrem když ve svém článku v Reflexu konstatuje, že : „Petr Nečas vstoupí do historie jako tragická postava. Usiloval celkem úspěšně o očistu ODS.“ Autorovy další hodnotící úsudky jsou však nepřesvědčivé, ne-li podezřelé. Napsat o někom, že po dobu tří let „neměl čas krást,“ vyžaduje i v tuzemských mediálních vodách hodně drzosti, či lokajství.

Navazující charakteristika vztahu předsedy vlády a jeho konkubíny má zřejmě vyvolat dojem, že Nečas byl všechno jiné, jenom nebyl dalším z řady „Janků,“ kteří až ve „funkci“ zjistili, že potřebují ženskou „na své úrovni.“

Týdeník považovaný v polistopadových „Peroutkovských“ mediálních kruzích za ikonu „svobodné“ novinařiny přece nemůže připustit, aby národ konečně pochopil, že do vedení vládních stran, které se dostávají k obrovským veřejným zdrojům, se korektní odborník s vysokou úrovni morálky, prostě nedostane. Vědomí a svědomí korektního a sebevědomého jedince totiž jakýkoliv slib věrnosti „straně“ výměnou za „hlasy“ či jakékoliv „trafikování,“ je absolutně cizí.

Pavel Šafr to zřejmě zná a pak se nelze divit, že i za cenu své diskreditace rozšiřuje řadu kritiků z kategorie vládních politiků, na téma postupu orgánů činných v trestním řízení. Policie a dozorující státní zástupci totiž postupovali v souladu s příslušnými zákony a předpisy, které schválili, resp. ponechali z minulosti v platnosti polistopadoví „demokratičtí“ politici. (Jen šílenci by konali jinak.) Jinými slovy policie tak u běžných lidí (nekmotrů a nepolitiků) postupuje vždy a ve všech případech. Zdá se, že konečně začala požívat stejný metr i v kategorii nadlidí, kteří rozměr svého ega objevili až po svém jmenování do vysokých pozic, či netransparentního nahromadění jmění.

Autorovo pozdvižení je roztomilé zejména v jeho konstatování: „Z informací, které byly až do pondělí k dispozici, nenabídla policie a ani státní zástupce žádný přesvědčivý důkaz, že by výsledkem razie bylo odhalení takového korupčního spiknutí, jež by předchozí manévry ospravedlňovalo. Mluví se jen o poskytování trafik pro rebelující poslance. Někde v pozadí vystupují pánové Rittig a Janoušek. Do příběhu se zatím dostali jako Pilát do Creda. Aby totiž svými jmény dodali představení potřebný prvek boje proti Zlu. Kéž by se právě oni stali hlavními postavami dramatu. Protože hlavní role Jany Nagyové v kauze organizovaného zločinu je trefa vedle. Ona má jen smůlu, že je kvůli své blonďaté a živočišné přirozenosti velmi viditelná. V pořádku by bylo, kdyby byl nejprve zatčen třeba pan Rittig za tunelování a korupci a pak by teprve následně vedly nitky vyšetřování do státní a politické scény. Postupně, krok za krokem a bez policejního divadla.

Z uvedeného vyplývá, že původce myšlenky uvažuje stejně tak, jako poslanec Marek Benda (ODS), jenž se až dosud stylizoval do role konzervativního neoliberála. Oba nepovažují kauzu Nagyová versus vojenská tajná služba za relevantní. Tím se ovšem sami vyčleňují do oblasti, kterou autor zřejmě ve srovnání s tuzemskou realitou považuje za ještě méně kultivovanou, na „Balkán.“

Nicméně, autor přes všechny své svérázné úlety má pravdu když píše: „Lidová touha po spravedlnosti je pochopitelná, ale nesmí nás dovést k jakobínskému pojetí státu, kdy kriminalizace je jen výsledkem společenské objednávky a populistického chování státních zástupců.“ Uvedené konstatování však záhy popře heslem, které nejspíš pochytil od kmotrů a předsedů koaličních stran: „Naším hlavním heslem nemá být boj proti korupci, ale právní stát.“

Pavel Šafr zřejmě nepochopil, resp. účelově ignoroval fakt, že korupčníci nikdy právní stát nezřídí, leda tak v rámci virtuálního mediálního obrazu, díky různým kolaborantům mafiánů mezi novináři.

0
Vytisknout
4908

Diskuse

Obsah vydání | 21. 6. 2013