Natalja Gorbaněvská: Náměstí nesouhlasu

Vstávám ráno, vstávám časně.
V kavárnách je zavřeno.
Na chvilku je člověk zasněn.
Život pádí neúčastně,
jeden zaostává za ním
s podrážkami k dotrhání,
s lehce naříznutou dlaní,
s krví o krov setřenou.

Zatímco hledáš po tom náměstí
šíf autobus a přístav pro turistu,
přestat být sebou se ti poštěstí
k potěše futuristů.

Když nenalezne souhlas u přátel
a nepřátel a opileckých klanů,
sám sebe snad by člověk poztrácel
k potěše budoucňanů.

Vyrazíme na výzvědy,
na zvědy se vydáme,
na medvědy, na sousedy
nebo zpátky právě sem.

Však my někam dorazíme,
zarazíme, vyčkáme,
něco sníme, něco zvíme,
na trumpetu zahrajem.

Kdo mi to s výtkou v hlase
tak nahlas říká: "Pojď,
už přestaň s těmi hrami
a vypluj jako loď."?

To jenom havran, zdá se,
pod polským jménem "kruk"
mě za mé meze mámí
a za polární kruh.

Kdepak jsou vlastně rozdíly
mezi pravdou a mámením,
mezi nářkem a řehotem,
mezi bděním a snem?

Kdo se rozjásá, rozčilí,
v slzy či krev vypění,
hýkat či vzdychat ochoten
za zdí či za oknem?

Ať se štítem, na štítě,
vítejte nám.
Jen vstupte, ať vidíte
- dobrý je Pán.

Od Něho nebyl nám gulag dán.
Ta zášť odvěká
je věc člověka,
tedy i má a tvá.

Do té stejné řeky Seiny,
do Visly i do Něvy,
do stejného můropění,
a ne ve snu, to se ví,

zase vejdu, zase vstoupím
navzdor Hérakleitovi.
Aniž řeku přebrodím,
poodejdu, poustoupím...

Přátelé, už se jednou zbydem
oné sladké mátohy snové.

Vždyť to činili lidé lidem.
Lidem lidé, ejhle, člověkové.

Vždyť to činili Němci Židům,
Rusové to činili Rusům.
Dosud nevyřknem tu svou bídu
ani šeptem: To ty a já.

Když na náměstí nutí jít
stud, ne lov plané slávy,
péče o státní monolit
člověka nezastaví.

Pak nedrtí jak stalaktit
v moskevském provedení
ten rodný kolektiv a lid,
zběsile pobouřený.

Od dálněvýchodních hord Asiatů
a cvakajících fotoaparátů
a taky od těch našich lidí ruských,
mhouřených očí, vlastně stejně úzkých,


když kolem je jen země Turistán
a utíkat není kam,
ty odveď mě, rozbijem hlavní stan,
ať za něco život dám.

Z těch, jimž říkala jsem "mí milí",
není půlka už naživu.
Z těch, co nejblíž mi kdysi byli,
jsou teď plevy, prach archivu,

nebo popel a troud, jak se říkává,
když jim vychladla srdce bolavá,
těm, kdo v samotě, osiřelí,
teskně hledí teď na svět celý.

Tam, kde z ruky ti zobe pták,
ať už havran anebo vrána,
kde je pakůň i pastrnák,
kde smí k růžičce být přirovnána

naše huba a kde tik i tak
zazní naráz a kde pevný hák
naše vaky ponese zrána,
tam se setkáme...

Ve dvanáctém -- po francouzsku -- poschodí...
žádný les, jen slunce s nebem uvidíš.
Chlorofyl sem za mou duší nechodí.
Uprchlík si v hrozné výšce našel skrýš.

Tak mě zaveď někam, kde až doposud
hvězdu může nutit zrudnout jenom stud

a kde zapomnění ještě nechvátá
překrýt hoře jak voda stojatá.