Z války si nikdo nesmí dělat srandu

14. 1. 2014 / Jiří Jírovec

Před Vánocemi jsem byl u zubaře. Zmrazení je samozřejmost a dáseň se před vpichem injekční jehly ještě čímsi potírá, aby to píchnutí opravdu, ale opravdu nebolelo. Prostě komfort, který je naší změkčilé generaci dopřáván, abychom nepřešli k jinému zubaři. No, nic proti tomu.

Pohodu občas pokazí televizní zpráva nebo novinový článek. Mně se to stalo zrovna stalo obé. Například díky zprávě v ČT24 o tom, že byl vyznamenán český vojenský pes, který byl zraněn v akci. On je sice cvičen, aby trhal a mordoval, ale připletl se do cesty nějakému granátu.

Pes dostal jako vyznamenání obojek a reportér přidal dojemnou zprávu o tom, jak ti hodní Američané zacházejí se svými psy stejně jako s vojáky (on to myslel jinak), a tak je operují, ubytovávají v hotelu a transportují domů. Jsou to stejní Američané, kteří s odpuštěním rozesrali Irák i Afghánistán a prakticky každou další zemi, kam vstoupí ohledně svých geopolitických zájmů.

Války ale pro ně přestávají být politicky i finančně únosné, a tak se tu a tam stahují a při odchodu nechají domorodcům nějaké zbraně, aby si svoje kmenové a náboženské rozdíly vyřizovali mezi sebou sami. Mezi tím se doma dozbrojí, vyvinou nové, ještě sofistikovanější zbraně a generálové si odpočinou, než zase najdou nějaký kousek země vhodný k bombardování.

V televizi se moc válečné krve nevidí, není to košer. Doby, kdy bylo veřejné mínění manipulováno fotografiemi napalmem zasažené vietnamské holčičky nebo pytlů s ostatky nepřeživších hrdinů, jsou za námi. Cenzura informací z bojišť pracuje, jak má. Když začali padat kanadští vojáci v Afghánistánu, dělal ministerský předseda PR show: Vlajka nad parlamentem byla na půl žerdi a on osobně vítal mrtvé vojáky "domů". Papaláš na letišti, toť svrchované štěstí pro mrtvého. Pak se přišlo na to, že časté snížení vlajky a (pro politiky otravné) cesty z Ottawy na vojenské letiště by mohly vyvolat (pro politiky nepříjemné) otázky stran kanadské účasti ve válce.

Voják nepochybně umírá v bolestech a neochotně, i když je s ním zacházeno stejně jako se psem -- tedy dobře. My civilizovaní se ale neptáme, jak asi umírají lidé na druhé straně. Protivník zadefinovaný jako terorista nás ovšem nezajímá, to není člověk. Ale co civilní oběti, do kterých se občas trefí nějaká raketa. Co několik set tisíc iráckých dětí, které předčasně zemřely díky embargu. Havlova humanistická kolegyně Albrightová veřejně prohlásila, že to byla přijatelná cena v boji proti (bývalému spojenci USA) Husseinovi. Možná se těm dětem umíralo krásně -- tedy pokud jim někdo řekl, že sice nemohou dostat medicinu, ale pomáhaji porazit nenáviděný režim.

Evropská zkušenost z jatek zvaných první světová válka je pomalu zapomenuta a zpravodajství z těch následných je ošamponované, aby místo krve vyniklo vlastenectví a odvaha těch "našich".

Britský seriál Blackadder s Rowanem Atkinsonem onu válku trochu zlidštil, protože si dělal srandu ze stupidních generálů. Podobné pořady šířící "levicové mýty", prý znevažují Británii, vlastenectví a odvahu. Viz článek v BL ZDE

Znova a znova je mi líto těch staříků, bývalých vojáků, kteří znova a znova slouží jako stafáž politikům, kteří si myslí, že když jim daj medajli, jsou taky hrdinové. Proč se nenajde ani jeden, který by řekl, strčte si medajli za klobouk? Měli by spolu s Krylem říct nasrat, jó nasrat, a odmítnout (byť skrytou) oslavu válek.

Do ruky se mi dostal článek Gary G. Kohlse o vánocích na frontě roku 1914 ZDE

Nesmyslné útoky pěchoty byly stupidně a opakovaně nařizovány veliteli jako byl Sir John French a jeho nástupce v roli vrchního velitele britských jednotek Sir Douglas Haig (ten se zřejmě připravoval na klasický ale beznadějně zastaralý útok jezdectva se šavlemi, jímž měl překonat maglajz v území nikoho (tedy prostoru, který odděloval nepřátelská postavení).

Tito generálové a jejich plánovači žili bezpečně mimo dosah nepřátelského dělostřelectva. Měli dobré jídlo, sluhy a pili svůj čaj aniž by kdokoli z nich byl vystaven smrtelnému nebezpečí války.

Vylepšování zákopů bylo často přerušováno přípravou na útok. Naříkání raněných často přicházelo od vojáků, kteří uvízli v oné zemi nikoho. Často byli zasaženi kulometnou palbou, ale bezmocně uvízli na zátarasech z ostnatého drátu, často umírali několik dní v kráterech po bombách. O vánocích 1914 byli vojáci obou stran naprosto demoralizováni.

24. prosince 1914 slavili vyčerpaní vojáci vánoce. Dostali dárky z domova, zvláštní jídlo, likér a odpočinek. Velkorysý (a pomatený) císař Vilém poslal na frontu 100 000 vánočních stromků s milióny svíček v domnění, že to pozvedne morálku vojáků. [...] nikdo ale nepředpokládal, že se císařův nápad stane katalyzátorem pro neplánované příměří. Byla to unikátní událost, nevídaná ve válečné historii, Jako taková byla po většinu minulého století pečlivě cenzurovaná historiky, zejména těmi vojenskými. Malcolm Brown a Shirley Seaton o ní napsali významnou knihu" Západní fronta, Prosinec 1914".

Vánoční příměří bylo spontánní akcí na řadě míst podél tisícikilometrové fronty, která se již neopakovalo. Pokus o takové příměří v roce 1915 byl potlačen.

[...]

Je tragické, že křesťanství, které díky učení Ježíše Nazaretského i jeho apoštolů začalo jako mirumilovné náboženství nenásledovalo během posledních 1700 let Ježíše a neodporovalo imperiálním ambicím vlastních států, válkám, které jejich státy vedly ani těm, kdo na válkách získávali.

Nebylo tedy překvapivé, že náboženští vůdcové všech stran byli přesvědčeni, že bůh je právě na jejich straně a ne na straně těch křesťanů, které se chystali zabít. Většině z nich unikalo, že se všichni modlí k témuž bohu.

Gary Kohls dále popisuje, že duch vánoc vedl k tomu, že vojáci obou stran odložili zbraně a setkávali se v zemi nikoho. Společně tam, mezi zákopy, pohřbili některé mrtvé, vyměňovali si adresy, fotografie, cigarety, víno, pivo a zahráli si fotbal.

Jenže hlásat mír na zemi v době války je zrada. Kam by generálové a jiní papalášové přišli, kdyby se vojáci dohodli, že mír je tak nějak lepší a šli si po svých domů. Za ocitování stojí ještě několik dalších odstavců:

Plánovači válek dělají vše, co je zapotřebí, aby vlastní vojáci nepociťovali, že i jejich nepřátelé, ať již Iránci, Iráčani, Pakistánci, Vietnamci, Číňani nabo Severní Korejci jsou lidské bytosti [...] vojenští kaplani nikdy nezmiňují Ježíšovo zlaté pravidlo "miluj své nepřátele" [...] feldkuráti jsou jen dalším kolečkem mechanismu, který dělá válku maximálně efektivní.

Film Joyeux Noel (dostal v roce 2005 nominaci na Oskara) líčí ve svém závěru konfrontaci mezi kaplanem a jeho válku podporujícím biskupem. Ten kaplana plísní za to, že dal nepříteli poslední pomazání, a nedovolí mu návrat k jeho jednotce.

Od první světové války uplynulo sto let, a zase máme feldkuráty, kteří nemohou šířit učení Ježíšovo, když klér nad nimi žehná zbraním. Svět, v němž se pořád žehná, nemusí být požehnaný. Pokud tohle nedojde Dukům celého světa, bude to svět pokurvený i když se chvástá civilizovaností.

Jenže, jak se starat o bolest a utrpení jiných, když nás media umrtvují proválečnou propagandou a zubaři nás vzdalují drobné bolesti vpichu tenké injekční jehly?

0
Vytisknout
9030

Diskuse

Obsah vydání | 15. 1. 2014