Ono se toho tolik nedělo...

25. 3. 2014 / Marek Řezanka

V rozhovoru pro Echo24.cz (22. 3. 2014) ministryně spravedlnosti, Helena Válková na otázku "Co si myslíte o odsunu německého obyvatelstva?" doslova řekla:

"To nejhorší. Chápu, že to byla reakce na to, co se zase Čechům dělo předtím, ale ono se toho v protektorátu zas tolik nedělo."

Zmíněné výroky mi připadají minimálně nevhodné. To je ovšem slabé slovo. Jsou pro řadu lidí a jejich potomky urážející a neodpovídají realitě.

Pokud chtěla paní ministryně zdůraznit, že za protektorátu se našlo hodně těch, kteří se přizpůsobili - a válka se jich více nedotkla (včetně lidí, kteří keťasili, udávali, atp.), měla to formulovat jinak.

Takto ale znevažuje většinu romské menšiny, která skončila v koncentračních táborech, stejně jako významnou část židovské populace. Jaksi zapomněla na českou inteligenci, která byla nacisty systematicky likvidována. Dále je třeba přičíst padlé na obou frontách, padlé při povstání i v poslední dny války.

Rozhodně bychom neměli zapomínat jména jako Josef Čapek, Karel Poláček, Vladislav Vančura, Anna Letenská, Julius Fučík, Jan Opletal a mnohá další.

Doufám, že si paní ministryně již uvědomila, kolika lidí se svým výrokem dotkla.

Kromě zmařených lidských životů a lidských osudů (znemožnění studia, zranění, ztráta blízkých) je dále potřeba počítat s nedozírnými škodami majetkovými i morálními, kdy okupace rozvrátila slibně se rozvíjející demokracii, slibně se rozvíjející průmyslový stát, který byl zároveň zemědělsky soběstačný. Toto nejde bagatelizovat. Nejde bagatelizovat utrpení řady rodin, kdy otcové viděli, jak jim ženy a děti mizí v transportech, kdy matkám brali děti a kdy mnoho lidí skončilo v plynových komorách. Nejde popsat strach, s nímž někteří naši občané žili ze dne na den, kdy se rozrazí dveře a koho gestapo odvede a odsoudí, koho popraví, aby jména popravených zněla v ampliónu. Nelze se dostatečně vcítit do lidí, kteří se přes noc ocitli s kufříkem v ruce na nádraží, bez domova, bez věcí, jimiž se za život obklopili, bez zázemí.

Paní ministryně by se měla omluvit mnohem více a razantněji, než dosud učinila - a měla by se věnovat nikoli historii, kde patrně pevná v kramflecích není, ale zato právnímu systému, o němž, doufám, ví více než o naší historii.

Má-li paní ministryně potřebu se vyjadřovat k odsunu, potom je třeba tomu věnovat více času a prostoru, než lapidárně vypustit do éteru jednu větu. Je třeba se tomuto tématu věnovat z různých hledisek - doporučuji studie historiků, kteří se touto problematikou zabývali řadu let, ne-li celý život, např. J. Křena. Je třeba poukazovat na zločiny, které se děly, ale zároveň na základě zjištěných faktů vyvracet nafouknutá čísla o počtu obětí odsunu i mýtus, že se postupovalo podle etnického klíče, a ne podle toho, kdo se hlásil k nacismu, či vystupoval proti němu. Stala se řada křivd, ale k nim bohužel za války a krátce po ní dochází. Proto považuji válku za to nejhorší, co na sebe lidé mohou vymyslet.

Co u paní ministryně naprosto postrádám, je zhodnocení příčin a následků. Lidé, kteří byli válkou nejvíce poškozeni, nešli v době poválečné anomie nikoho vraždit ani olupovat. Lidé, kteří toto činí, čekají na vhodnou příležitost -- a tu jim stav anomie (vlády bezpráví) poskytuje. Zmíněná anomie byla důsledkem rozpoutané druhé světové války. Války, jejíž bylo Československo obětí. Války, která zanechala řadu jizev a pod jejímž dojmem postupovaly vítězné mocnosti, jak postupovaly. Toto se těžko opisuje zkratkou -- a hlavně, tyto události si zjednodušující zkratku nezaslouží.

Slova paní ministryně hodnotím jako velmi nešťastná až neomluvitelná. Tato společnost potřebuje sjednocovat, ne být neustále rozdělována - a to i podobnými necitlivými výroky, jež ještě ke všemu nejsou fundované. Jinak bych byl velmi rád, kdyby schůzky se sudetoněmeckou stranou neprobíhaly tajně a jen s KDU-ČSL, ale aby zahraniční politiku obhospodařoval ministr zahraničních věcí, a pokud možno veřejně.

Ozývají se hlasy, že by paní ministryně měla rezignovat. Chápu je, ale přesvědčen o tom nejsem. V uších mi totiž znějí další neomluvitelné výroky z úst různých politiků. Výroky, které znevažují práci státních zástupců a policie, výroky, které poškozují důvěru občanů k těmto institucím a které je de facto vybízejí k neposlušnosti a k nedodržování zákonů. Dodnes např. slyším hlas M. Kalouska, který se pustil do vyšetřovatelů v kauze CASA. Nebo hlasy P. Nečase ad., které netají svou nenávist k I. Ištvánovi či R. Šlachtovi.

Myslím, že problémů k řešení má paní ministryně spravedlnosti poměrně hodně. Jedná se o justici jako celek a o potřebné změny, které posílí důvěru občanů v právní stát. Ta se posílí jenom stěží, pokud jeden typ soudu prohlásí poslaneckou imunitu za něco nedotknutelného, ať se politik dopustí čehokoli, přičemž jiná vážená instituce má na věc názor zcela opačný. A takových rozporů bychom našli celou škálu.

Pokud občan nabude dojmu, že mocní a finančně zajištění si právo koupí, je to problém, před nímž nelze zavírat oči.

Paní ministryně by nás měla přesvědčit, že je osobou na svém místě, která má české justici co nabídnout. Pevně věřím, v zájmu nás všech, že k tomuto úkolu přistoupí diametrálně odlišně, než k hodnocení naší relativně nedávné historie.

0
Vytisknout
5850

Diskuse

Obsah vydání | 27. 3. 2014