Finský lev ruského medvěda zbytečně nedráždí

26. 8. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

"--Jeden finský voják se rovná deseti Rusákům.

--Dobře...a co až přijde ten jedenáctý?"

Väinö Linna, Neznámý voják

Finský prezident Sauli Niinistö byl prvním evropským státníkem, který od Olympiády v Soči a od ruské anexe Krymu navštívil 15. srpna 2014 pracovně Rusko. Niinistö se rozhodl nezrušit dávno domluvenou schůzku s ruským protějškem, a to i přes současné napjaté vztahy mezi EU a Ruskem v kontextu probíhající ukrajinské krizi. Jak je to se vztahy Finska a Ruska a proč patří Finsko k těm zemím v EU, které se sankce značně dotknou? Je čas obnovit tradiční finskou politiku politického realismu, nebo vstoupit do NATO navzdory velkému sousedovi?

Sousedská historie

Finsko je jednou ze zemí EU, která má s Ruskem (a SSSR) letité a celkem specifické zkušenosti, které se formovaly po staletí. To vyplývá z geografické polohy Finska a jeho historie. Finové a Slované se společně do značné míry podíleli na formování jak finské, tak i ruské či severoruské kultury. Oblasti Finska byly pod vlivem Novgorodu už ve středověku, dávno před tím než Rurikovci a po nich Romanovci vybudovali moskevskou (ruskou) říši. Vztahy mezi Ruskem a Finskem v raném novověku značně ovlivňovala regionální rivalita mezi Švédskem, v jehož soustavě Finsko bylo, a posilujícím Ruskem, která z finského území udělala postupně nárazníkovou zónu a válečné pole konfliktů. V roce 1809 bylo Finsko připojeno k Ruské říši jako jeho velkoknížectví se specifickým statusem a řadou privilegii, které dávaly zemi poměrně širokou autonomii. Reálně bylo Finsko v ruské imperiální terminologii politická okrajina (tj. obranná nárazníková zóna chránící především hlavní město Petrohrad). Finové jako moderní národ se formovali pod křídly dvojhlavého orla, a to jak s jeho podporou, tak v opozici k němu. Pro hledání národní identity Finů bylo formativní Švédsko a Rusko jako dva póly, mezi kterými se Finové zakotvili jako moderní politický a etnický národ. Tento specifický vztah ve formování identity dobře vyjádřil finský historik a fenomanský politik Adolf Ivar Arwisson známými slovy "Už nejsme Švédové, Rusy nechceme být, buďme tedy Finy." ("Ruotsalaisia emme enää ole, venäläisiksi emme tahdo tulla, olkaamme siis suomalaisia").

Carské Rusko podporovalo užívání finského jazyka v rámci Finska (jako protikladu švédského vlivu a spolu s ruštinou, kterou ale neprosazovalo) a obecně Finsko považovalo za určitou "modernizační laboratoř" . Od 80. let 19. století se ale vztahy mezi Finy a carskou mocí začaly zhoršovat díky několika vlnám rusifikační a centralizační politiky a snahám připoutat Finsko kulturně a politicky blíže k imperiálnímu centru navzdory jeho autonomii. Zavraždění generálního gubernátora Finska N. Bobrikova (1906) se stalo počátkem rozchodu Finska a Ruska, které vyvrcholilo za války a po bolševickém převzetí moci v prosinci 1917. Tehdy Leninova vláda uznala nezávislost Finska.

V čerstvě nezávislém Finsku vypukl sociálně inspirovaný chaos, který se proměnil v občanskou válku, podobnou té, která se vedla v Rusku. I v té finské se střetli "rudí", tedy vesměs socialisté a bolševici, s "bílými", finsko-švédskou buržoazií. Občanská válka tak stála na samém počátku finské samostatnosti a stala se formativní zkušeností, která na dlouhou dobu ovlivňovala život celé finské společnosti a vyhloubila v ní letité příkopy, které do značné míry zacelila až Stalinova agrese v roce 1939. Válku vyhráli ve finském případě bílí pod vedením bývalého carského generála C. E. Mannerheima. Šlo ale na finské poměry o velmi krvavý konflikt spojený s vlnami teroru a "normalizací", při které v internačních táborech zemřelo na dvacet tisíc lidí, vesměs "rudých", což patří dodnes k událostem, které finská společnost stále ještě nepojmenovala.

Neméně krvavý byl druhý formativní konflikt finských moderních dějin, kdy se mladá republika na periférii Evropy utkala se Stalinovým Sovětským svazem v nerovném boji o samostatnost. Ten Finsko sice nevyhrálo ale ustálo ho díky finským taktickým schopnostem a odhodlání i díky zásadním taktickým chybám protivníka. Ve finsko-ruské válce (Zimní válka) padlo kolem 25 000 Finů. Výsledkem moskevských mírových ujednání byly pro Finy citelné územní ztráty. Finsko ztratilo velkou část Karélie kolem Ladožského jezera na jihovýchodě - území, která má pro Finy kulturně nesmírný význam, včetně multikulturního a obchodního centra Vyborg (Viipuri). Finsko dále přišlo o menší území na severovýchodě s poměrně významným nerostným bohatstvím. Více než 400 tisíc karelských Finů muselo opustit svoje domovy a odejít do Finska. Tzv. pokračovací válka v letech 1941-44 byla snahou o to věci pro Finsko zvrátit. Finsko tehdy po boku hitlerovského Německa jako spojence zaútočilo na SSSR a snažilo se podle některých plánů vytvořit tzv. Velké Finsko. V tomto konfliktu se SSSR zemřelo či zmizelo asi 63 tisíc Finů. Po válce Finsko jako poražená země musela Sovětskému svazu zaplatit velké válečné reparace a v zemi získali vliv Sověti.

Po válce nastoupila doba tzv. "finlandizace", která znamenala, že poražené Finsko muselo svojí zahraniční politiku ale i vnitřní politiku podřizovat nebo vytvářet s ohledem na zájmy SSSR. Regulačním nástrojem k tomu byla Smlouva o přátelství, spolupráci vzájemné pomoci z roku 1948. Pojem "finlandizace" (který mimochodem vznikl mimo Finsko a Finové ho často nevnímají jako odpovídající jejich geopolitické realitě a možnostem za studené války) má negativní konotaci, ale situace Finska se nedá hodnotit černobíle. "Finlandizaci" lze vidět jako soubor specifických adaptačních politik zakotvených v nerovném, omezujícím ale i vzájemně výhodném vztahu mezi malou zemí a supervelmocí.

Finsko nemuselo přijmout sovětský politický a společenský systém, byť si to Sověti z počátku přáli, a mohlo si ponechat vnitřní autonomii a neutralitu (kterou ale Rusové ne vždy respektovali nebo chápali stejně jako Fini) ovšem za cenu řady kompromisů.

Byla to situace ne nepodobná (i když nikoliv stejná, protože Finsko byla samostatná země) tomu, co Finsko zažilo v letech 1809 až 1917. Stín velmoci a její přímá podpora ale i domácí politické tradice vedly k zformování Kekkonenova politického režimu (někdy přezdívaného jako Kekkoslovakia). Formálně parlamentní demokracie, de facto prezidentská republika měla od roku 1956 až do roku 1981 v čele jednu osobu, opakovaně voleného prezidenta republiky Urho Kekkonena, politika, který měl nesporný strategický talent, uměl s Rusy komunikovat a získat jejich důvěru, a který i přes všechna omezení "finlandizace" dovedl Finsko do role významného mediátora vztahů mezi Západem a SSSR v rámci helsinského procesu.

Rozpad SSSR a konec studené války se samozřejmě Finska dotkl citelně. Jednak tím byla ukončena doba závislosti a ohledů na velmoc a Finsko se rozhodlo v roce 1995 pro vstup do EU, který s sebou přinesl i faktický konec finské neutrality a poevropštění jeho zahraniční politiky. Jednak ale rozpad SSSR pro Finsko znamenal v 90. letech ekonomické problémy v důsledku krachu sovětského trhu, kam směřovala velká část finské produkce (asi 20% produkce). Konečně Finsko muselo sdílet obavy z vývoje v Rusku, nejen vzhledem k demokratizaci, ale i proto, že pokud by Rusko padlo do politického chaosu, ke kterému za Jelcina směřovalo, Finsko je příliš blízko, aby se ho to netýkalo.

Vztahy mezi Finskem a Ruskem (SSSR) nebyly nikdy ideální. Rámují je konflikty, rozlitá krev na obou stranách i historické nespravedlnosti a velmocenská politika, ve které Finsko vždy tahalo za kratší část provazu. Finsko má ale dodnes k Rusku více či méně pragmatický postoj, který ovšem zohledňuje historické zkušenosti s velkým sousedem. Pragmatismus neznamená plné podřízení se velkému sousedu či oportunismus, ale je spíše určitým komunikačně-strategickým modem, schopností naučenou zkušenostmi i společnými tradicemi, a způsobem, jak Fini ve svůj prospěch s Ruskem "zacházeli". Neznamená ani, že by Finsko žilo vedle Ruska bez obav a ani, že by Fini Rusy nějak zbožňovali. Jeho základem, alespoň historicky, byla politika, která vycházela z reálných možností a dané geografické pozice -- Fini nedělali politiku, jakoby jejich země byla někde jinde, než je -- to je základním rozdíl mezi nimi a Pobaltím a střední Evropou po roce 1989/91. Bylo to umění zahraničně politického realismu.

Finsko, bezpečnost a NATO

Finsko nikdy nezrušilo, a to ani po roce 1991, povinnou vojenskou službu. Ta je dnes stále povinná pro všechny zdravé muže (a pro ženy dobrovolná) a Finové slouží v armádě ochotně. Ve Finsku je velmi rozšířená vojenská vzpomínková kultura. Slaví se Den veteránů, Den padlých, Den narození maršála Mannerheima, existuje řada veteránských spolků a památka na padlé z doby Zimní, Pokračovací i Laponské války je stále živá.

Hlavním důvodem pro vydržování armády a vojenské služby je samozřejmě obrana a rozumí se samo sebou (implicitně), že před Ruskem. Vnímání Ruska jako potenciálního ohrožení se během posledních dvaceti let měnilo v souladu s globálními trendy i vývojem v samotném Rusku a Finsku. (Limnéll 2012, Nokkola 2009).

Například už v roce 2007 (v době, kdy Západ Rusko z velké části ignoroval) se tehdejší finský ministr obrany Häkämies vyjádřil: "Existují tři výzvy bezpečnosti Finska -- Rusko, Rusko a Rusko." V čerstvém rozhovoru pro finskou televizi bývalý velitel finských ozbrojených sil řekl, že "Rusko nepředstavuje pro Finsko vojenskou hrozbu.", ale pro Finsko je důležitá obecná informace, že Rusko je připraveno použít vojenskou sílu. ZDE Rusko nikdy z bezpečnostní agendy Finska nezmizelo.

Dá se očekávat, že současné dění na Ukrajině a anexe Krymu bude mít dopady na finskou bezpečnostní politiku s novým akcentem na Rusko. Rusko jako ohrožení ale není pro Finy nic co musí nějak dramaticky "objevovat". Je to spíš periodicky opakující se jev. Jak napsal jeden finský komentátor, Rusko je problém zkrátka už tím, že je.

Země doposud zůstávala mimo vojenské aliance jako NATO, a to i přesto, že víceméně panuje shoda (různě akcentovaná) na tom, že Rusko je jediná země, která představuje pro zemi potenciální hrozbu. Je pravda, že armáda má vybavení kompatibilní s NATO a s NATO spolupracuje. Nedávno se objevily zprávy o utajované (sic!) smlouvě s NATO, která má dát údajně k dispozici za určitých podmínek finské území, vzdušný prostor, vody a vojenskou infrastrukturu potřebám NATO.

Členství v NATO se periodicky objevuje ve veřejné debatě a má svoje politické proponenty i oponenty, stejně jako finští politici střídají neutrální a pro-natovský diskurz podle daného kontextu.

Veřejnost členství v NATO výrazně nepodporuje, i když podpora je konjunkturální. V současné době se díky ukrajinské krizi ve Finsku zvýšila veřejná podpora členství. Poslední výzkum mluví o 26% podpoře vstupu do NATO s tím, že nadpoloviční většina Finů je stále proti (58%).

Na druhou stranu více Finů sdílí v kontextu ukrajinské krize obavy z Ruska. Celkem 56% vidí v Rusku hrozbu, zatímco v březnu 2014 to bylo 39%. ZDE Tato čísla jsou zajímavá, protože ukazují na to, že finská veřejnost, byť vnímá dnešní jednání Ruska jako ohrožení, nevidí nejspíš v alianci řešení. Nicméně lze spekulovat o tom, že v případě politického rozhodnutí budou občané pomocí systematické kampaně přesvědčeni.(Giles-Eskola 2009)

Finští proponenti členství NATO se samozřejmě snaží využít současné situace a jejího vyznění k posílení argumentu pro NATO. Současné kroky Ruska jim to bez pochyby zjednodušují. Bývalý premiér J. Katainen i dnešní premiér A. Stubb (oba Strana národní koalice) vstupu do NATO vyjádřili osobní podporu a Katainen se nechal slyšet, že finská veřejnost věci vlastně nerozumí, tak dobře jako politici, aby mohla o věci zodpovědně rozhodnout.

Ministr obrany Haglund řekl, že současná ukrajinská krize přivádí Finsko směrem k NATO víc než kdy jindy, což bylo "těžko cílem Ruska". Finský prezident Niinistö se vyjadřuje opatrněji, ale podtrhuje, že to bude Finsko a nikdo jiný, kdo o takovém členství země rozhodne.

To je vzkaz Rusku, které se opakovaně vyjádřilo proti finskému členství v NATO s tím, že přehodnotí svoje vztahy k Finsku. Podle staršího prezidentova vyjádření (2012) by o členství v NATO mělo proběhnout v zemi referendum.

Prezident spíše podporuje bezpečnostní politiku v rámci EU než skrze členství v NATO. Finsko (a samozřejmě i Rusko díky modernizaci ozbrojených sil) je tak ve velmi citlivé pozici, protože vstupem do NATO se dostává do typické situace nazývané bezpečnostní dilema. Ve zkratce, jeho snaha o to zajistit si bezpečnost před Ruskem, povede k tomu, že ho Rusko bude vnímat jako potenciální hrozbu v duchu současné bezpečnostní doktríny Ruska a bude se podle toho chovat.

Někteří ve Finsku dnes zdůrazňují, že Rusko už teď Finsko vnímá jako zemi připojenou k NATO (vzhledem k shora zmíněné utajované smlouvě se není co divit), zatímco Finsko nemá žádné bezpečnostní záruky vyplývající z členství.

Finsko a Rusko mimo bezpečnostní agendu

Přestože je možné vyjmenovat celou řadů problémů ve vztazích obou zemí, v současnosti i historicky a Finové si jsou bezpochyby problémů vědomi, ekonomicky má v současnosti Finsko silné vazby a zájmy v Rusku. To je samozřejmě dáno geografickou polohou a tradičními historickými vazbami, které dávají finským výrobkům dobré jméno u ruských zákazníků. Finsko na rozdíl od českých a slovenských firem umělo lépe využít ruské spotřební "sovětské nostalgie" a obecně Putinovy stabilizace a růstu. Finský export do Ruska byl v roce 2013 9,6%, tj. Rusko je třetí největší exportní partner po Švédsku a Německu (ruský import do Finska je 18%).ZDE Finové také v posledních letech do Ruska poměrně dost investovali a ruské investice do Finska, byť daleko skromnější, také rostly.

Pokud začneme u ruských investic, jejichž podporovatelem byl prezident Sauli Niininstö, tak ty se v posledních deseti letech zdvojnásobily. Z těch největších se jedná a loděnice Arctech, která je pod evropskými sankcemi, Teboil, dceřiná společnost Lukoilu, Norilsk Nickel vlastnící finské doly Talvivaara a nebo Gazprom, který vlastní 1/4 finské společnosti Gasum.

V roce 2015 má být otevřeno také příhraniční nákupní centrum s ruskými investicemi v hodnotě 70 milionů euro Vaalimaa. Před ukrajinskou krizí ruský Rosatom vyhrál tendr na stavbu nové jaderné elektrárny v Finsku a získal celkem 34% akcii nově stavěné elektrárny v Pyhäjoki. Celkově Rusko investovalo ve Finsku asi 850 milionů euro (1,1 miliard dolarů). ZDE

Finové se také v posledních letech snažili přilákat do Finska ruské vědce, firmy a podnikatele. Podle informací finských úřadů je například každý šestý nový podnikatel v jihovýchodním Finsku Rus. Finsko je zajímavé z hlediska stabilního prostředí, transparentních daní, dobře školených lidských zdrojů a možnosti evropských certifikátů. Země se tak vědomě situovala do "brány" k trhu EU pro některé ruské firmy především z oblasti technologii a IT s cílem podpořit domácí růst.

Stát tuto strategii cíleně podporuje, i když to v žádném případě neznamená, že by ruské firmy nemusely plnit domácí podmínky pro otevření byznysu, včetně poměrně striktního přístupu místních bank. Více ZDE

Finské investice do Ruska ale jednoznačně dominují. Jedná se o objem asi 12 miliard euro a k největším patří 700 milionová investice Nokian Tyres. Finské firmy dnes zaměstnávají v Rusku asi 50 000 lidí a v Rusku působí celkem na 600 finských firem. Mezi nimi jsou velké finské firmy jako Fortum, YIT, Stockmann, Oriola-KD a nebo Tikkurila.

Před ukrajinskou krizí finský prezident měl veřejně zmínit, že by Finsko mohlo uvažovat o tom, že zavede ruštinu jako třetí úřední jazyk vedle finštiny a švédštiny (sic). Ministr školství podporoval výuku ruštiny a předchozí prezidentka T. Halonen se dokonce k překvapení ruských médii rusky učila. ZDE

Geografická blízkost samozřejmě podporuje také turismus mezi oběma zeměmi. Finsko je pro Rusy poměrně populární destinací především v zimě po Novém roce. Finsko ostatně bývalo jednou ze zemí, kam tradičně směřovala ruská smetánka v době carského Ruska (něco podobného jako byly Karlovy Vary), což jsou tradice, které se po roce 1991 začaly obnovovat. I ruský car tu měl svojí letní chatu a trávil ve Finsku volný čas.

Turistická výměna mezi oběma zeměmi probíhala mezi Finskem a SSSR díky finskému privilegovanému postavení. V současnosti Rusové přijíždějí za odpočinkem, pracovně a také příhraničně k nákupům.

Dnes tvoří Rusové nejpočetnější skupinu zahraničních návštěvníků Finska. V roce 2013 to bylo celkem 1,6 milionu Rusů, čímž suverénně přesahují počet ostatních turistů z Evropy. Do ukrajinské krize počet návštěvníků z Ruska rostl, dnes citelně klesá. Tradičně platí Rusové za nejštědřejší turisty. Utratí celkem 120 euro na den a do Finska přivezou ročně 888 milionů euro. (Informace k dohledání ZDE)

Podle posledních informací došlo letos ke snížení ruských žádostí o víza do Finska. Zatím Ministerstvo zahraničí Finska mluví o 20% poklesu, což vytvoří v rozpočtu resortu 15 milionovou díru, která je už citelná a může způsobit uzavření některých finských zastupitelských míst.ZDE

Finsko využívá blízkosti Petrohradu jako atraktivního kulturního centra na Baltu k zprostředkování návštěv z Finska.

Obě země uzavřely dohodu, která umožňuje bezvízovou návštěvu Petrohradu na celkem 72 hodin přesně v sovětských tradicích regulované prostupnosti shengenské hranice (železné opony). Jde o regulované turistické zájezdy, které se týkají lodní dopravy. Před ukrajinskou krizí se uvažovalo o jejich rozšíření i na vlakové cesty. Helsinki a Petrohrad nyní spojuje moderní vlakový systém Allegro, který umožňuje překonat 400 km vzdálenost za asi 3 hodiny. ZDE

Čtení oficiálního materiálu finského Ministerstva zahraničí z roku 2010, který obsahuje výhled pro zahraniční politiku Finska do roku 2020 je pozoruhodné tím, že už tehdy hovoří o nárůstu významu Ruska jako velmoci pro Finsko (finské dokumenty ostatně o Rusko jako velmoci mluví opakovaně, což svědčí o finské prozíravosti i realismu) a vůči vývoji v Rusku představuje dva možné scénáře -- optimistický a pesimistický.

V obou případech ale volí Finsko vůči Rusku stejný přístup, který má "směřovat vývoj v Rusku skrze blízkou, otevřenou a srozumitelnou spoluprací bilaterárně, v rámci EU a multilaterárně".

To platí i pro pesimistický scénář, podle kterého v Rusku nebude pokračovat demokratizace a nastane krize modernizační politiky. Ani v tom případě Finsko nepočítalo s tím, že by se od Ruska izolovalo, přerušilo s ním vztahy a postavilo mezi ním a sebou nové zdi. Zpráva dodává, že je pro Finsko nutné "prohloubit znalost a porozumění Rusku". ZDE

Niinistova iniciativa a finské dilema

Finský prezident Niinistö měl všechny důvody k tomu se s Vladimirem Putinem 15. srpna letošního roku setkat, zatímco médiím v sousedním Estonsku z toho "stály hrůzou vlasy na hlavě". Niinistö zdůrazňoval, že předmětem hovoru nebudou sankce, čímž se snažil ujistit evropské kolegy o finské loajalitě vůči sankční politice. Prezident Finska zvlášť akcentoval nutnost otevření komunikačních kanálů a potřebu společně mluvit.

Ve veřejném vyjádření prezident Finska řekl Putinovi, že "Finsko vždy bylo a je připravené nabídnout svoje služby, pokud tyto služby pomohou nějakým způsobem pokroku." ZDE

Navazoval tím zřejmě na finské zkušenosti z minulosti a svým způsobem ale už v jiných podmínkách i na tradice kekkonenovského prezidentství. Z ruského Soči směřoval do Kyjeva, kde se setkal s prezidentem Porošenkem. Po návratu do Helsinek absolvoval sérii telefonních rozhovorů s představiteli EU Barrosem, Van Rumpuyem ale i kazachstánským prezidentem Nazarbajevem. Výsledky těchto jednání nejsou známy a lze předpokládat, že Niinistovou hlavní snahou bylo snažit se zajistit finsko-ruským vztahům budoucnost, i když jejich kvalita je dnes nejasná. Finský prezident od počátku nedával svojí misi přehnané mírotvorné šance. Nicméně mohl alespoň částečně resuscitovat postavení Finska jako země, která v minulosti byla schopná naleznout s Ruskem ve složité době společnou řeč či zprostředkovat dohodu mezi ním a Západem.

Specifická kvalita vztahů mezi Finskem a Ruskem, zakotvení Finska v evropském integračním projektu a směřování některých finských politiků do NATO nyní vytváří pro Finsko poměrně zmatený koktejl, který se chtě nechtě dotýká identity finské zahraniční politiky. Ta se jistě po vstupu do EU samozřejmě proměnila a EU se stala pro Finsko hlavním rámcem jeho zahraničně politického i bezpečnostního směřování. Nelze ale nevidět, že politika EU dnes na Ukrajině narazila na svoje limity. Rozšíření EU, respektive rozšíření vlivu EU na Ukrajinu, s sebou místo kýženého míru a prosperity -- identifikačních znaků evropské integrace, přineslo válečný konflikt v postsovětském prostoru, který je pro stabilitu Finska díky jeho poloze i dějinám důležitý.

Na rozdíl od svých předchůdců nemá Niinistö ani Finsko velký prostor pro manévrování. Finsko je loajální člen EU a ukrajinská krize se představuje v určitém smysl jeden z největších testů finské zahraniční politiky a členství země v EU v posledních letech, ne li v posledních dvaceti letech. Finsko vstupovalo do EU z jiné pozice než země bývalého sovětského bloku, i když i v jeho případě se jednalo o ukotvení země v situaci, kdy bipolární soupeření Západu a Východu ztratilo svůj smysl. Přesto si uchovalo svojí specifičnost tím, že nevstoupilo jako jiné země kolem Ruska do NATO a udrželo si tak v očích Ruska svůj specifický symbolický kapitál, který umělo vždy dobře vytěžit ve svůj prospěch. Diskutovaným vstupem do NATO Finsku podle mého názoru hrozí, že se prostě jenom připojí k ostatním východoevropských zemím a reálně tak zhorší svoje vztahy s Ruskem. Pro Finsko je podle mého názoru schůdnějším řešením posílit bezpečností struktury v rámci EU a podpořit přestavbu evropské bezpečnosti bez pohrobků studené války.

V daný moment se zájmy Finska směrem k Rusku od jiných zemí EU značně liší a ve finském zájmu nemůže být další eskalace konfliktu ani izolace Ruska, která by reálně a v důsledcích jenom posílila jeho ideologickou i jinou agresivitu. Pro Finsko by byla špatná zpráva i to kdyby Rusko (čistě teoreticky) upadlo do politického chaosu jako důsledek západní blokády, náhlé a násilné změny režimu či kombinace dalších vnitřních vlivů. Konflikt s Ruskem, který by přešel do nové formy studené války, bude pro Finsko znamenat i to, že se do hry vrátí v plné síle jeho vojensko-strategická role pro Rusko jako nástupního území k Petrohradu. Rusko svojí vojenskou přítomnost v regionu posilovalo, ale hlavním důvodem proto byl spíš Finský záliv a jeho nový strategický význam pro Nordstream než snaha o neoimperiální dobytí Finska a jeho připojení k Rusku. (Giles-Eskola 2009)

Finsko ve vztahu k Rusku nikdy nemohlo spoléhat na sílu svojí armády a nebo na opakování zázraku Zimní války. V době studené války se nemohlo spoléhat příliš ani na Západ. Daleko spíše to byla pragmatická diplomacie a schopnost hledat společnou řeč, pokud možno oproštěnou od emocionálního a hodnotového balastu (za což byli ale Fini často kritizováni), a to i za cenu přijmutí pravidel politického machiavelismu. Po konci studené války se zdálo, že zahraničně politický realismus, ve kterém Finsko tak vynikalo, je minulostí. Nyní je ale pomalu jasné, že to byla mýlka a že ve vztazích s Ruskem bude nutný právě tento přístup.

Ekonomika Finska bude sankcemi a celkovým zhoršením vztahů s Ruskem trpět mnohem více než jiné evropské země. Nerovnoměrná distribuce dopadů zhoršení ekonomických vztahů s Ruskem mezi jednotlivými členy EU je z dlouhodobého hlediska možným bodem rozkolu EU v případě, že EU nebude tyto nerovné dopady náležitě kompenzovat a sankce se budou prohlubovat. Finská veřejnost dnes sankce do značné míry podporuje, je ale otázka, jak je bude vnímat až pocítí jejich skutečné dopady na už nyní zpomalující ekonomiku země s vládou, která hledá řešení v dalších škrtech a zvyšování daní. Navíc je nutné si všimnout toho, že i ve Finsku je přítomen politický euroskepticismus, kterému budou takové negativní dopady členství Finska v EU vodou na mlýn ve volbách v roce 2015.

Autorka děkuje Kari Jyrkinenovi za laskavé přehlédnutí textu.

Citované práce:

Giles, Keir -- Eskola, Susanna 2009, Waking the Neighbour -- Finland, Nato, and Russia, Defence Academy of the UK.

Limnél Jarno 2012, Finnish Threat Percerption in the Early Years of the 21st Century, Helsinki: National Defence University.

Nokkala Arto 2008, "Being Interested in a Big Neighbour: Russia and the Finnish Defence Establishment", in Rytövuori-Apunen, H. (ed.), Russia Forever. Towards Pragmatism in Finnish/Russian Relations, Helsinki: Aleksanteri Series.

0
Vytisknout
13184

Diskuse

Obsah vydání | 29. 8. 2014