Rusko: nejlepší z nejhorších?

10. 12. 2014 / Bohumil Kartous

Prodemokraticky smýšlející člověk přirozeně odsuzuje pošlapávání lidských práv, usurpování moci, násilné potírání opozice, nepotismus, omezování svobody projevu, propagandu. Vše, co se děje v současném, putinovském Rusku. Překvapivě málokdo si ale klade otázku, zda může být situace v současném Rusku, za konstelace vnitřních a vnějších podmínek, lepší.

Západní demokraté mají jednu velmi problematickou vlastnost. Jsou zvyklí posuzovat společnosti vně euroatlantického prostoru prizmatem vlastní historické dialektiky a vyvozovat závěry o jejich přípustnosti podle kritérií aplikovatelných uvnitř. Někdy je tato snaha až komická, když připustíme, že jim většinou nechybí elementární znalosti historického vývoje a diametrálně odlišných společenských reálií jednotlivých societ. Připomíná to vtip, který vznikl na základě nesouměřitelnosti jednotlivců při stanovování kritérií v testování ve školách: hodnotitel v něm stojí před slonem, opicí, rybou a plazem a velí "nyní vylezte na strom". Požadavek euroatlantických demokratů je stejně absurdní. Chtějí, aby nejen Rusko, ale i mnoho jiných společností, které neprodělaly tutéž zkušenost jako společnosti na pobřeží Atlantiku, aby lezly na strom demokracie a podle jejich rychlosti a obratnosti jim udělují známky.

Ruský medvěd není v lezení na strom zrovna nejdokonalejší. Ostatně, jak by mohl. Geneze jeho rodu je taková, že podhoubí demokracie v podstatě nemělo historicky kdy vzniknout. Do komunistické revoluce bylo Rusko uspořádáno jako ekonomicky relativně zaostalá, centralisticky řízená absolutistická monarchie. Reorganizace do sovětů změnila leccos, ale fakticky se stále jednalo o formu silně centralizované diktatury, která sice vyznávala odlišnou ideologii, ale onen „báťuška“ na vrcholu mocenské pyramidy zůstával, a to ještě celá desetiletí. Ani snaha o emancipaci po smrti Stalina nevedla k žádné podstatné změně. Následující generální tajemníci už sice nezastávali tak jednoznačně „carské“ postavení, nicméně vůdčí aparát ovládající Rusko se v základních rysech nezměnil a zůstal až do rozpadu Sovětského svazu centralizovaný, diktátorský a krajně nedemokratický.

S rozpadem přišlo skutečně první období, o němž by se hypoteticky dalo mluvit jako o období, v němž by mohla zakořenit demokracie. Jenže z čeho? Z kulturního sedimentu staletí hromaděného na centralizované diktatuře? Zde se přesně hodí citát z článku Karla Dolejšího o politickém platonismu: „Žádné projekty intelektuální obnovy společenství nemohou uspět, pokud takové společenství není alespoň v zárodečné formě zcela neintelektuálně předem dáno.“ A to nelze ani zdaleka mluvit o „intelektuálních projektech“, které by si snad vzaly za cíl vytvořit na troskách sovětské společnosti živou demokratickou strukturu. Jestliže jsem ve svém předchozím článku psal o problémech tranzitních společností s důvěrou v sebe sama, pak Rusko ani nelze označit za společnost ve své podstatě tranzitní. Tento termín označuje ty společnosti, které po období diktatury přecházejí k demokratickému zřízení západního typu. Jenže Rusko žádný takový proces nikdy nezapočalo. Nehledě na nesrovnatelnost geografie, demografie, kultury, geopolitických vazeb a kdovíčeho dalšího, česká společenská obnova probíhala s až obsesivní vazbou na masarykovské Československo, Pražské jaro a Sametovou revoluci. Po rozpadu Sovětského Svazu ale neexistovala žádná sémantická vazba, která by v ruské společnosti vyvolávala dojem, že je na co navazovat. Nebylo a doposud není. Neexistoval žádný reálný pocit vítězství, jen pachuť z vleklé a neodvratitelné porážky, která s sebou nesla mocenský a ekonomický úpadek a z vnitřního hlediska pouze a jen možnost přerozdělení zdrojů moci a majetku mezi ty, kdo setrvávali v horních patrech společenské pyramidy. Tento proces proběhl ve všech tranzitních společnostech, ovšem v Rusku chyběla jakákoliv iluze, že se vývoj může odehrát nějak jinak.

Jelcinovské Rusko bylo demokratickým obdobím jen zdánlivě a jen z vnějšího pohledu. Ve skutečnosti probíhal rozpad centralizované diktatury do oligarchických struktur, provázený dalším ekonomickým a společenským úpadkem. Jestliže někde udělal demokratický svět chybu, pak to bylo v tomto období. Bylo by naivní domnívat se, že se dalo Rusko proměnit v demokratický stát euroatlantického střihu. Bylo ale možné korigovat destrukci, která vyvolala reakci v podobě nástupu Vladimíra Putina a jeho snahy nastolit politický formát, který se v prozatímní historii Ruska ukázal jako jediný funkční: centralizovanou diktaturu. O tom je třeba stále přemýšlet, pokud uvažujeme o všem špatném, co se v dnešním Rusku děje. Tento text si rozhodně nebere za cíl všechno špatné, co bylo shora popsáno, hájit, případně snižovat obavy, které z tamního politického vývoje plynou. Ani v nejmenším. Jen je nutné zvažovat, zda pro Rusko existuje nějaká lepší a zároveň reálná varianta existence.

0
Vytisknout
6064

Diskuse

Obsah vydání | 15. 12. 2014