Svoboda bez vzdělání byla podle něj nebezpečná a vzdělání bez svobody zbytečné

Proč Kennedy tak zoufale chybí světu

8. 6. 2015 / Milan Mundier

Před pětapadesáti lety zažily Spojené státy jednu z nejnapínavějších předvolebních kampaní. V boji o Bílý dům proti sobě stanuli John Fitzgerald Kennedy a Richard Milhous Nixon. Šance obou kandidátů byly prakticky vyrovnané, rozhodnout mohla každá televizní debata...

Vítězem se sice nakonec stal Kennedy, ale jen velmi těsně. Kennedyho prezidentování ale bylo nakonec docela krátké. Svého úřadu se ujal 20. ledna 1961, aniž by kohokoliv napadlo, že 22. listopadu 1963 ukončí jeho život dodnes zcela neobjasněný atentát. Jenže i za tuto krátkou dobu vykonal John F. Kennedy celou řadu skutků, které by neměly zůstat zapomenuty. Jak napsal jeho životopisec Robert Dallek, Kennedy ukázal Ameriku z té lepší stránky.

Život jako jedno velké dobrodružství

Dodnes si vzpomínám na 50. výročí Kennedyho smrti. Na to, jak se česká média zase jednou předvedla. Místo toho, aby rozebírala Kennedyho politický odkaz, oblažovala veřejnost výčtem jeho milenek. To mi přišlo velmi smutné a velmi trapné. Pravdou ale je, že John F. Kennedy prožil velmi pestrý život. Jako mladý hodně cestoval, takže jeho vidění světa nebylo ani zdaleka tak omezené jako u jiných amerických prezidentů. Velmi se zajímal o historii a jeho disertační práce Proč Anglie zaspala, v níž rozebíral Mnichovskou dohodu, se stala bestsellerem.

Po vstupu Spojených států do války v roce 1941 narukoval. A to i přes svůj nepříliš dobrý zdravotní stav. Když se ho pak ptali, proč se rozhodl jít do války, odpověděl, že to bral jako svoji povinnost. Aktivně se účastnil bojů v oblasti Šalamounových ostrovů jako velitel torpédového člunu PT-109. Za svoji statečnost si vysloužil Řád purpurového srdce.

Právě tato válečná zkušenost se stala jednou z těch, které určily další Kennedyho život. Na vlastní oči a kůži poznal hrůzy války. Na rozdíl od Lyndona Johnsona či Richarda Nixona nepodnikal pouze inspekční cesty a nehrál karty na vojenské základně. Bojoval v první linii. To, co viděl, muselo notně otřást jeho představou o životě. A to byl také jeden z mnoha důvodů, proč jako prezident odmítal eskalaci válečných konfliktů. Proč se zuby nehty snažil zabránit účasti Spojených států ve vietnamské válce. Proč neměl zrovna nejlepší vztahy s armádními špičkami a neposlouchal (naštěstí) jejich rad během karibské krize.

Prokletí rodu

Samozřejmě platí, že se John F. Kennedy stal nejmocnějším mužem planety díky tomu, že pocházel z jedné z nejbohatších rodin na světě. Svému otci Josephu Kennedymu, který zbohatl mj. na prohibici a hollywoodské béčkové tvorbě, se ale poněkud vymknul. Nebyl politickým pragmatikem, ale spíše idealistou. Měl silně vyvinutý smysl pro spravedlnost a cítil s chudými a slabými. Nebyl „zbohatlickým synkem“, ale statečným mužem, který chtěl udělat svět lepším.

Otcovo jméno a otcovy peníze však pro něj tu a tam přeci jen byly koulí na noze. Svůj hlas mu ve volbách dali i představitelé určitých „zájmových skupin“ a čekali za to nějakou protislužbu. Jenže Kennedy se začal vzpírat. A společně se svým bratrem Robertem, kterého si vybral za svého ministra spravedlnosti, neváhal vyhlásit válku organizovanému zločinu.

Prokletí rodu však Johna F. Kennedyho pronásledovalo i v jiném smyslu. V roce 1944 padl ve válce jeho starší bratr Joseph, ten, který se měl dle představ otce stát americkým prezidentem. O čtyři později zahynula při leteckém neštěstí jeho sestra Kathleen, se kterou si byl velmi blízký. A také samotný John F. Kennedy pocítil blízkost smrti už mnohokráte před oním osudným atentátem. Nemám teď na mysli jeho válečnou zkušenost, nýbrž jeho křehké zdraví. Kromě řady jiných nemocí se tento mladistvě a svěže vyhlížející státník potýkal i se závažnou Addisonovou chorobou. Ale i navzdory těmto překážkám byl Kennedy odhodlán dostat se do Bílého domu a bít se za práva a štěstí druhých.

Mírotvůrce s vlastním rozumem

Karibská krize, která vypukla v říjnu roku 1962, byla pro Kennedyho mimořádně těžkou zkouškou. Svět se tehdy ocitl na pokraji jaderné války. Kennedy měl de facto dvě možnosti: Použít sílu nebo diplomacii. Nedbal rad amerických jestřábů a rozhodl se pro druhou možnost. Byl si vědom toho, jak málo chybí k rozpoutání nukleárního armageddonu. Nařídil tedy námořní blokádu Kuby a začal jednat se SSSR o stažení jaderných raket z tohoto ostrova.

Kennedyho úsilí se setkalo s úspěchem. Ba co víc, nejenže byla karibská krize zažehnána, ale došlo také k mírnému oteplení vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Kennedymu se podařilo přesvědčit Nikitu Chruščova o nutnosti postupného odzbrojení. Oba politici se zcela odlišným pohledem na svět pochopili, že nemohou být ve všech ohledech pouze soupeři. Že jsou situace, kdy je třeba táhnout za jeden provaz. Tento příznivý trend však rozmetala Kennedyho tragická smrt.

Stejně tak je třeba ocenit Kennedyho „neochotu“ angažovat se vojensky ve válce ve Vietnamu. Eskalace vojenského konfliktu v této zemi byla tím posledním, co si přál. Tím si však pouze udělal spoustu nových nepřátel. Někteří odpůrci dokonce Kennedyho označovali za komunistu (byť i z jiných důvodů, např. jeho zmíněné ochotě dohodnout se s Chruščovem) či vlastizrádce. Jak absurdní nesmysl!

Sociální politika a lidská práva

Kennedy ovšem nebyl pokrokovým prezidentem pouze v oblasti zahraniční politiky, nýbrž i v oblasti politiky domácí. Sociální reforma, kterou se tak pyšnil Lyndon Johnson, byla ve skutečnosti dědictvím Kennedyho prezidenství. Reformu zdravotnictví, o niž teď svádí tuhý boj současný americký brezident Barack Obama, se bohužel uskutečnit nepodařilo.

Do dějin se také Kennedy zapsal svým bojem za práva Afroameričanů, snad nejvýrazněji od dob Abrahama Lincolna. Ale také v tomto úsilí často narážel na odpor, neboť demokraté nebyli v americkém kongresu zastoupeni tak silně jako opoziční republikáni. A zapomínat nesmíme ani na to, jak velký význam přikládal Kennedy vzdělanosti. Svoboda bez vzdělání byla podle něj nebezpečná a vzdělání bez svobody zbytečné. Věřil či spíše doufal, že 21. století bude stoletím pedagogiky.

Kráčet po tenkém ledě

Nejsem vystudovaným historikem a jsem si plně vědom faktu, že hodnotit nějakou významnou historickou osobnost (zejména je-li tak významná jako Kennedy) znamená kráčet po velmi tenkém ledě. Ale coby někdo, kdo se osobností Johna Fitzgeralda Kennedyho zabývá již přes deset let a v mnohém se s ní i identifikuje, jsem jen stěží mohl odolat pokušení o tomto „navždy mladém“ státníkovi něco napsat.

Ano, také Kennedy byl jenom člověk. Nebyl dokonalý a dopouštěl se chyb. Ale odkaz, který po sobě zanechal, je dle mého názoru hodný následování. Měl svůj vlastní rozum a byl odolný vůči tlaku těch, kteří jím chtěli manipulovat. I v těch nejtěžších chvílích (např. již zmíněná karibská krize) dokázal zachovat chladnou hlavu. Byl propagátorem míru, ne propagátorem války. Troufám si říci, že ze svých nástupců by asi moc velkou radost neměl. A troufnu si říci ještě mnohem víc: Nejde o to, že tito nástupci neměli a nemají Kennedyho charisma (to nemá ani drtivá většina hollywoodských hvězd), oni dokonce neměli a nemají ani Kennedyho inteligenci.

Jaký by byl náš svět, kdyby nebylo Kennedyho osudné cesty do Dallasu? Zřejmě by nedošlo k eskalaci konfliktu ve Vietnamu. Zřejmě by se uspíšil konec studené války. Zřejmě by Amerika byla sociálně spravedlivější společností a dávala světu mnohem lepší příklad, než jaký mu dává dnes. Ale to už jsou kdyby. Ono by se totiž i mohlo stát, že Kennedyho druhé funkční období by už nebylo tak úspěšné.

Zanechme ale spekulací. A vraťme se ke Kennedyho odkazu. Vezměme si k srdci jeho slova: „Neptejte se, co může vaše země udělat pro vás, ptejte se, co můžete vy udělat pro svoji zemi.“ A co pro ni můžeme udělat? Můžeme ji změnit. Nebo se o to alespoň pokusit.

USA
0
Vytisknout
2823

Diskuse

Obsah vydání | 10. 6. 2015