Bodláky Václava Duška
6. 10. 2015 / Václav Dušek
Pamětníci mají snad v paměti ještě uložený text písně, kterou pěli hrdí příslušníci bojového letectva v letech nesmlouvavých bojovníků pracujícího lidu: My letci, máme ocelové ptáky! My máme naše ptáky z ocele, lítáme nad oblaky vesele...Technika, jak se zdá, není samospasitelným nástrojem vítězů. Poslední omyl stál životy lékařů bez hranic v Afganistánu, zemi zmítané za pomoci neschopných vojenských lobbistů a dalších mameluků hrabajících odměny z armádních zdrojů. V hnojišti zrůdností se hrabou i nevojáci, proč si nezaválčit daleko... na daleké hlídce míváme titánská ramena?!
Zničit, zapálit, rozpárat, zastřelit, utopit, otrávit - být zlým, jak zrůdně nádherné. Pokušení svatoušků z ohradníku u Kraví hory převeliké.
V dnešních časech už nemusíme číst pouze balamutící příspěvky zaručených expertů na války. Válka je vůl a ničemu neprospívá. Jeden by očekával, že v době nebývalého pokroku přijdou experti války s novou taktikou, kde nebude použito zákeřných zbraní - a vojenské letouny jsou více jak zákeřné svinstvo! Tiše plachtí v nebi, být Bůh, přátelé, pošle ocelové vrahouny k zemi.
Sedíme u televize a viděli jsme už pár krásných záběrů z vymazání nepřítele za pomoci armádní elity, vyškoleného letectva ve strojích připravených s pečlivostí geniů. Cíle vybrány. Pumy shozeny - padaly na školy, nemocnice, sídliště, hřiště, sportoviště, zahrady a lesy, mosty a železnice... i nadále jsme svědky zběsilého vraždění!
Nepomůže omluva, protože životy nevinným nevrátí. Pomůže leda mezinárodní soudní tribunál - v případě jugoslávských přehmatů se soudilo štandopéde, že se člověn nestačil divit, i když někteří skuteční váleční zločinci pár let vzdorovali, chráněni mocnými hlavouny světa vezdejšího, nedokonalého, ideově umrněného s demokratickými plísněmi...
Soud s leteckými kaskadéry musí zabránit excesům armádních generálských batolat - odebrat parádní i polní uniformy, ozdobné řády, tučný majetek a odeslat polohrdiny rovnou do trestnic, možná do psychušek k výplachu zaneřáděného mozku.
Oběti žalují. My mlčíme, kušovat se vyplácí i proplácí. Doba zralá k násilnostem všeho myslitelného druhu. Pěstírny žurnalistických kádrů se mohou holedbat cenou Pepici Goebbelse. A mohou sborově zpívat: My máme blízko ku moci, jsme nenažraní proroci... o ptácích v gatích taktně pomlčíme.
Diskuse