Svolavatel Nicejského koncilu byl úředně vzato pohan

Ti, kdo zakládají náboženské organizace s politickými záměry, zdaleka vždy sami nevěří

5. 1. 2016 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty


Když se v dubnu loňského roku poprvé objevily podrobné informace o roli zpravodajských důstojníků Saddáma Husajna při vzniku "islámského státu" ZDE, bylo také rovnou řečeno, že hlavní organizátor Samir abd Muhammad al-Chlifáví alias Hadží Bakr měl v úmyslu vyvolat regionální náboženskou válku mezi sunnity a šíity, která by jeho projekt legitimizovala. A tato válka ovšem právě probíhá.


Saddám Husajn, podobně jako Stalin, nevytvořil svou armádu. Zdědil instituci postavenou a vycvičenou podle britského vzoru, vybavenou převážně britskými zbraněmi, tvořenou převážně šíitskými důstojníky, zatímco on sám byl sunnita. Když začala válka s Íránem a protahovala se, Husajn armádě nevěřil, protože protivník se v ní snažil agitovat právě na základě vlastní radikální interpretace šíitského islámu. Podobně jako Stalin "řešil" nedůvěru k armádě politickými komisaři u jednotek, ale současně také oddíly NKVD za zády útočících vojáků, Husajn se přes čistky a zařazování velkého počtu sunnitských důstojníků vystudovaných v Moskvě na svou armádu nikdy spoléhat nezačal. Definitivní model vypadal tak, že týl řadových jednotek na frontě hlídaly oddíly Republikánských gard s úkolem střílet prchající vojáky. Pouze prověření sunnité byli považováni za politicky spolehlivé.

Tlak, který Husajn pociťoval z íránské strany, ho postupně přivedl k původně účelovému přijetí islámu jako státní ideologie. Apokalyptické vizi Íránců razících ve svých fantaziích přes "bezbožné" irácké linie cestu do Palestiny čelil vlastním ostentativním příklonem k sunnitskému islámu a nakonec k záměrné a promyšlené alianci s islámskými radikály ZDE ZDE. Právě proto se výše zmíněný plánovač "islámského státu" Hadží Bakr po americké invazi mezi prvními setkal s Abú Músou az-Zarkávím, radikálním jordánským islamistou příliš "ostrým" i pro al-Kajdu. A jako příznivce islamismu se dostal do amerického vězení.

Mnozí autoři politických projektů zahrnujících náboženské prvky sami mají k zaváděným změnám víry řekněme poněkud problematický vztah. Například známý římský císař Konstantin, svolavatel Nicejského koncilu, byl i po něm stále nositelem klasického (pohanského) titulu pontifex maximus. Řada pohanských panovníků raného středověku zaváděla ve svých státečcích křesťanství na základě čistě politických úvah, a totéž lze říci o mnohých, kdo z touhy po levné církvi mnohem později přešli k protestantismu. Nic z uvedeného změny, které byly z politických pohnutek provedeny, nerušilo ani nezbavilo náboženského charakteru.

Gautáma Buddha nezaložil vlastní náboženství, avšak přesto jeho žáci později z učení udělali náboženskou záležitost a z buddhismu církev.

Existuje nepříliš utajené tajemství katolické církve, že totiž leckterý z jejích vlastních činovníků ve skutečnosti nevěří, za to se však, materiálně zajištěn, věnuje v jejích řadách o to více pletkám politickým či třeba milostným.

Římští křesťané, středověcí křesťané spějící k románské a gotické kultuře, zapálení protestanti či věřící buddhisté se nikdy zvlášť nezdržovali politickými záměry, které stály za základními náboženskými volbami, jež pro ně osobně představovaly samozřejmost.

"Islámský stát" není nutně projekt cyničtější, než jiné historické projekty. Ani proto, že využívá Husajnovy nacionalisticky a sekulárně orientované zpravodajce, ani proto, že v boji spoléhá na expertízu vojáků, kteří se namísto k němu formálně hlásí k súfismu, jenž islamisté všude jinde než ve vlastních řadách pronásledují.

0
Vytisknout
7024

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2016